Karikatura Ronaldina, Švankmajerova nuda a polský skvost Svatba. Deník z LFŠ. Filmová reflexe Viktora Horáka

Foto: Se svolením LFŠ a Viktora Horáka

Popisek: V neděli se opět vyčasilo i na LFŠ.

Filmovka je v polovině, ale stále má co nabídnout. Braky, polské satiry a tuzemské kriminálky. Nedělní večer způsobil poprask portugalský multižánrový snímek Diamantino, zatímco poslední film Jana Švankmajera Kunstkamera sklidil divácké zklamání. Bodoval také půlnoční brutální thriller Terror 2000 - Jednotka intenzivní péče Německo nebo přednáška o českých detektivkách v televizi.

Pondělnímu dni dominovala ostrá polská satira Svatba nebo debata dramaturgů Festivalu otrlého diváka. Kromě toho je všude hojnost vína, cimbálové muziky a léta. Ve Smetanových sadech se kromě návštěvníků pohybují také známé i neznámé tváře filmového průmyslu. Můžete tu potkat např. herce a gastroblogera Lukáše Hejlíka, animátorku Michaelu Pavlátovou, irského filmaře Jima Sheridana nebo polského režiséra Wojciecha Smarzowského.

Na slavného režiséra Jima Sheridana čekala filmovka dlouhých 14 let.

Na LFŠ se pohybuje i Lukáš Hejlík.

Kinosál festivalového centra v kině Hvězda byl hodinu před nedělní půlnocí narvaný k prasknutí. Promítal se tu portugalský multižánrový snímek Diamantino, který není jednoduché zařadit. Festival o filmu píše, že se jedná o „nejbizarnější dílo (nejen) letošní sekce Terra festivalis”. „Film atakující portugalského národního hrdinu Ronalda skrze vyšinutý příběh fotbalové superstar, která se po selhání na mistrovství světa zaplete do uprchlické krize, genetického inženýrství a nacionalistických zájmů,” uvádí LFŠ. Diamantino je jakýsi „filmový dort od pejska a kočičky”, který uvařila portugalská dvojice debutujících režisérů Gabriel Abrantes a Daniel Schmidt. Je tam zkrátka všechno: fotbalová sláva, proradné sestry, lesbičky, život v luxusu, jachta nebo obří štěňátka. Kromě toho kombinuje žánry jako je životopisný biopic, thriller, sportovní drama a místy také film noir nebo scény jako z westernu či sci-fi. Zkrátka a jednoduše: nestačí nic jiného, než jít do kina a užít si film plnými doušky. Premiéra v kině Hvězda byla obohacená úvodem Jana Jílka o další rozměr samotného kinosálu, který slouží zároveň jako bezpečnostní kryt a bunkr pro obyvatele Uherského hradiště.

Nadšené publikum

Tristní projekcí byl filmový experiment Jana Švankmajera ve Slováckém divadle. Dokumentární obrazová báseň Kunstkamera je padesátiminutový sestřih záběrů, které ukazují Švankmajerovo dílo: především obrazy, plastiky, sochy a autorův zámek Horní Staňkov. Film bude fungovat v galeriích nebo jako režisérova ukázka jeho vlastní práce, ale obtěžovat tímto snímkem diváky? Prosím, nechoďte na to. Je to nekoukatelná nuda: vesměs statické záběry na zámecká zákoutí, sousoší a grafiky podkreslené hudbou Antonia Vivaldiho. Nerozumím tomu, kde na to vzal Švankmajer peníze a proč ho podpořil Státní fond kinematografie. Musel jsem odejít ze sálu, to prostě nešlo.

Snímek ze Švankmajerovy Kunstkamery

Brutální exploatační thriller Terror 2000 - Jednotka intenzivní péče Německo je skvělým příkladem půlnočního bijáku. Je to vrchol dne, kdy vidíte šílené množství akce, politické satiry, erotiky a humoru zároveň. Zcela v duchu filmů Christopha Schlingensiefa si snímek vystačí se skromným rozpočtem, což ale nijak nebrání v inscenování absurdně přepálených scén hýřících xenofobií, misantropií, násilím či sexualitou. Hypnotický Udo Kier si připisuje další kreaci daleko za hranou dobrého vkusu – tentokrát jako kněz s výhrůžně nataženým revolverem v ústech. Erupcím nevyprovokovaného násilí a pod povrchem dřímající nenávisti musí čelit panoptikum zřetelně odpudivých postav – a když jim začne docházet dech, objeví se (samozřejmě) neonacisté jako věrozvěsti lásky k německému národu. „Kvůli tomuto neotřelému přístupu si však Schlingensief vysloužil kritiku od spousty zájmových skupin a žádné promítání Teroru 2000 se neobešlo bez problémů,” uvádí festival na webu.

Debata Respektu na téma Po stopách české detektivky

Kromě toho na Kolejním nádvoří vedle Masarykova náměstí vystoupila kapela Midi Lidi se svojí elektronickou hudbou. „Kvalitní diskotéková sóla” jako je Lux, Ráno nebo Na co nesmíš zapomenout rozehrála tak mocně, že se rozdrnčela okna sousední Reduty. Kapela se nebojí odkázat na coverze, kterým se často věnuje. „Chlubení se cizím peřím, to by nám šlo. Ale kdo by to nedělal, když je tak kvalitní. Ale chlubení se nekvalitním peřím, to už je jiná disciplína. To už je skoro politika,“ prohlásil frontman kapely a filmař Petr Marek, který koncert prokládal neustálými komentáři.

Koncert kapely Midi Lidi

Polská satirická Svatba, české detektivky a brakové filmy 

Pondělní ráno se táhlo ve znamení přednášek a debat o tuzemské detektivní tvorbě: především na poli televizních seriálů. Debatu Respektu na téma „Po stopách české detektivky” vedla redaktorka Jindřiška Bláhová s autorem Modrých stínů nebo Vodníka a literárním vědcem Michalem Sýkorou, filmovou publicistkou Janou Bébarovou, televizním teoretikem Jakubem Kordou z Univerzity Palackého v Olomouci a filmovým kritikem Kamilem Filou. Přednáška se snažila hledat odpovědi na otázky typu: „Má česká detektivka nějaká specifika a vyhraněné autory? Jak si vede v porovnání se světem? Jak napsat a natočit dobrou detektivku a neopisovat?”

Prezentace filmu Banger, jehož recenzi přineseme brzy.

Podnětná byla také debata o brakové kinematografii na téma Festivalu otrlého diváka, který každoročně na podzim pořádá kino Aero. Debatu „Kdo je to ten otrlý divák? – o braku, jeho kategoriích a divácích” vedl ředitel kina Aero a dramaturg LFŠ Jiří Flígl s dramaturgy „otrlce”. Zábavná a vzrušující přednáška o filmových „béčkách, céčkách a zetkách” se snažila hledat podstatu filmového braku optikou žánrové teorie i různorodých diváckých hledisek.

Polský režisér Wojciech Smarzowski představil svůj nejnovější film Svatba.

Vrcholem dne ale byla projekce polské satiry Svatba od režiséra Wojciecha Smarzowského ve Velké sále v Klubu kultury. Tuzemské premiéry se zúčastnil také režisér, který na LFŠ jezdí se svými filmy pravidelně. Autor ceněných filmů jako je Klér nebo Volyň ani letos nechyběl na debatě po závěrečných titulcích. Na drama ze sekce Východní přísliby se táhla dlouhá fronta až na ulici, čítající dobrou stovku návštěvníků. „Smarzowski natočil Svatbu již podruhé a opět nestojí v centru dění nevěsta, nýbrž její rodina. Tentokrát hlavně její děda, který se společně s diváky začne postupně nořit do minulosti. Hranice toho, co bylo a je nyní, se začne stírat a před námi se otevírá složitost polsko-židovských vztahů. Smarzowski se opět nebojí prát polské špinavé prádlo veřejně,” láká festivalová synopse. Svatba je pozoruhodně napsaným a natočeným snímkem, který kombinuje různé časové a dějové linie, postavy mluví do kamery nehledě na časovou či prostorovou posloupnost. Smarzowski umně kritizuje soudobou misogynní polskou společnost, která není o moc jiná než před sto lety. Varuji předem: je to silná, místy dost drsná, ale také vtipná a především aktuálně ostrá podívaná. Možná nejlepší snímek letošního 48. ročníku Letní filmové školy v Uherském hradišti.

Filmovka ještě nekončí, ale naše reportáže buhužel ano, neboť reportér musel domů...

Vložil: Viktor Horák