RECENZE Rešoketšwe Manenzhe, Bez domova. Jihoafričanka o lidech, kteří nikam nepatří
27.09.2022
Foto: Se svolením Pontas
Popisek: Rešoketšwe Manenzhe
Nelekejte se jména ani země, o jejíž literatuře nevím taky zhola nic. S výjimkou J. M. Coetzeeho (*1940), jehož knihy se u nás dají bezproblémově sehnat. Manenzhe je však jiná, mladší generace. Román Bez domova je románem lidí, které jsem už několikrát poznal. Budu proto přesný.
Kamarád pochází z Angoly. Opakovaně říkal, že na tamní zemi je moc světlý, na Prahu je moc tmavý. Patří tam i tam, přitom nikam. Přesně na podobnou strunu hovoří ústřední postavy románu vydaného Odeonem (2022). Ještě si k té Jihoafrické republice a vlastně i celé Africe dovolím poznámku, týkající se jazyků. Pokud se ohlédnu do minulosti a rozdělím kontinent, až tak velká jazyková bariéra by zde být neměla.
Vždyť koloniálně držela půlku Francie a druhou Velká Británie. Osobně se mi nejvíc zajídají Belgičani a jejich chování v Kongu, ale to sem bohužel nepatří. I když možná, že ano.
Útlak, apartheid a trochu toho Kafky, pakliže smícháte dohromady, získáte až děsivou směsici. Jestli ji jen pozorujete, třeba očima čtenáře, bude vám možná chvílemi chutnat.
Pokud v tom prostředí žijete, bolí a zabíjí. Tak jako hlavní hrdinku, když ji v Evropě několikrát lidi pošlou zpátky do džungle. Tak jako vznikající zákony zakazující kontakt mezi bílými a černými. A jestli se snad někdo domnívá, že když to není dneska psáno, neděje se to, opak je pravdou. Odlišnosti jsou pořád patrné, vychýlení z norem se neodpouští a ti, kteří bojují o své místo na slunci, leckdy nemají šanci uhnout o milimetr, dokud je nespálí.
Se svolením ODEON
Přesně o tom je kniha Bez domova, jíž zdobí rozpadlé koleje, co dávno nikam nevedou.
Na této cestě někteří zabloudí, někteří to vzdají a vrátí se zpátky, kdežto jiní možná dojdou až na její konec. A všichni vám budou vyprávět příběh o tom, co se stalo. Abram, vinař z Jižní Afriky, kterého lze považovat za Angličana nebo za Holanďana (podle toho, kdo zrovna líčení jeho nesnází naslouchá, jak sám v knize prohlašuje), vám řekne, že se všechno pokazilo, když ho manželka přestala milovat, když jeho děti nemohly být občany rodné vlasti a když se ho jeho země pokusila zavřít do vězení a ukrást mu volební právo i majetek. Se zábleskem ironie vám nejspíš sdělí, že se té velezrady dopustil proto, že miloval svou ženu a děti.
A nebude daleko od pravdy.
Abram je jedním z trojice hlavních vypravěčů. Druhou je jeho žena, zesnulá, proto hovořící skrze deníkové zápisky, třetí pak dcera. Spojený pohled dává obraz země z počátku 20. století, o němž je lepší číst, než ho prožívat.
Rešoketšwe Manenzhe, ač vystudovaná chemička na University of Cape Town, psaní miluje. Vymýšlí povídky, skládá básně, vydala román. V roce 2021 se dokonce dostala do užšího výběru na Sunday Times Literary Awards. Má vytříbený pozorovací talent, zaměřuje se na hodně na detaily. Zlo nechává mluvit v kombinaci se smíchem a o příkoří vypraví zpovzdálí.
Je ho ovšem plná, tak jako její předci a předci jejich předků…
Román v překladu Věry Kláskové hodnotím 85 procenty.
Vložil: Zdeněk Svoboda