RECENZE Kateřina Tučková, Bílá Voda. Román, který nás přežije
28.03.2022
Foto: Se svolením Kateřiny Tučkové
Popisek: Kateřina Tučková
PRVNÍ RECENZE Psát recenzi na detektivky, to jde samo. Máte hrdinu, padoucha, progres postav i práce autora či autorky. Být na pomezí literatury faktu a beletrie je o něco těžší. Abych se držel nakladatelství Host, které Tučkovou vydalo, zmíním i jejich novinku 1945 Jiřího Padevěta. Zde se ovšem jedná o soubor povídek.
No a teď se nabízí otázka, jak zařadit, jestli je to vůbec možné, nesmírnou práci Kateřiny Tučkové. Řada spisovatelů totiž píše takzvaně na zakázku. Má smlouvu s nakladatelstvím, jež spoléhá na dodání jednoho až dvou rukopisů ročně. Časová osa i počet výstupů se liší. Každopádně je vše podmíněno podpisem obou stran.
Tučkové próza stojí ve všech srovnatelných kritériích mimo. Mimo všeho, co se v České republice urodilo. Asi se nabídne srovnání s Biancou Bellovou (zejména Jezero, 2016), jemu se však věnovat nebudu.
Autorka na románu Bílá Voda pracovala jednu dekádu. Deset let je období, které se nesmazatelně vepíše do osudu každého z nás. Však si uvědomte, co jste za posledních deset let stihli. A teď si představte, že se deset let věnujete práci, zejména pak přípravám a bádání (Archiv bezpečnostních složek, ÚSTR, FF UK a další). Snažíte se opírat o dostupná fakta, sahající od Sdružení katolických duchovních Pacem in terris (SKD-PIT), o přímá svědectví (Karmel Edith Steinové) řeholnic. Máte reálie, znáte části příběhu. Jenomže každý, kdo někdy seděl v archivech, ví, o jak mravenčí práci se jedná.
Fakta & realita
Čím víc papírů, těch žlutých a typicky číslovaných a označovaných dokumentů máte, tím je to horší. Čím víc toho člověk ví, tím je práce náročnější. Sám jsem strávil a dosud trávím v badatelně ABS poměrně dost času a vím, že je to občas až ubíjející.
Tak a teď víte, že chcete psát příběh o řeholnicích v době komunismu. Tuhého, zlého. Toho, který neměl soupeře, pakliže nešlo o takzvaného vnitřního nepřítele (v tomto případě Akce K a akce Ř). A víte, že máte několik osudů, jež zákonitě musíte vykreslit do přijatelné podoby. Tučková je spisovatelka, dramatička a kurátorka, zná pravidla, má extrémní cit pro řád, je pečlivá. Na to nemusím znát její tvorbu (ač ji znám), abych to uměl posoudit. Ona musela zažít to nejtěžší, co podobnou práci doprovází. Musela se sžít s postavami, co hůř, musela se do nich vžít.
Sama v úvodu tvrdí, že se „události staly, staly jinak nebo se nestaly vůbec". Závěrem ovšem vysvětluje, že „tato kniha byla inspirována skutečnými událostmi, ne všechny motivy v ní zpracované však přesně odpovídají realitě". Což jen rozvádí mou předešlou myšlenku o proniknutí do světa klasického čtenáře. Držet se strohých popisů, což mě by třeba hodně bavilo, postavených na operativních zprávách, vězeňských spisech, posudcích, odposleších, situačním hodnocení a dalších, není pro každého.
Před zlem hodně lidí zavírá očí, neumí mu čelit.
Obálka vydání (2022), se svolením Host Brno
Kniha nemá slabé místo
Kateřina Tučková šla proti proudu, za což jí patří velký obdiv. Otevřela pro mě zcela neznámé téma ženských řeholnic, na prostranství těžkých let komunismu vybudovala poctu nejen jim, ale především síle víry v Boha, a ještě to celé dává literární smysl. Nepřehlížela zlo, smrt, beznaděj, rouhání, nevynechala lidskost ve všech jejich podobách (bití, zoufalství, beznaděj, smutek, víru, lásku, ponižování), ale chápu, že ji to muselo extrémně vysávat. Vůbec bych se nedivil, kdyby po dopsání zavřela počítač, šla někam bouchat pěstí do zdí a už se k vyčerpávajícímu textu nikdy nevrátila. Troufnu si odhadnout, že některé části procházely opakovanými úpravami, jelikož jde o rozsah 688 stran. To už ale není tak podstatné. Vždy jde pouze o výsledek. Ten je famózní a neumím mu nic vytknout.
Nenašel jsem jedinou slabinu.
Beletristické pasáže, příběhovou páteř, konfrontuje s extrémně těžkými reáliemi či dokumentární interpretací doby, osudy postav bezchybně uzavřela, zorientovala se v těžké pozici žen i církve, nechybovala. Bílá Voda nás přežije, víc chválit neumím, román si musíte přečíst.
Hostu chci poděkovat za přednostní výtisk, určený pro recenzi, a závěrem ještě upozorním na malá písmena v titulu románu i jménu autorky.
Téma je viditelně nad vším…
Bílá Voda. Takto poeticky se jmenuje pustá vesnice skrytá ve stínu pohraničních hor, kam kdysi přicházely zástupy poutníků vyprosit si pomoc u zázračné sošky Panny Marie. Právě sem o několik století později přijíždí Lena Lagnerová, aby se tu skryla před svou minulostí, která ji přivedla na pokraj sebevraždy. Namísto kláštera s početnou řeholní komunitou tu však najde pouze několik řádových sester, vedených svéráznou řeholnicí Evaristou. Ta přišla do Bílé Vody o poslední zářijové noci roku 1950, kdy komunistický režim, zosobněný démonickým páterem Plojharem, odvlekl v rámci Akce Ř všechny řádové sestry do sběrných klášterů.
Mladičká Evarista tehdy dostala na výběr: vrátit se do civilního života, nebo s ostatními sdílet jejich příští osud. Nezaváhala ani na okamžik. Stejně jako všechny řeholnice byla nasazena na nucené práce a vystavena ponižování v komunistickém kriminálu i mučení, aby se vzdala víry v Boha. Marně. Lena však zjistí, že tím Evaristin dramatický příběh pouze začíná, a brzy pochopí, že démoni, obcházející minulost bělovodských řeholnic, nezmizeli, a navíc jsou součástí i jejího vlastního osudu.
Vložil: Zdeněk Svoboda