Z plátna na mě pršel Budař. A nebylo to vůbec špatné. Komentář Štěpána Chába
komentář
20.11.2022
Foto: Se svolením Bontonfilm
Popisek: Princ Mamánek Jan Budař
Je to dva týdny zpátky, co má krásná paní pravila – a jede se podpořit česká kultura, alou vydrbat za ušima, přece v tom toho Budaře nenecháme samotného. Děti protáhly výrazy. Česká pohádka? A ještě hraná? Proč? Co jsme provedly? Má paní byla neoblomná. Jede se na Prince Mamánka. Osedlali jsme oře Českých drah a vyrazili na hodinovou cestu do nejbližšího kina.
Ke kinu jsme přiběhli deset minut před promítáním. Nabrali povinnou nálož popcornu a usedli do sálu. S námi čtyřmi se sál zaplnil na celkových devět osob. Z toho dvě osoby byly na výplatnici kina. Pohádka Princ Mamánek neslibovala řadu výbuchů a dvojsmyslných vtípků s erotickým podtónem, zájem byl tudíž mizerný. Jejich blbost, pravil jsem do tmy, do které jsme se zahalili po upoutávkách. Pak začala pohádka.
Předpokládal jsem u Prince Mamánka jediné. Že česká kultura dostane zase po hubě. Už zase se podíváme na něčí ego a málo potlačované sexuální pudy, které se cpou do nové filmové české kultury horem dolem a dělají z ní případ pro sexuologa, nikoliv zážitek, který si člověk bude chtít ještě někdy zopakovat. Šeredně jsem se zmýlil. A jsem rád.
Jan Budař se neoddal velkohubé bezstarostnosti, kterými prošpikovává svá pohádková díla Zdeněk Troška (nic proti), nezabřednul ani (zaplať Bůh za to) do bezhlavého napodobování západních fantasy filmů a pohádek jen formou, nikoliv pak obsahem. Jan Budař natočil dokonale autorskou pohádku, která jeho samotného ukazuje jako jednoho z mála, který české kultuře nedělá přinejmenším ostudu. Ne, ne, to zní, jako kdybych si po projekci oddychnul, že Budař dosáhl alespoň průměru. Naopak, Budař v žánru pohádky krásně vybočil a nebál se experimentovat s pozorností i tolerancí diváka. Jeho přechod z pohádky na hutný existenciální horor se smrtí (bez zbytečné hororové lacinosti) byl fascinující. Jeho hra s kamerou, se střihem, s atmosférou, s hudbou i s dějem byla v lecčems obdivuhodná. Z plátna na mě pršel Budař. A nebylo to vůbec špatné.
Seděl jsem a říkal si, hle, máme tu pana tvůrce, který se nebojí jít jinudy, ale zároveň ctí zákonitosti žánru, a samotný žánr tak neponižuje dekadencí nebo přihlouplou karikaturou. Budař přistoupil k žánru pohádky s pokorou a výsledkem je dílo, hodné svého žánru. Ale i svého autora. Krása. Z kina odešly děti rozjásané a povídaly, co se jim líbilo (a že toho bylo). Já si s mou krásnou paní tiše předl spokojeností. Jan Budař dosáhl toho, čeho dosáhnout měl. Výborné pohádky.
Jak mně by se líbilo, kdyby Jan Budař sepsal, produkoval, zfilmoval i v hlavní roli zahrál skutečný horor evropské filmové školy. Hezky ode dna lidské existence, žádné hektolitry krve, ale plné kýble ztýrané duše. To by bylo pokoukání, u kterého bych po strašně dlouhé době u českého filmu vzdychal spokojeností. Budař to v sobě má. Tu ztýranou duši, i schopnost ji ve filmu nádherně vykreslit. Ale ano, krásná bude jistě i jeho další chystaná pohádka.
Český film není mrtvý. Má své autory. Rodící se, hledající se, osmělující se vybočit a natočit něco svébytně vlastního a neo(d)koukaného. Třeba se nám brzy poštěstí a zemi zaplaví další česká nová vlna, na kterou bude radost pohledět.
Vložil: Štěpán Cháb