Český úděl: Nač ti bude, když vrah tvých blízkých bude sedět v base, odkud ho advokáti stejně dostanou? Radši od něj vezmi prachy. Svět Tomáše Koloce
komentář
07.08.2022
Foto: Se svolením Bontonfilm
Popisek: Vladimír Kratina, Karel Jirák a Arnošt Proschek ve filmu Promlčeno
Ani jsme si nevšimli a vyšla nová hvězda české kinematografie: film Promlčeno. Na oficiálním nebi ji ale nehledejte: je tak trochu protirežimní, a tak o ní mainstream příliš nepojednává. Časem ji ale uvidí všichni. Ve své recenzi vysvětluji proč.
Když jsem v únoru tohoto roku psal recenzi na seriál Devadesátky, v které jsem zmiňoval jeho významové „předřečníky“; díla jako Sametoví vrazi, Příběh kmotra, Gangster Ka, Hranaři, Metanol, Pustina, Rána z milosti či Vysoká hra, netušil jsem, že už v té době do této řady, tematizující propojení státu a organizovaného zločinu, které se v této zemi započalo v 90. letech, patřilo další dílo. Film Promlčeno byl natočen už v roce 2020 a měl být uveden do kin v roce 2021, ale kvůli covidovým opatřením se tak stalo až letos v dubnu, a vedle béžových „velkoděl“ o Emilu Zátopkovi či Hančovi a Vrbatovi bylo Promlčeno typicky česky promlčeno, přestože by nemělo.
Nejde jen o to, že než film přišel do kin, stačil pro naši dnešní (z větší části komerčně trapnou a v bublině oficiální ideologie horních deseti tisíc se pohybující) kinematografii na filmových festivalech posbírat osm mezinárodních cen (film čtvrtletí měsíčníku největší světové filmové databáze, newyorské IMDb, tamtéž cenu za nejlepší nezávislý film plus cenu za nejlepší herecký výkon pro Karla Rodena, cenu SRFA za nejlepší nezávislý film v Cannes, první ceny na festivalech ve Florencii a Barceloně, Mezinárodní cenu za nezávislý film a Londýnskou cenu za nejlepší režii pro Roberta Sedláčka), ale zejména protože v tradici toho nejlepšího z díla scenáristy a režiséra Roberta Sedláčka (režiséra seriálu České století, který přerámoval zejména porevoluční kánon o nejlepším možném režimu, k němuž tato země dospěla po roce 1989), vypráví o nedávné historii této země jiný příběh, než který na nás denně chrlí internet, noviny, televize, rádio.
Nutný spoiler filmu
Radek Wolner byl na přelomu tisíciletí úspěšným podnikatelem v oboru programování (jemuž se dnes říká aj tý). Jednou ho unesli a jako výkupné od jeho podnikatelského partnera Petra Wagnera požadovali třicet milionů. Z postele, na niž ho připoutali a k hlavě mu položili telefon, prosil kamaráda o pomoc. Když odešli, podařilo se mu vyprostit, pak se ale jeden z únosců vrátil, právě když Radkovi zůstala připoutaná k ruce poslední urvaná noha od postele. Tou svého únosce v potyčce ubil. Postaral se o něj firemní právník, který ho u vědomí, že by ho za stávajících podmínek neobhájil, okamžitě poslal do jižní Ameriky, kam za ním poslal sice menší částku firemních peněz, ale stále dost na to, aby mohl za mořem znovu začít.
To vše se ale na začátku filmu vůbec neví. Známe jen šedesátiletého Radka (Karel Roden), který telefonuje z auta, jedoucího po pobřeží kalifornského oceánu. Telefonuje dvacetileté moderátorce úspěšného pořadu Českého rozhlasu Radiožurnál Evě (Barbora Bočková), od níž žádá, aby mu vyhradila jedno dvouhodinové vysílání na vyprávění jeho příběhu, a chce, aby ho slyšela Pražačka Eliška (Denisa Barešová). Těsně před natáčením přilétá Radek do Prahy a vyzvedává si auto, do nějž mu jeho nijak nadšený bratr umístil rušičku sledování GPS a sehnal mu zbraň. Na vysílání je telefonicky upozorněno oddělení policie vedené policistou, které před lety vyšetřovalo Radkův případ (Vladimír Kratina), a zároveň bývalý advokát Radkovy firmy (Igor Bareš), který po upozornění ze svého hacknutého počítače zjistí, že celý digitální systém jeho firmy má v rukou Radek, který ho navíc přes počítač už dlouho pozoruje i fyzicky.
Rozhlasový přenos začíná a Radek, parkující na jednom pražském odstavném parkovišti a komunikující s rozhlasem telefonem, se hned na začátku přizná k vraždě. Eliška a její matka (Vilma Cibulková), které zpočátku nic netušily a ani se akce nechtěly zúčastnit (pořad poslouchají, protože jim moderátorka Eva za to dala pět tisíc), až podle data únosu poznají, že zabitý únosce byl jejich otec (manžel). Za smrt jejího otce nabízí Radek svobodné matce Elišce, která pracuje jako prodavačka v non-stop obchodě, částku v milionech. Zároveň do éteru dopovídá příběh: Únos byl fingovaný, za účelem okrást majitele firmy, najmutý pěšák zabil jeho partnera, a organizátor celé akce poté utopil onoho pěšáka, za jehož prsty se našla kůže vraha, jehož DNA bohužel nebyla v policejní databázi. On vraha zná, ale nejmenuje ho. Na to reaguje dvojka policistů, starý a mladý, která odvolává z vedlejší kanceláře státního zástupce, jenž pracuje na jiném případu, aby jí pomohl rozjet policejní mašinérii, namířenou proti Radkovi ne jako proti vrahovi (jeho čin je totiž podle českého práva po 20 letech už pár dní promlčen), ale snaží se ho zajistit jako svědka proti neznámému vrahovi, jehož promlčecí lhůta nastává týž den o půlnoci. Moderátorka Eva se na Radka rozčiluje, že její show zneužil pro své cíle, ale on se jí zeptá, zda ví, proč k svému „coming-outu“ použil právě ji a její show.
Pak přijde šok. Radek uvede takové podrobnosti o její matce, které Evu přesvědčí, že Radek mluví pravdu. Jejím skutečným otcem nebyl před pár lety při autonehodě zemřelý významný muž, ale Radkův zavražděný přítel a podnikatelský partner Petr Wagner. Radek pomocí messengera pošle Evě do rozhlasu pár důkazových fotografií a kód k švýcarskému účtu, na nějž uložil „podíl jejího otce“ z firmy, kterou spolu měli. Elišce své odškodné odnese sám s identitou messengera, ale Eliška s matkou stejně poznají, že je něco jinak. Pak Radek přichází do luxusní rezidenční budovy v centru města, kterou vlastní advokát, o němž už divák tuší, že on je tím vrahem pěšáka, který před lety zorganizoval celou násilnou akci. Ačkoli Radek projde rámem a ukáže se, že má u sebe zbraň, advokát mu ji, jako ve westernu, ponechá, když si předtím sám připravil svou zbraň. Jeho první dotaz je nicméně v jeho vrstvě dotazem řečnickým: „Nebudeme snad po sobě střílet…“ Radek namísto pomsty i výčitek připomíná, že mu advokát před lety poslal jen nadpoloviční většinu slíbených peněz z firmy. Dnes za své mlčení žádá kompenzaci v milionech eur, o níž z advokátova sledování ví, že ji má v místnosti v sejfu a že ho její vydání životně neohrozí. Pak Radek, policií neobjeven, odjíždí taxíkem na německé hranice…
Forma: detektivka. Obsah: Kde to žijem?!
Autor Robert Sedláček si vzal očividně za vzor dnešní celosvětový trend, projevující se zejména v skandinávské detektivce, ale použitý i ve většině mnou výše popsaných společenskokritických audiovizuálních děl, beroucích si na mušku náš nynější režim: Formou jeho filmu je detektivka, obsahem společenská kritika. Svědčí o tom už první Radkova slova v rozhlasovém vysílání, která kácí modlu o tom, jak jsme si tu všichni (či skoro všichni) užili příchod svobody: „O 90. letech si asi každý v týhle zemi myslí svoje.“
Pak popisuje tehdejší realitu. Banky fakticky ze státního každému, kdo si tehdy troufl stát se velkodefraudantským gangsterem, rozdávaly miliony až miliardy, servisní firmy bank o tom věděly, ale v prostředí divokého gründerkapitalismu, který nás po roce 1989 mrštil o 100 až 150 let vývojově zpět, to braly, zákazník jako zákazník. V tekutém prostředí přelomu tisíciletí tušili, že stát už alespoň po hlavních tunelech jde, ale zároveň pořád (citát Radka) „policajti unášeli a u toho stříleli“. Nejexponovanější banka, které Radkova a Petrova firma instalovala neproniknutelně zakódovaný intranet, byla podle Radka obsazena státními těžkooděnci jen pár dní po Radkově útěku. Divoká doba střelby a milionů v kufřících je ideálním kontrastem k dnešní době, v níž svobodná matka Eliška pracuje 24/7 a bere v zaměstnání jídlo, aby uživila svou matku a dceru, zatímco idealistickou moderátorku Evu ještě před dosažením její mezinárodní plnoletosti protlačil do prestižního vysílání veřejnoprávního rádia její vlivný otec (respektive, jak se dozvěděla od Radka, otčím). Pro zahraničního diváka ze zemí s určitou kultivovaností podle mě musel být šok sledovat i českou národní povahu a naše naprosto oportunní způsoby, s nimiž se se svými krimiálními traumaty neobracíme na právo, o němž víme, že by nám nepomohlo, ale, silně podmíněni krizovou sociální povahou našeho prohnilého životního prostoru, radši na peníze.
Eliška sice v pláči vraha svého otce nazve veřejně „sráčem“, ale peníze od něj si vezme a ještě v tu minutu začne s matkou plánovat, jak poprvé pojedou k moři (připomíná mi to televizní film Stříbrná vůně mrazu z roku 2005, v němž hlavní hrdinka, když objeví balík špinavých peněz, pro něž skupina politiků bestiálně ubila jejího manžela a milovaného psa a pokusila se zabít i ji, bez skrupulí a s rozkoší použije na to aby „navždy vypadla z týhle proketý země…“). I Radek, od něhož divák po westernovém úvodu finální scény očekává pomstu za smrt nejlepšího přítele, se spokojí s vydíráním lumpa a penězi, které mu lump dá. Nejostřejší slova, která řekne tomu, kdo mu přítele fakticky zabil, jeho unesl, donutil k vraždě a navždy ho vyhnal z vlasti, jsou paradoxně: „Nemůžeš mít koupený všechny, to nejde ani v Latinský Americe.“
Řemeslo skoro dokonalé
Technicky se film může pochlubit unikátním scénářem, který se velmi blíží jednotě místa a času (popíše nám nějakých osm hodin dějového času za hodinu a půl filmového), scenáristicky i režijně věrohodnými líčeními prostředí a motivací ve veřejnoprávním rozhlase (který, ač si hraje na veřejnoprávní, ve skutečnosti je to bulvár, který sleduje jen počet komentářů na sociálních sítích – Robert Sedláček jako bývalý rozhlasový moderátor toto prostředí dobře zná), ale i kafkovského prostředí policie, které se interně řeší klientelismem (vztahy se státním zástupcem, který „odemyká“ celý systém za bručení policisty starého střihu Kratiny, recenzentovi silně připomínajícího kapitána Plíška v podání Martina Fingera z Devadesátek, který umí stěží psát na počítači a vzpomíná na staré idylické časy Malého pitavalu z velkého města), i procovského advokáta lumpů, neurotika, který se ve svém pražském minimrakodrapu uklidňuje tím, že si na plazmové obrazovce pouští hořící krb. Jde také o unikátní spojení práce famáckého absolventa katedry nikoli hrané, ale dokumentární tvorby Sedláčka, který v nejlepší tradici českých dokumentaristů, z nichž se vyvinuli brilantní režiséři hrané tvorby (Jasný, Kachyňa, Vláčil, Schulhoff) vypráví stručně, neotravuje na plátně diváka zbytečně tikajícími časomírami - ale zároveň pracuje i s propracovanou symbolikou:
Třeba: Policista, který mohl zatknout, ale nezatkl vraha, má na uniformě kupříkladu jméno GRÁL, v křesťanské tradici symbol kvintesence pravdy a dovršení všeho pro nás lidi nedovršitelného… Režisér si také všude, kde to jde, dává pozor na to, aby byly vidět Hradčany, symbol majestátu naší národní státnosti, které jsou zde v příkrém významovém kontrastu s reálným světem, v němž žijeme. Recenzent by skoro řekl, že jde o aluzi na Brynychovu detektivku Kdo přichází před půlnocí (1979), kde hrají Hradčany podobnou symbolickou roli.
Herecky překvapil Karel Roden, který se po stylizovaných kreacích typu hlavní role ve filmu Křižáček v Promlčeno úspěšně propracovává k hraní-nehraní Rudolfa Hrušínského nejstaršího, stejně jako Vilma Cibulková, která ve filmu ukazuje, že je na přímočaré emotivní výlevy, jaké po ní vyžadovali režiséři filmů jako Pupendo nebo Fotograf, přece jen už starší charakterní herečkou, schopnou větších nuancí. A je tu také ve svém mladém věku až zázračně přirozená Barbora Bočková v roli Evy, ale třeba i oceňovaný loutkář Justin Svoboda, pro kterého byl Evin rozhlasový šéf Frank první větší filmovou rolí. Igor Bareš v roli advokáta byl standardně dobrý, ovšem jeho výkon fanoušky (mezi které patřím) provokuje k myšlence, že by si po sérii monster mohl někde zase jednou zahrát kladnou protiroli. Někdejší Shawův profesor Higgins z Národního divadla by to zvládl.
Téměř marné hledání chyb
Koho máme rádi, toho kritizujeme, a já jsem u přechozích Sedláčkových děl, těch, kterých si dnes vážím (České století), i těch, kterých si příliš nevážím (Bohéma, Jan Palach), měl dostatek možností ke kritice chyb, kterých v nich bylo jako máku. Faktické chyby připišme Pavlu Kosatíkovi, Tereze Brdečkové, respektive Evě Kantůrkové, kteří napsali scénáře zmíněných předchozích Sedláčkových filmů, nicméně jeho režisérské fauly (typu nápisu křídou „Českomoravské filmové ústředí“ na dlažkách činžovního domu v seriálu Bohéma = režisér nedokázal v hektickém a co do počtu pracovníků chronicky podstavovém procesu výroby dnešních děl prohnat výpravu a rekvizitáře, aby vyrobili aspoň kašírovanou cedulku) mě občas donutily vypnout přijímač a dýchat zhluboka. V Promlčenu, za které si Sedláček nese odpovědnost sám i jako scenárista, jsem ale objevil jen jednu malou sémantickou chybu: při řeči o DNA mrtvoly se mluví o její vnitřní „fyziognomii“, což znamená rysy obličeje, nicméně autor měl zajisté na mysli „fyziologii“.
Za vše ostatní je třeba hlavního původce filmu (který se dal slyšet, že mu šlo i o to zviditelnit fakt, že zatímco v USA není žádné promlčení a v západní Evropě u vražd průměrně 40 let, u nás jde o 20 let, což samo o sobě svědčí o mafiánském charakteru naší společnosti) jen pochválit. Včetně toho enšpíglovského kousku, že pro svůj film sehnal i takové exkluzivní partnery, jako je Český rozhlas (který ve filmu napálil zmínkou o tom, že zde tatínci-hlavouni pomáhají k čelným místům dceruškám-studentkám) či Deníky Bohemia, o nichž je známo, že je vlastní Penta (jeden z neprovařenějších korporátů, vzešlých z divokých 90. let, o jejichž špinavosti film pojednává).
A abychom si také odpočali od všudypřítomné společenské kocoviny: Film obsahuje i náznak katarze: to když po šoku ze zjištění, že její tatínek nebyl opravář aut, ale mafián, který nezemřel při nehodě, ale jeho oběť ho v sebeobraně zabila, Eliška začne s mámou o tátovi mluvit a po letech se vrátí k tomu dobrému, co (jak správně řekl John Lennon) nakonec zbude ze všeho špatného. Nečekejme ale, že pro tento nehollywoodský minihappyend začnou Promlčeno inzerovat všechna česká média. Oficiální režimně-mainstreamová mediální verze stále zní: „90. léta byla příchodem svobody a nejlepšího z možných režimů, který tu máme dodnes.“
Promlčeno. Česká republika 2022, scénář a režie: Robert Sedláček, 90 minut.
Vložil: Tomáš Koloc