RECENZE David Urban, Hra o přežití. Když policajt píše, neznamená to nudu
30.11.2022
Foto: Se svolením Euromedia Group, a. s. – Kalibr
Popisek: David Urban
Mnoho z vás určitě někdy procházelo všemožné výpovědi nebo záznamy o podání vysvětlení. Někteří mohli být u výslechu. Pokud neodmítli vypovídat, na konci procesu si jistě pečlivě prošli vlastní slova.
Je to opravdu zvláštní čeština. Strohá, bezbarvá. Velkým písmem se zaznamenávají příjmení, občas se něco podtrhne. A vše se parafuje, zakládá, eviduje. Hovořím o bezpečnostních složkách na všech úrovních, od okresu přes celorepublikové útvary až po BIS.
David Urban je policajt. Je z Prahy a rád píše. Což je znát.
Úvodem kvituji, jak se postupně z krátkých prozaických děl (Výjezdovka, Tři opice) dostal až k románům (Rozsudek smrti, Hra o přežití). U aktuálně recenzované práce navíc musím uznat, že drží pohromadě. Což je na rozsah téměř čtyř stovek stran parádní. Vůbec totiž nejde o standard. Psát, to znamená přemýšlet, kombinovat, gradovat. To není jako udělat říkanku o dvou slokách.
Nesmíte nudit.
Jediné, co titulu vytknu, je nadmíru užívané substantivum ticho. Hned několik kapitol začíná tím, že v místnosti bylo ticho. Hlavně v závěru, kdy se pořád něco dělo, to kontrastovalo až moc. Urban měl zvolit synonyma. Klid, napětí, dusno... Jinak ale musím chválit. Ani ne děj, i když byl dobrý, jako memento. Jestli je román něčím přínosný pro společnost, a nejen pro milovníky detektivek, je to právě bič v podobě mobilů, mobilních aplikací a času, jaký dnešní děti věnují svítivému displeji.
Z nevinné zábavy se stává nebezpečná posedlost... Rodiče ji nechápou, děti ji milují. Lovci monster jsou hra, s níž školáci tráví celé dny. Musí pochytat imaginární nestvůry, aby pokročili do dalších levelů a překonali spolužáky. Jenomže k tomu je zapotřebí být v určitý čas na určitém místě. I kdyby to mělo být uprostřed noci v temném lese.
Se svolením Kalibr
Ale co když mezi stromy číhá něco víc než jen malovaná postavička? Tutéž otázku si začnou klást kriminalisté, když v Klánovickém lese najdou uříznutou nohu. Po zbytku těla není ani stopa, ale pak se začnou ztrácet další lidé...
Nesmíte přemýšlet, je-li možné, že se tolik lidí ztratí kousek za Prahou. Ani nad tím, jestli je to pravda, nebo fikce. Osobně bych řekl, že základem byl reálný zločin. Jestli vedly nitky do pasťáku, na psychiatrii nebo k opileckým rodičům, netuším. Každopádně motiv je zřejmý. Děti mizí a má to cosi společného s herní aplikací. Scény, kdy náctiletí bojují nejen o virtuální život, byly úžasné. Tma, mihotavé stíny, zhmotnění zvuku, když najednou se z fantazie stává realita.
A paní Zubatá otevírá dveře.
Poslední třetina knihy je skvělá. Stejně jako zvolený motiv: Proč ty věci někdo dělal? Možná budete odpovědí zklamaní, ale ono to tak bývá. Ne všechny otázky mají odpověď. Alespoň ne v tomto světě...
Dávám 80 procent. Román vydal Kalibr.
Vložil: Zdeněk Svoboda