Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Prahou se šíří developerská arogance, mor železobetonových skeletů, které zakrývá skleněný plášť. Kulturní monitor Jana Paula

05.08.2022
Prahou se šíří developerská arogance, mor železobetonových skeletů, které zakrývá skleněný plášť. Kulturní monitor Jana Paula

Foto: Jan Paul

Popisek: Florentinum, studio Jakub Cígler Architekti

Aby bylo jasno hned na začátku, vím, že město není skanzen, a musí se rozrůstat, aby měli lidé kde bydlet. Zásadní otázka ale zní, kde stavět a jak. Developerské společnosti by z povahy svého byznysu nejraději stavěly kdekoliv a jakkoliv. Vše má ovšem své limity, a developerům i architektům je třeba stavět překážky v podobě jasných kritérií, které by měly být pro konkrétní lokalitu určující. Na jejich vytváření by se měli podílet profesionálové z nejrůznějších oborů, nejen památkáři, urbanisté a architekti, ale třeba i sociologové, a historici umění. Praxe je ovšem jiná.

Zamyšlení nad současnou architekturou, aneb postavte to levně a rychle 

Architektura má nejen užitný charakter, ale také svoji specifickou vizuální estetickou kvalitu, která je v současné výstavbě přinejmenším diskutabilní. Životní prostředí, jak víme, netvoří jen zeleň, ale i to, kolem čeho chodíme a v čem žijeme. Problém je, že současnou developerskou výstavbu už je na mnoha místech obtížné považovat za architekturu. Proč? Protože architektura, tedy stavba hodna toho označení, se vždy vyznačovala výjimečnou estetickou a uměleckou kvalitou, vyváženými proporcemi a vztahem k okolní zástavbě, jednoduše řečeno, architektura má řád. Naproti tomu stále se opakující železobetonové a sklem opláštěné konstrukce jsou stereotypní a nudné, jako například za Hlavním nádražím dokončený komplex Churchil s kancelářemi a luxusními byty.

 

Jak přes kopírák: Nový Smíchov, studie, foto Sekyra Group

Architektonická šeď různě tvarovaných a montovaných železobetonových skeletů, které zakrývá skleněný plášť, a prefabrikované díly fasády, se v Praze rozlézá jako mor. Obvykle stačí zahrnout ekologická hlediska i nároky na úsporu energií, navrhnout nějakou železobetonovou konstrukci včetně zasklení oken, a stavba může začít. Čím rychleji a levněji, tím pro investora lépe. Výsledek? Trend a diktát průměrnosti bez hledání vyváženosti architektury v konkrétní estetické harmonizaci směrem k člověku. Současná architektura, jejíž podobu utváří jednoduchá technologie stavění, se stala módou, designem, a to ji posouvá mimo sféru umění, kam architektura vždy patřila. Jenže kdysi to bylo jiné. Stačí se procházet pražskými ulicemi, a hledět vzhůru. Každý je jiný nejen hmotností, ale především architektonickými prvky, výzdobou čelních fasád s využitím říms, atik, oblouků, a specifických oken. Nevolám po návratu do historie, chybí mi v architektuře smysl pro detail a proporce. Unifikace a stereotyp převládá, a to i ve snaze zpestřit strohost skleněných monster do prostoru vysunutými nebo dovnitř zataženými hmotami, které se rytmicky střídají na povrchu budov a připomínají holubníky. 

Uniformita jako příkaz doby 

Současná architektura chce respektovat jen sama sebe. Stačí se podívat, jak drze vytěsnilo a vše kolem sebe přerostlo například Florentinum v čelním pohledu z ulice Na Florenci v Praze. Dnes už je to vlastně jedno, protože naproti Florentinu přes ulici vedle Masarykova nádraží vyrůstá Pentou financovaný a světoznámou architektkou Zahou Hadid navržený obří projekt Central Business District, který svými proporcemi pohltí vše kolem. Tyto a podobné sebestředné stavby jsou necitlivé ke svému okolí. Také naši architekti spoléhají na jméno. Například studio Jakub Cígler Architekti, které se v současné době prosazuje v Praze právě budovami jako je již zmíněné Florentinum, nebo hřmotný komplex Churchil, který drze zastínil skvělou funkcionalistickou budovu bývalého Všeobecného penzijního ústavu z roku 1934. Florentinum i Churchil jsou stylově podobné stavby se stejným vnějším designem pláště daným konstrukcí stavby. Princip opakování designu budov a jejich okenního rastru je používaný prakticky ve všech nových projektovaných stavbách. To dneska prostě frčí. 

Lepší není situace ani v případě, že developer staví tzv. na zelené louce, a nemusí se ohlížet na bezprostřední přítomnost stávající zástavby. V Praze to je třeba projekt Smíchov city či Nový Smíchov developera Sekyra group, který v lokalitě u Smíchovského nádraží, získané od Českých drah za hubičku, vytváří zcela nové sterilní prostředí odcizené člověku. „Dáváme městu novou tvář“, tvrdí pod svým logem Sekyra group na svém webu, ale tato tvář má výraz uniformní, sterilní, neživotný.

 

Rozestavěný administrativní komplex Churchil, studio Jakub Cígler Architekti, foto Jan Paul

Šablonovitost a stereotyp, to je synonymum pro současné stavění. Nyní v oslavované a Hlavním městem Praha plánované výstavbě podél metra trasy D, a to v projektech nazvaných Nádraží Krč, Nemocnice Krč, Nové Dvory, Libuš a Písnice. Podílí se na ní Reflecta Development, studio Unit architekti a Pražská developerská společnost (PDS), která je příspěvkovou organizací hl. m. Prahy. Zveřejněné územní studie sice prý ještě nejsou finálními návrhy budoucí zástavby, je z nich ale zřejmé, jakou architekturu si investoři představují. Samozřejmě tu technologicky nejjednodušší, která uspokojí potřebu bydlení. Plánovaná zástavba kolem trasy metra D vytváří člověku odcizené prostředí, které bude muset obyvatel žijící v těchto lokalitách prostě skousnout. 

Za vším v Praze hledej IPR 

„Nahlédněte do budoucnosti města Prahy,“ vybízí Institut plánování a rozvoje (IPR) na svém webu Pražany, zjevně spokojený se současným stavem projektování a výstavby v Praze. „Plánujeme, kde se v Praze bude bydlet, kde pracovat, kde vznikne park, jak budou vypadat náměstí, kudy povedou ulice, silnice, koleje nebo třeba potrubí“, píší hrdě na svém webu. Ano, IPR je spoluodpovědný za vše, co se v Praze na poli urbanismu a architektury děje a bude dít, ale jejich zájmem prý je, aby se nám v Praze žilo lépe. Je to tak opravdu? Nejsem si jistý. Vlivný IPR totiž vytvořil tolik diskutovaný Metropolitní plán Prahy, a to v některých městských částech vyvolává značné napětí a nesouhlas.

 

Rozestavěný Central Business District, studio Zaha Hadid, foto Jan Paul

Na svém webu nám IPR mimo jiné sděluje, cituji: „Metropolitní plán zamezuje rozrůstání Prahy do okolní krajiny, a chrání veřejná prostranství a charakter pražských lokalit.“ Pravda ovšem také je, že leckteré městské části ukrojil dost podstatnou část zeleně za účelem budoucí developerské výstavby. Kdo si Metropolitní plán alespoň trochu prohlédnul, tak zjistil v porovnání se stávající územním plánem neblahou realitu: dřívější nezastavitelná území, tj. volnou krajinu, les, ornou půdu, louky apod. nahrazuje Metropolitní plán zastavitelnými územími pro byty, průmysl a výrobu. Jinými slovy sděluje tato jasná pravidla:

  • Volná krajina do města nepatří
  • Brownfieldy (území „nikoho“, např. zbořené továrny) je třeba prodat a pozemky změnit na území pro bytové domy
  • Volnou krajinu je třeba proměnit na brownfield
  • Zástavba je na prvním místě před přírodou a obyvateli města
  • Příroda není důležitá, bydlet se musí
  • Stavíme, abychom stavěli, občanská vybavenost není náš problém

Je snad tohle návrat k tradičnímu plánování města? Jistě, Praha se mění a měnit bude, dle mého názoru ovšem výrazně k horšímu. 

V IPR jsou ale přesvědčeni, že Metropolitní plán je moderním územním plánem pro Prahu 21. století, já si tím zdaleka nejsem jist. Podobným frázím může věřit jenom naivka, protože ve hře o tom, jak bude vypadat Praha, je mnoho různých a někdy i velmi osobních zájmů, třeba vlastníků pozemků, kteří chtějí dobře prodat, nebo developerů, kteří chtějí stavět a prodávat. Pokud se právě oni dívají na Metropolitní plán jako na „cenovou mapu pozemků“, jistě se nebudou chtít účastnit hledání ideálního řešení, mají prostě své zájmy, jimž mnozí nejen z IPR budou chtít vyhovět. V takových případech lze očekávat, že zájmy občanů jsou až na druhém místě. 

Co říci závěrem? 

Když musím občas zavítat do nově zastavěných lokalit, například mezi ghetta satelitních „vesniček“ rozesetých v Praze kde to jen jde, padá na mě úzkost. Sterilní životní prostor, který lidé užívají třeba v řadových na sobě nalepených domcích s malými zahrádkami, kde je nemožné se rozběhnout, natož vytáhnout cirkulárku, nebo se svléknout do naha, je skličující, a to nejen kvůli omezenému soukromí. Člověk je zde redukovaný na tvora přebývajícího, skoro bych řekl trpěného. Je to kultura drůbežárny, vytvořená cíli developerů stavět na co největším území co nejvíce bytů k prodeji. Raději nenahlížet do budoucnosti města Prahy, vážení pánové z IPR…

 

Vložil: Jan Paul