Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Režisér Holý kritizuje tuzemskou kinematografii, ale sám točí matlaninu Like House. Manifest o stavu českého filmu. Filmová reflexe Viktora Horáka

18.08.2022
Režisér Holý kritizuje tuzemskou kinematografii, ale sám točí matlaninu Like House. Manifest o stavu českého filmu. Filmová reflexe Viktora Horáka

Foto: Se svolením KVIFF

Popisek: Šimon Holý a Pavla Klimesova na Feature Launch 2021 / Networking event na MFF Karlovy Vary

„Až na náhodné výjimky český film nikoho v zahraničí nezajímá. A pokud se bavíme o filmech s uměleckými ambicemi, tak přestal bohužel, alespoň podle prodaných lístků v kině, zajímat i většinovou společnost v Česku,” píše se v textu režiséra Šimona Holého o mrzkém stavu české kinematografie. Na jeho webu novyfilm.cz publikoval společně s režisérem Tomaszem Wińskim a filmařkou Terezou Vejvodovou trojici esejí, které se zamýšlí nad soudobým stavem českého filmu. Texty jsou plné zklamání, pesimismu a bezvýchodnosti, ale také možností, jak tuzemskou kinematografii pozdvihnout mezi světovou elitu. Ale opravdu si režisér pofidérního pořadu Like House má stěžovat na to, že arthouse v Česku nikoho nezajímá? Když točí pořady, které pomáhají k obecnému hloupnutí vlastního diváctva? Každý by si měl nejdříve „zamést” před svým vlastním prahem, než začne šít do ostatních.

Plné znění textů Tady a teď, Nová česká intimita a Odvaha k zranitelnosti si můžete přečíst ZDE 

„Nedávno jsem psal mail jednomu festivalovému selectorovi a na závěr jsem dodal, že český celovečerní film se v jejich sekci neobjevil od roku 1979. Původně humorný poznatek mi ale později začal připadat jako smutný symptom současného stavu české kinematografie,” začíná esej Tady a Teď režisér, producent a scenárista  Šimon Holý. Autor nízkorozpočtových artových dramat Zrcadla ve tmě nebo A pak přišla láska… na svém serveru zveřejnil sérii textů, které se zabývají tuzemským filmovým průmyslem.

Co divák? 

„Filmů se u nás točí mnoho. Domácí kinematografie má na domácím trhu velmi silné zastoupení, obzvlášť ve srovnání s jinými zeměmi v regionu. V roce 2021 tvořil podíl českého filmu v kinech skoro čtyřicet dva procent, v Maďarsku nebo Slovensku deset. Ve výročních žebříčcích české filmy pravidelně obsazují dvě a více pozic v top desítce. Jen občas se však jedná o filmy s tvůrčím zápalem, chutí něco podstatného předat, nebo snímky, které by podnítily debatu,” píše Holý v eseji a nastoluje „ponurou” otázku: „Chce vůbec divák takové filmy? Věřím, že ano, i když za těch pár let ve filmovém prostředí jsem slyšel od gatekeeperů, lidí v mocensky vyšších pozicích, mnohokrát, že nechce. Že je divák průměrný, hloupý, nic nepochopí, nebo se na něj musí velmi opatrně. Češi prý na změny nehledí s optimismem. Bojí se jich. Neradi vidí něco zcela nového, co musí uchopit zcela od znova.“ 

Český film? To se neprodá

K tomu přidává historku z filmového festivalu v Cannes. „Jo, aha, to je český film. To se neprodá. Je mi líto,' řekla mi na trhu v Cannes jedna sales agentka, když jsem s ní řešil možnou akvizici. Nebylo to poprvé. Až na náhodné výjimky český film nikoho v zahraničí nezajímá. A pokud se bavíme o filmech s uměleckými ambicemi, tak přestal bohužel, alespoň podle prodaných lístků v kině, zajímat i většinovou společnost v Česku. Na takový film se lidé podívají maximálně v televizi,” říká režisér, který své filmy natáčí se skromným rozpočtem. Zrcadla ve tmě stála sotva 300 tisíc korun a Holý je natočil s velmi omezeným štábem, který se skládal vesměs z jeho kamarádů. Podle jednoho nejmenovaného zdroje, který se natáčení filmu A pak přišla láska… účastnil, tak členové štábu měli menší honoráře, než je obvyklé a složení štábu bylo dosti omezené. Proto je nasnadě otázka: proč kritizovat stav české kinematografie, když sami tvůrci popírají to, co by sami chtěli. Točí v omezených podmínkách, „podkopávají” trh tím, že omezují rozpočty, neplatí plné honoráře a ještě k tomu jako „vedlejšák” točí komerční reality show? Nutno dodat, že snímek Až přijde noc… je pozoruhodným dramatem o síle lásky a křehkých vztazích mezi dětmi a rodiči. Holý točí dobře: umně tu kombinuje jednoduchý, ale dějově silný scénář o těžkém hledání cesty dceři k matce v lákavém balení vysočinského venkova s příměsí moderního šarlatánství. 

Nová česká vlna 21. století nebo Dogma 95? 

Kromě Holého se ke kritice českého filmu přidal také režisér Tomasz Wiński. Režisér vztahového dramatu Hranice lásky s Hanou Vagnerovou, který dostal cenu FIPRESCI na karlovarském festivalu, se rozepsal v textu Nová česká intimita. Píše, že tuzemským hraným snímkům chybí „výrazná, současná a univerzální témata”. „Jsou také neosobní, nevýrazné formálně, napodobují evropské styly, neprezentují subjektivní vizi světa a nevedou s divákem upřímný rozhovor. Pořád utíkají v minulost, primitivní zábavu, narativní schémata, konvenčnost a lokálnost. Kinematografie je neoriginální, opatrná, povrchní, neautentická – nevyvolává živou debatu, protože nereaguje na to, co se v nás a kolem nás reálně odehrává,” píše Wiński a klade si otázku: „Proč dělat další nevýrazný český film, který nikomu nevadí, nikoho se netýká a nemluví zajímavým způsobem o něčem opravdu podstatném?” Autor originálního krátkého snímku Jiří pes uprchlík s Eliškou Křenkovou a Jenovéfou Bokovou v hlavních rolích se domnívá, že právě kvůli tomu se českému filmu nedaří probojovat do hlavních soutěží nejdůležitějších festivalů světa. „Já sám nejsem Čech, ale žiju a točím v Čechách, v češtině, za české peníze, s českými herci a štábem, takže český kontext mi není lhostejný a cítím se jeho součástí,” dodává režisér s polskými kořeny.

Čeho se bojíme? 

„Co nám dělá potíže, ale bojíme se o tom mluvit? Čeho se vlastně bojíme? Jak se doopravdy cítíme v současném světě a jaký k němu zaujímáme postoj? Jaké cítíme emoce? Cítíme vůbec? A jestli ne, proč necítíme? Proč o tom nemluvíme?” Na podobné otázky se ve svém textu Odvaha k zranitelnosti ptá mladá režisérka a dokumentaristka Tereza Vejvodová. Filmařka aktuálně chystá svůj celovečerní debut Pokoj a má za sebou hned několik experimentálně laděných krátkých snímků. Píše, že český hraný film potřebuje terapii.

„Jsem přesvědčená, že mezi milými komediemi a historickými velkofilmy existuje ještě dost široký prostor jménem současnost a s ní spojený kritický pohled na ni. Tomu se úspěšně vyhýbáme. Možná protože skutečně netušíme, co si myslet o dnešním světě, nebo se bojíme si vůbec něco myslet za sebe. Nerado se na našem území riskuje, jsme pohodlní a máme rádi ověřené jistoty,” nebojí se ostrých slov Vejvodová a dodává, že se rádi „hihňáme, rádi zlehčujeme, jsme mistry v tvoření nekonečných variant, proč je něco špatně, ale když se máme za něco postavit a mluvit o svých emocích, zakoktáme se nebo utíkáme.”

Nová česká intimita

„​​Společně se Šimonem Holým a Tomaszem Wińskim jsme se na základě výše i níže popsaných skutečností rozhodli, že se vyhneme typicky českému brblání v hospodách, ale raději něco opravdu začneme dělat. Naše vzájemně se protínající názory vyjadřujeme paralelně skrze naše nově vzniklé filmy i texty,” píše Vejvodová v přesvědčení, že pomohou posunout českou kinematografii dále. „Nestavíme se do elitářské pozice, ani netvrdíme, že to děláme správně. Spíše chceme prostě komunikovat, co se v nás opravdu děje a co nás pálí,” poznamenává Vejvodová. K tomu se přidává také režisér snímku Hranice lásky. „Kritizovaní je samozřejmě dost snadné, tak jsme se rozhodli něco udělat. Od roku 2019 jsme společně s Šimonem Holým a Terezou Vejvodovou natočili 5 filmů – krátkometrážní Jiří Pes Uprchlík a Vymezení, a další tři celovečerní hrané filmy Zrcadla ve tmě, Hranice Lásky, A pak přišla láska…. Nemáme pocit, že ty filmy jsou dokonalé, spíše naopak. Do jisté míry je definuje nedokonalost. Zároveň ale nabízí slibný směr hledání,” uzavírá Wiński svůj manifest Nové české intimity. 

Tak uvidíme, jestli se jedná o jakousi českou formu Dogma 95 nebo svítá na začátek České nové vlny 21. století. Na jednu věc bych ale upozornil přednostně: natáčení pořadů jako je Like House nebo snižování honorářů štábových pracovníků nejsou zrovna nejlepší vizitkou manifestu, který slibuje lepší zítřky.

 

Vložil: Anička Vančová