Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

O odluce kultury od státu aneb Kluci v kravatách z Dejvic. Kulturní monitor Jana Paula

29.07.2022
O odluce kultury od státu aneb Kluci v kravatách z Dejvic. Kulturní monitor Jana Paula

Foto: Jan Paul

Popisek: Kultura, ilustrační foto

Politici nám říkají, že stát jsme my všichni, zřejmě proto, aby na nás přesunuli odpovědnost za svá rozhodování, vždyť jsme si je přece zvolili ve svobodných volbách. A říkají nám také, že kultura je vizitka státu, co vizitka, výkladní skříň, nebo dokonce identita, bez níž bychom prý nemohli existovat. Jakou kulturu ale mají na mysli? Tu konzumní, nebo tu vysokou, za jakou ještě byla za první republiky, a i později považována kultura, jejímž cílem nebyl zisk? Nahlédl jsem tedy do SKP, totiž do dokumentu Státní kulturní politika, a to pro léta 2021 až 2025. Co jsem objevil? Padesát stran popsaného papíru s hezkými obrázky, spoustou grafů a čísel.

Umělec s rizikem, nebo kreativec s výhodami? 

„Budoucnost je jasná, budoucnost je kulturní,“ volá na čtenáře heslo Ministerstva kultury hned na úvodní stránce dokumentu, a patrně jen málokdo si v kontextu pochmurného vývoje světa dovede představit, co tím mají ti kluci v kravatách z kanceláří v Dejvicích na mysli. Prázdnota podobných proklamací není nepodobná někdejším normalizačním heslům, která kolem sebe šířila tehdejší propaganda.  Mnozí kolem nich chodili nevšímavě, ta agitace nebyla naše, protože skutečná kultura, lze-li to tak nazvat, se většinou – neříkám vždy - odehrávala mimo oficiální struktury a systém. Proč? Z prostého zájmu o věc, o tvorbu, o naplnění smyslu. A byla tím pádem menšinová, a nutně musela být.

 

Když kliknete na obrázek, dostanete se na stránky ministerstva, kde ve formátu PDF můžete dokument stáhnout, foto se svolením MKCR

Je to jednoduché. Nutnost a naléhavost k tvorbě, stejně jako potřebu se tvorbou vyjádřit, a cosi naléhavého snad sdělit, nelze importovat z vnějšku, souvisí s vnitřním uspořádáním člověka, s jeho vrozenými schopnostmi a nadáním, které lze sice trochu ovlivnit učením, zkušenostmi, ale nelze ho nařídit. K vytvoření díla, ať výtvarného, literárního či jiného, jehož cílem není prvoplánově zisk, nelze nikoho ničím přinutit, natož penězi a uznáním. Motivace a inspirace se koupit nedá, a proto bylo umění vždy považováno v kultuře za cosi v dobrém slova smyslu výlučného, přestože měl umělec často pověst podivína. Podivín ale věděl, že jeho cesta vede mimo trasu, po níž jde stádo, a že to je cesta nejistá. Ostatně jaká jiná v umění?    

A dnes? Umělec minulosti sebou vláčel úděl, někdy i romantický ideál snahy změnit svět, dnes bohužel zastává roli. Někdy šaška, často vydřiducha, ještě více užitečného idiota, jindy si jde pro metál na Hrad, čímž v sobě zahrne všechny tři eventuality. Na Ministerstvu kultury ale dnešnímu umělci kluci v kravatách z Dejvic - na rozdíl od těch kdysi - rozumí, vědí už, co potřebuje, ale vědí také, jak by měl přemýšlet, a co by měl ve své tvorbě sdělovat, aby ho mohli podporovat. Něco za něco, jako kdysi. Současný umělec svým uměním už nealternuje světu a systému jako nezávislý pozorovatel, či snad subverzivní či anarchistický živel, stal se jeho součástí, bohužel trpěnou. 

O změně paradigmatu, napřed prachy, pak snad tvorba 

Dnešní umělec už není opuštěný a vůbec se o sebe nemusí bát. Kromě dotací a grantů Ministerstva kultury jsou tu přece i fondy Evropská unie. Jistě, musí si na jejich vyplnění najmout odborníka, ale i to se vyplatí. Navíc určitě existují institucionálně upřednostňovaná témata, která mají šanci uspět v dotačních řízeních před ostatními. Dnes přece nejde o to, že umělec tvoří z nějaké vnitřní nutnosti, a svůj výsledek s rizikem nabízí k obecnému posouzení, chce tvořit to, co má šanci být přijato a dobře ohodnoceno. Dnešní umělec je až na výjimky zhýčkán, nastavuje ruku a čeká. A pečující otec stát? Ve svých naivních představách devadesátých let, jejichž tlející zbytky jsou roztroušeny po celé vlasti, se hrdě bil v prsa, a vykulenému občanu, který se sotva vrátil z Václaváku, otcovsky sděloval: Nebudu tě vodit za ručičku! Dnes chce dozorovat téměř vše. 

Umělci, požívající oficiálně po roce 1989 raději méně adresné označení kreativci, očekávají v tzv. tržním hospodářství - což je jen jemnější označení pro kapitalismus - podporu otce státu, který mimo jiné za tímto účelem udržuje svoji instituci v Dejvicích. Dobře, Ministerstvo kultury je sice moloch, odčerpávající peníze z rozpočtu, ale je to moloch laskavý, který nenechá na holičkách žádného kreativce s jenom trochu obstojným nápadem. Čtete dobře, dnes stačí mít nápad. Táta stát má sice svůj vlastní univerzální komunikační jazyk a zvyky, ale postará se, je tu přece od toho, aby byla budoucnost kulturní, a kultura aby žila. Mají pro to kolonku, šuplík, říkají mu „živá kultura“ či „živé umění“. 

MK, KKO, SKP, KKP a KKS, skákal pes přes oves 

V těch krkolomných zkratkách, a cizích názvech aby se jeden vyznal, a když si k tomu přidá nekonečné množství frází, a slůvka jako vystřižená ze světa ekonomiky a byznysu, ztratí se v dokumentu „Státní kulturní politika“ úplně. Kluci v kravatách z Dejvic mu ale rozumí, třeba zrovna této formulaci, zveřejněné v rubrice Manažerské shrnutí: „Cíl č. 6 je posledním a klíčovým cílem pro naplňování Státní kulturní politiky. Jedná se o transformaci MK tak, aby se zvýšila kapacita MK prosazovat širší roli kultury a efektivně podporovalo (mají tam skutečně „podporovalo“, pozn. aut.) celý KKS. Navyšování kapacity bude probíhat zejména skrze digitalizaci dotačního systému, zavedení analytického oddělení a rozšíření oddělení kulturních a kreativních odvětví. Dále provedeme evaluaci nástrojů podpory kulturního a kreativního sektoru v gesci Ministerstva kultury.“ 

Slovo evaluace zní skoro jako ovulace, nebo ještě hůř. Zdá se, že Ministerstvo kultury svým zamýšleným rozšiřováním chce oplodňovat samo sebe. Zmiňují to na mnoha místech, i v rubrice Slabé stránky a hrozby: „Zásadní je navýšení kapacity MK, aby mohlo rozvíjet KKS. V prvé řadě se jedná o zefektivnění vnitřních procesů, ať již skrze digitalizaci či realokaci lidských zdrojů.“ Že vám to něco připomíná a nedá se to číst? Podstatné přece je, že dokument existuje, stejně jako je důležité, že existuje Ministerstvo kultury, protože kluci v kravatách z Dejvic v něm mohou zefektivnit své vnitřní procesy a inovovat tak potenciál k růstu svých vlastních lidských zdrojů. Možná jsem si nepřímo odpověděl na otázku, kterou si stále kladu: Proč se státní instituce vyznačují takovou přemírou byrokratické samoúčelnosti, proč lžou nám i sobě, že se bez nich neobejdeme?   

Proč dělat věci složitě, když jdou dělat jednoduše? Aneb zrušte to! 

Zdá se mi, že současný kulturní kreativec napřed zjistí, na co se vypisují granty, a k tomu vymyslí projekt, či dokonce založí výzkum, což je dnes trend, na který se slyší. Může také založit neziskovku, příspěvkovou organizaci, která se bude zabývat nějakou tou aktuální oblastí KKO, pardon kulturním a kreativním odvětvím, pro které se chce Ministerstvo kultury v budoucnu rozšiřovat. Není to příležitost? Existence mnohých dnešních lidí je založena na tom, že zakládají z hlediska společenské užitečnosti často diskutabilní projekty jen proto, že mají šanci na státní dotaci, a peníze to leckde nejsou malé. Samoúčelnost, zisk a možnost zaměstnání, jsou často určující motivací a pohnutkou, nikoliv idea. Že jde o vytváření kulturního, a společenského prostředí, které ne vždy odpovídá životu, zkušenosti a realitě?  Co na tom, když peněz je stále dost, a je nutné je utrácet. 

V této situaci bych tzv. „živou kulturu“ od státních dotací, grantů, a všemožných příspěvků odstřihnul. Kde vezmou peníze na svoji činnost? Cožpak je v naší kulturní zemi málo kulturních osvícenců z řad podnikatelů, právníků, lékařů, tedy společenské vrstvy, která kdysi významně podporovala umění? Z portfolia Ministerstva kultury bych také vyňal KKP, KKS a KKO, a lidem v kravatách z Dejvic bych ponechal jen starost o tzv. kulturní dědictví, památky, muzea, knihovny, státní divadla, opery, státní galerie apod., tedy to, co je již ověřenou součástí kulturní historie a vytváří kontext.  A možná ani to ne. Dovedu si představit, že řada institucí, jako třeba Národní památkový ústav, který je příspěvkovou organizací Ministerstva kultury, by mohla být na Ministerstvu kultury nezávislá. Činnost odboru památkové péče, a jeho tři oddělení na Ministerstvu kultury by jistě hravě zvládli ti, kterým tento obor přísluší. A co s klukama v kravatách na Ministerstvu kultury? Žádný problém, on už by si s nimi šéf Ministerstva pro místní rozvoj Ivan Bartoš jistě nějak poradil. To už je ale téma na jiný kulturní monitor. 

Co dodat závěrem? 

Snad jen vzkaz začínajícím umělcům, kdysi tzv. na volné noze, dnes OSVČ: Máš, umělče, téma, vizi, či dokonce zajímavou tvůrčí myšlenku? Jsi o ní přesvědčený a stojíš za ní? Tak tvoř! Tvoř ale s vědomím, že na to a za to nedostaneš ani korunu, že na tvé dílo do galerie nemusí nikdo přijít, nikdo o něm nebude psát, a nikdo o něj třeba neprojeví zájem. Tvoř, pakliže musíš tvořit, protože tvorba je přece - jak říkáš - tvůj život, a neohlížej se po výhodách, tvoř s pocitem neužitečnosti, jako ten slepý mnich v Kostnici u Kutné hory, který desítky let vršil pyramidy z lidských lebek a kostí. Možná že teprve v tomto prostoru, v němž se ocitneš tváří v tvář jen sám sobě a nejistotě, se tě něco smysluplného dotkne, a vytvoříš něco původního, co třeba bude stát příště za podporu!

 

Vložil: Jan Paul