RECENZE Kronika ohlášené smrti, Gabriel García Márquez. Co víc si přát…
08.02.2022
Foto: Democracy Now! (svolení k užití pro tuto recenzi)
Popisek: Gabriel García Márquez
Magický realismus, lépe snad realismo mágico, je další z dlouhé řady nekonvenčních literárních úhlů pohledu. Pokud by se čtenář držel pouze navyklých frází a floskulí, absolutně by se odcizil pravému smyslu, který někdy ve třicátých letech při pohledu na díla (hnutí) Neue Sachlichkeit osvětlil kritik Franz Roh.
Spojení s expresivitou se nabízí samo, přeci jen bylo teprve pár let od konce světové války. Stačí říct, že cynismus fantazie jde vpřed a míra prostého života je upozaděna. Ještě snáz bych mohl uvést, že i prasklá lavička může mít hlubší smysl očima dvou milenců. Hodiny, které tečou žirafě na krku, se staly také symbolem.
Když už jsem u symbolů, literárních odnoží podobného ražení je bezpočet. Od symbolismu přes fabulace po postmodernismus. I kdyby se chtěl člověk všemu naučit, znát španělské, německé, italské či ruské zástupce, před nimi vždy musí kráčet jejich práce.
Proto v případě, že vás něco táhne k magickému realismu, otevřete si Calvina, Grasse, Rushdieho, Murakamiho, Bulgakova. Anebo přímo zástupce míst, kde magie dosud převládá a naučila se soužití s křesťanstvím: Jorge Luis Borges, Carlos Fuentes, Julio Cortázar anebo Gabriel García Márquez.
Pakliže byste nic z výše uvedeného neznali, četba vám tolik nedá. Je opravdu nezbytné mít znalosti, abyste se mohli alespoň částečně popasovat s mozkem někoho, jako byl právě Márquez.
Kronika ohlášené smrti je v od svého vydání (1981, Crónica de una muerte anunciada) široce respektovaná, překládaná a inspirující próza, lépe řečeno novela. Rozsahem ji srovnám s knihou Plukovníkovi nemá kdo psát (1961, El coronel no tiene quien le escriba). Taky tuto novelu stavím mezi nejúžasnější práce, jež autor stvořil.
Mimochodem mnohem významnější díla přišla celkem paradoxně v rozmezí tří dekád. Jen si vezměte, že Sto roků samoty vyšla v roce 1967 a Láska za časů cholery (Florentino Ariza, Fermina Daza...), jeden z autorových nejobsáhlejších románů, až v roce 1985.
Srovnání obálek: česká (aktuální) a původní. Koláž: redakce Krajské Listy.cz
Všem těm knihám se člověk, který alespoň trochu píše nebo má cit pro jazyk, musí poklonit.
Stejně jako překladatelům z téhož jazyka: Blankou Stárkovou počínaje, Josef Hiršalem a Lumírem Čivrným konče. Jmen je bezpočet. Aktuální vydání Kroniky ohlášené smrti (2021, ODEON) má na svědomí skvělý komparatista a lingvista Eduard Hodoušek. Jeho překlad vyšel už v roce 1984.
Kniha popisuje události, jichž byl García Márquez nepřímo svědkem a vztahují se k roku 1951 a k městu Sucre na jihu Kolumbie. Region je slavný prakticky jen díky knize. Tehdy se krátce po svatbě ženich rozhodl vrátit nevěstu, jelikož nebyla panna. Byla tedy nečistá, což je v silně nábožensky orientované zemi smrtelný hřích. Ženich se následně s bratrem rozhodl očistit pověst rodiny tím nejhorším, vraždou.
Postav je na několika desítkách stran mnoho: Santiago Nasar, Angela Vicario, Pedro & Pablo Vicario, Prudencia Cotes, Clothilde Armenta, Divina Flor a další a další. Plést se nebudou jednak kvůli průzračným charakteristikám a současně pro ústřední motiv. Podívejte se mimochodem na původní obálku a srovnejte ji s až impresionistickým pojetím české verze. To, o čem kniha je, přiblíží jednoznačně originální, nikoli zahraniční vydání.
Pilíř světové literatury musí znát každý, jde skutečně o špičkovou prózu držitele Nobelovy ceny za literaturu.
Vložil: Zdeněk Svoboda