Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Z plátna na mě pršel Budař. A nebylo to vůbec špatné. Komentář Štěpána Chába

komentář 20.11.2022
Z plátna na mě pršel Budař. A nebylo to vůbec špatné. Komentář Štěpána Chába

Foto: Se svolením Bontonfilm

Popisek: Princ Mamánek Jan Budař

Je to dva týdny zpátky, co má krásná paní pravila – a jede se podpořit česká kultura, alou vydrbat za ušima, přece v tom toho Budaře nenecháme samotného. Děti protáhly výrazy. Česká pohádka? A ještě hraná? Proč? Co jsme provedly? Má paní byla neoblomná. Jede se na Prince Mamánka. Osedlali jsme oře Českých drah a vyrazili na hodinovou cestu do nejbližšího kina.

Ke kinu jsme přiběhli deset minut před promítáním. Nabrali povinnou nálož popcornu a usedli do sálu. S námi čtyřmi se sál zaplnil na celkových devět osob. Z toho dvě osoby byly na výplatnici kina. Pohádka Princ Mamánek neslibovala řadu výbuchů a dvojsmyslných vtípků s erotickým podtónem, zájem byl tudíž mizerný. Jejich blbost, pravil jsem do tmy, do které jsme se zahalili po upoutávkách. Pak začala pohádka.

Předpokládal jsem u Prince Mamánka jediné. Že česká kultura dostane zase po hubě. Už zase se podíváme na něčí ego a málo potlačované sexuální pudy, které se cpou do nové filmové české kultury horem dolem a dělají z ní případ pro sexuologa, nikoliv zážitek, který si člověk bude chtít ještě někdy zopakovat. Šeredně jsem se zmýlil. A jsem rád.

Jan Budař se neoddal velkohubé bezstarostnosti, kterými prošpikovává svá pohádková díla Zdeněk Troška (nic proti), nezabřednul ani (zaplať Bůh za to) do bezhlavého napodobování západních fantasy filmů a pohádek jen formou, nikoliv pak obsahem. Jan Budař natočil dokonale autorskou pohádku, která jeho samotného ukazuje jako jednoho z mála, který české kultuře nedělá přinejmenším ostudu. Ne, ne, to zní, jako kdybych si po projekci oddychnul, že Budař dosáhl alespoň průměru. Naopak, Budař v žánru pohádky krásně vybočil a nebál se experimentovat s pozorností i tolerancí diváka. Jeho přechod z pohádky na hutný existenciální horor se smrtí (bez zbytečné hororové lacinosti) byl fascinující. Jeho hra s kamerou, se střihem, s atmosférou, s hudbou i s dějem byla v lecčems obdivuhodná. Z plátna na mě pršel Budař. A nebylo to vůbec špatné.

Seděl jsem a říkal si, hle, máme tu pana tvůrce, který se nebojí jít jinudy, ale zároveň ctí zákonitosti žánru, a samotný žánr tak neponižuje dekadencí nebo přihlouplou karikaturou. Budař přistoupil k žánru pohádky s pokorou a výsledkem je dílo, hodné svého žánru. Ale i svého autora. Krása. Z kina odešly děti rozjásané a povídaly, co se jim líbilo (a že toho bylo). Já si s mou krásnou paní tiše předl spokojeností. Jan Budař dosáhl toho, čeho dosáhnout měl. Výborné pohádky.

Jak mně by se líbilo, kdyby Jan Budař sepsal, produkoval, zfilmoval i v hlavní roli zahrál skutečný horor evropské filmové školy. Hezky ode dna lidské existence, žádné hektolitry krve, ale plné kýble ztýrané duše. To by bylo pokoukání, u kterého bych po strašně dlouhé době u českého filmu vzdychal spokojeností. Budař to v sobě má. Tu ztýranou duši, i schopnost ji ve filmu nádherně vykreslit. Ale ano, krásná bude jistě i jeho další chystaná pohádka.

Český film není mrtvý. Má své autory. Rodící se, hledající se, osmělující se vybočit a natočit něco svébytně vlastního a neo(d)koukaného. Třeba se nám brzy poštěstí a zemi zaplaví další česká nová vlna, na kterou bude radost pohledět.

 

Vložil: Štěpán Cháb