Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Nejmilovanější padouch před Dietlem, nejvtipnější ortopéd po něm. Glosa Iva Fencla

17.08.2022
Nejmilovanější padouch před Dietlem, nejvtipnější ortopéd po něm. Glosa Iva Fencla

Foto: Se svolením Supraphon

Popisek: Ke „stovce“ Miloše Kopeckého Supraphon přichystal speciální dárek v podobě 2CD-mp3 s kompletem nahrávek z archivu Supraphonu, České televize, Českého rozhlasu, Opusu a také soukromých sbírek. Dvojalbum vychází pod názvem „Miloš Kopecký – Známá i neznámá tvář.“ V bezmála dvaceti hodinách je možné si poslechnout skoro vše, co Miloš Kopecký v průběhu své herecké dráhy namluvil a nazpíval sám či se svými spoluhráči. Úvodem obou CD nás provází řada písní zpívaných Milošem Kopeckým, jimž vévodí nesmrtelný Mackie Messer.

22. srpna by se stovky dožil Miloš Kopecký. Nejradši mám jeho film „Já už budu hodný, dědečku!“; mohl tu být hodně sám sebou. Sice neříkám, že byl ve skutečném životě stejně nesnesitelný jako herec Theo Bergner, kterého zosobnil, ale on taky Bergner úplně nesympatický není. Je rozporuplný. A věrohodný.

Na tělo herci film napsal a režíroval ho Milošův dobrý kamarád z dětství i z domu (přátelili se prý od první třídy) Petr Schulhoff (1922-1986), což je jeden z mužů, bez kterého by Kopeckého, jak ho známe, nebylo. Měli hodně společného. Oba osudově poznamenala tragédie druhé světové války, ale znali bychom Miloše bez Petra přesto spíš ze smutnější stránky. Pan Schulhoff jako by jej oprošťoval od tragiky a slavný herec si posléze bezpochyby zoufal, když Petr v nedobrém psychickém stavu spáchal věku 63 let sebevraždu.

Utečme od smrti! Aspoň na chvíli. „Ale zpívat neumí,“ hodnotila velkého herce Kopeckého má stará babička - a doplnil bych ji, že „jevištní zpěv“ naopak zvládl za jedna. I když znám jediný song, kterým se nesmazatelně vmontoval do historie, jeho Mackie Messera.

Text sepsal Jiří Suchý a Milošovo podání zastiňuje všechny ostatní jeho pěvecké avantýry. Ne že by jich bylo málo. Existuje dokonce cédéčko s titulem Zpívá Miloš Kopecký, Pavel Procházka je sestavil teprve roku 2010. Rámováno je zločin glorifikující písní na hudbu Kurta Weila ze Žebrácké opery, ale bylo ho čím ládovat, jsou zde i jinačí songy.

Kopecký dostal do přednesu Messera působivý chlad a graduje vyprávění příběhu až do finále. Ten šlágr nejprve nahrál v rádiu (roku 1960 s Orchestrem Karla Vlacha), ale možná znáte spíš druhou, o dva roky mladší verzi s Orchestrem Divadla v Karlíně. „Pěkná hůlka/ na procházku/ a v té hůlce/ nůž je skryt/ Mackie Messer/ vyhrál sázku/ nic mu nelze/dosvědčit.“

Suchý na Kopeckého CD dodal obdivné průvodní slovo - a připomíná, jak ho tento herec podpořil, když se začínalo s „podkrovním“ spisovatelem Sommerem v Člověku z půdy. Kopecký nebyl povýšený a dokonce Suchému poskytl lekci artikulace. Přesto jako muže z půdy známe dnes především Miroslava Horníčka.

A Miloš Kopecký hrával, jak známo, především lotry, což na mnoho let zpečetila Brdečkou napsaná komedie Limonádový Joe (kde Joe nevyslovujte Džou, ale foneticky).

Taky tady Kopecký zpívá, a to song Není větší potěšení pro ortodoxního lumpa… (1965) s textem Vratislava Blažka, především ale funerální Včera řek´mi o ní doktor - na slova Jiřího Brdečky.

Vůbec mu šly podobné „morytáty“. I bez uvozovek to dokazují písničky Já jsem zedník Glajcha (zpívá i Filipovský a Josef Beyvl) nebo Loupežník Gouda. - Úplně jinak nás ale zaujme Vyznání lásky ze hry Slaměný klobouk (1980, hudba Jaroslav Ježek, text Voskovec a Werich) známé svým rýmem Freude/projde.

Méně dobře nazpíval i další Voskovcův/Werichův text Množení - z Divotvorného hrnce Burtona Lanea: „Když válka je a napětí/ sotva se dva potkaj, maj děti.“

Zaznamenány rovněž jsou nejméně dva duety Horníček/Kopecký z Voskovcova/Werichova Kata a blázna (1961). A konečně je tu jejich Francka a Johnny.

Miloš Kopecký feat. Miroslav Horníček: Francka a Johnny (Frankie and Johnny, 1963:

Nebo si snad vybavíte TOKÁNÍ z muzikálu Noc na Karlštějně - duet, který zachraňuje pouze Waldemar Matuška. Téhož roku (1973) vznikl pro ten film i působivější dvojzpěv Kopeckého s Jaromírem Hanzlíkem Je v tom něčí dcéra, známý sloganem „dna a oubytě“. V obou těch případech se potkaly noty Karla Svobody se slovy Jiřího Štaidla, který se bohužel 9. října 1973 zabil v autě.

S Matuškou Kopecký pěl již Hašlerovo Když nad Prahou se večer sklání (1967), kde je navíc doplňuje Josef Zíma - právě 11. května mu bylo devadesát.

Náš herec dostal ke zpracování rovněž další texty Jiřího Suchého, a to třeba Potkal jsem jelena (1964) - s hudbou Jiřího Šlitra (slyšíte navíc zpívat samotného Suchého a k tomu manžele Sodomovy; hovoří Jiřina Bohdalová) - a především Hlubokou vrásku, za jejímž originálem Going To The River stál Fats Domino.

S hereckým partnerem Horníčkem si Kopecký dovolil odvážně interpretovat i Oči čokoládové (1964), kdy je provází Orchestr Divadla na Vinohradech, aniž by výsledek dobře vyzněl. Lépe mu sedí šlágr Bedřicha Nikodéma (hudba) s textem „Vildy“ Dubského Už nikdy víc milovat nebudu. A kapitolou pro sebe jsou „cáry hitů“ ve čtyřdílné sérii filmů o svůdníku Alfonsi Karáskovi, jejíž díly vznikly v letech 1971 (první dva), 1976 (To byla svatba, strýčku!) a 1987 (Poslední leč Alfonse Karáska). Napsal je Gustav Oplustil, který se, mimochodem, 2. srpna dožil již 96 let.

Zatímco v prvém pokračování Sedm žen Alfonse Karáska mizí do lázní - k manželově radosti - paní Karásková, aby se jí v následujícím týdnu zkusil minimálně sedmkrát zahnout, v druhé části naopak odjíždí do lázní sám Alfons, je dle scénáře starší a celý čas musí dámám jen unikat, zatímco sňatkového podvodníka zosobnil krajně věrohodně Vlastimil Brodský.

Taky třetí díl - o svatbě - se podle mého názoru povedl, i dík účasti rozené komičky Dagmar Veškrnové-Havlové. Ale celkově bych řekl, že obě dvě pozdější epizody trochu trpí nedostatkem dalších a skutečně řádně „profláknutých“ šlágrů, jakým je v Sedmi ženách geniální Angelina.

Řádka těchto bláznivých komedií vlastně vznikala i pod vlivem úspěšné Schulhoffovy série Trapasy (1969-1971, v dílu Silvestrovský trapas z roku 1970 hraje Kopecký lékaře, jako by už věděl, co přijde) a Oplustilova pořadu Lásky Emanuela Přibyla. Ještě roku 1973 pak Petr Schulhoff navázal na Trapasy zdařilým filmem Kufr.

 

Ale výtvory s Karáskem počítají - oproti scénkám trapasů - neustále s tím, že má divák „naposloucháno“, že automaticky a skoro podvědomě zná šlágry. Ty se ale neparodují. Jen jsou jejich sekvence zapouštěny do scénáře, který samy táhnou. Fakticky činí hudební textaře spoluautory díla!

Někdy se tu sice, ano, zapne rádio a zazní profesionál, ale především zpívají neprofesionálové, lze-li tak nazývat i velmi schopné herce (Menšík). Asi jedinou výjimkou v první části, která navíc silně utkví, je setkání Kopeckého a Hany Hegerové v nočním parku.

Hana Hegerová, Miloš Kopecký - SEDM ŽEN ALFONSE KARÁSKA:

Zvlášť v první a té třetí části série je Kopecký neustále v nejlepší formě, ba srší elánem. Je přirozený a chvílemi se takřka vznáší na vlnách euforie. Je to prostě Kopecký, jakého chceme. Nejen tedy Petr Schulhoff, ale i Gustav Oplustil (a režisér Zdeněk Poskalský) zapsali komika Kopeckého do historie.

Byl tu jedinečný víc; ale co se týká druhého dílu Alfons Karásek v lázních, působí přece v mnoha scénách méně vzletně a jako by stále myslel na něco jiného: je to snad dáno tím, že tu před ženskými netradičně jen prchá. Třeba však ani nebyl ve formě.

V „ratingu“ Miloše Kopeckého nepochybně došlo k akceleraci odvysíláním Dietlova seriálu Nemocnice  na kraji města. Sotva se zde dá paušalizovat, že byl Kopecký předtím - a Kopecký potom, ale stal se populárnějším a dostával víc příležitostí; i když třeba oba „právnické“ filmy Causa králík a Jak napálit advokáta zachraňuje snad jen on sám. A s daleko lepší komedií o herci Bergnerovi, který má hrát v divadle Misantropa, aniž se musí povahově měnit, mají tyto snímky společné hlavně to, že se jedná o skrumáže historek. Hůř i lépe propletených, pospojovaných. Platí to i pro další Schulhoffovo dílo Zítra to roztočíme, drahoušku…! (1976) a jeho pokračování, kde ale Kopeckého zastoupil Jiří Sovák.

Tady je zajímavé, že zrovna rok předtím (1975) naopak Kopecký nahrazuje Sováka ve filmu Bohoušův syn, druhé části známe komedie Bohouš; nicméně představuje jen bratra původního hrdiny.

Nejstarší výraznou rolí ve filmu byl Miloši Kopeckému s výjimkou několika slavných pohádek polní kurát Katz (1956). Opilý na mol. Následovaly mj. filmy Muž z prvního století (1961), Baron Prášil (1962), Bílá paní (1965), Já, truchlivý bůh (1969) a Svatby pana Voka (1970), ale v jejich druhém dílu opět přebírá Kopeckého part někdo jiný, tentokrát Martin Růžek.

Horáce Badmana však Jiří Brdečka svému herci nezapomněl, a to v dobrém, i napsal obdobné role padouchů do parodií Adéla ještě nevečeřela (1977) a Tajemství hradu v Karpatech (1981).

Čtyři roky potom byl Jaromilem Jirešem natočen Prodloužený čas (1985). Kopecký se tady proponuje i podílem na scénáři (spoluautory byli Jiří Křižan a Marta Kadlečíková) a zkusili stvořit nepatetické, tragické drama. Otázkou zůstává, zda úspěšně a nakolik dát za pravdu kritiku Jiřímu Cieslarovi ohledně „falešnosti“ tohoto „ušlechtilého“ díla. Kopeckého hrdinu „nad věcí“ obvinil mj. z pozérství. Bude na tom něco, snad i proto herce miluji jako komika.

Na Vinohradech ovšem ztvárnil mj. i Jindřicha IV. (1967) a Richarda III. (1983). Právě jedno představení druhé z těchto her se stalo jedinými hodinami mého života, kdy jsem mohl Kopeckého sledovat živě - na prknech představujících svět. Ještě jsem se dostal leda ve strahovském klubu 007, ale ona beseda (na níž bylo absolutně nabito) mi bohužel takřka vymizela z paměti. Vím jen, že se cítil dobře, „perlil“ a prohodil něco o potupnosti toho, když se člověk musí na vysoké nechávat vyzkoušet. Navíc nevrle reagoval na dotaz, proč víc nezpívá, a už tenkrát (asi v roce 1984) zdůraznil, že tazatel zdaleka není v obraze, neboť on, Miloš Kopecký, „má“ přece písní dost. Na LP!

Na zmíněných Vinohradech hrál i profesora Higginse (Pygmalion, 1968), Harpagona (1971, zachyceno televizí) anebo Sheridana Whitesidea ve hře Přišel na večeři (1978). Avšak poslední svou divadelní roli (1996) ztvárnil v Ungeltu a hře Martina Petišky Královské vteřiny.

A televize? Zdá se mi docela zdařilý Svěrákův film Utopím si ho sám (1989). - Taky proto, že se v hlavních rolích prvně sešli Kopecký a Brodský, kteří hovoří o stavech ranního procitání, mytí nohou, smutku... Marie Rosůlková, Jiřina Bohdalová a (Kopeckého první manželka) Stella Zázvorková jsou dobré, ale zde přihrávají.

Miloš Kopecký platil za trauma z mládí, kdy nechal jeho tatínek židovskou maminku napospas nacistické mašinérii, když se s ní rozvedl. Syn to ustál, zprvu to tak vypadalo. Ale posléze začal bojovat s úzkostnými stavy, což někdy léčil alkoholem. Uvedu jen detail. Po Nemocnici ho někteří zcela naivně považovali za lékaře a jakási paní ho zřejmě zcela vážně poprosila, aby ji operoval. I jen to odstartovalo v jeho nedokrvovaném mozku splín. Úžas nad absurditou, hloupostí světa. Ale co, i ty stavy, nebo právě ony dělaly z Kopeckého tak velkého herce. Vždy věrohodný, velmi sám sebou, obyčejně zvládl výkon dobře i v depresi.

NĚKOLIK MOMENTŮ ze Schulhoffova filmu o kouzelném dědečkovi, jehož hrál pan Pešek: 

 

Vložil: Anička Vančová