RECENZE Láska může za všechny útrapy světa. Jiří Kačur, Šťastný kosočtverec

Foto: Se svolením Jiřího Kačura

Popisek: Jiří Kačur

Jak definovat lásku? Jak se zamilovat do lásky? Jak spolknout lásku při jejím zevšednutí? Co je to láska, když sotva víme, kdo jsme my sami? Jaké je to milovat, když je člověk muž, který se žene světem tak trochu bez ohledu na všechno okolo? Je láska jen kulturnější popis rozmnožovacího pudu? Jiří Kačur, slovutný antikvář bez řádného antikvariátu a grafoman s duší spisovatele. Nebo spisovatel s duší grafomana? Pánbu ví.

Dopředu avizuju, že jsem při psaní této recenze ve střetu zájmu. Jiřího Kačura bez uzardění označuji za přítele. Pravda, přítele, kterému bych ani na deset minut nesvěřil do úschovy vlastního haranta, protože by ho okamžitě ztratil a zapomněl, že ho měl v úschově, ale hoďte kamenem, kdo takového přítele nemá. Přesto se zavazuju, že recenze bude nestranná a objektivní (sice ví, kde bydlím, ale je to příliš daleko na to, aby mi přijel rozbít hubu).

Kniha Šťastný kosočtverec je jeho oficiální prvotina, kterou vydalo nakladatelství Volvox Globator. Ocitneme se v myšlenkovém i citovém světě antikváře, kterého zmítají povinnosti, ale hlavně jeho osudová žena, která mu ukazuje svět v jeho jiných dimenzích. V dimenzích, kde hraje prim duše. To by byl základ pro pěknou a běžnou tragikomedii, kdyby se autor držel na prvních stranách vytyčeného tématu, postav i děje. Jenže nedržel. Ve prospěch celého díla.

Dovolím si zkonstatovat, že kniha Šťastný kosočtverec vybočuje z nynější české literatury, která se zabývá v otázkách lidských tužeb výhradně přechodem gentlemana ve sprostou a chlípnou existenci, které se po čtyřicítce zapalují lýtka, která chytá druhý dech a začne se ohlížet po mladých milenkách (s příměsí začínajících problémů s prostatou). Tato fádní literatura běžného života vytlačila literaturu o duchu, o chápání, vytlačila literaturu hravou, jazykově hladovou, dějově překvapivou. Literatura, která se změnila na (s)prostý popis před a po koitu začala dominovat celému českému literárnímu trhu. K naší škodě.

Kniha Jiřího Kačura uniká zaškatulkování. Nejdříve se čtenář ocitne v náruči ženy a společně s autorem se snaží pochopit vztah, kde základem není sexuální styk, ale splynutí dvou lidí do jedné bytosti v procesu, kterému jsme přisoudili pojem láska. Ale zůstane autor u lásky? U lásky jako fenoménu lidského snažení jistě, ale u lásky k té jedné konkrétní ženě nikoliv. Svůj román autor roztrhá vedví cestami do vesmíru, výletem do Vídně, rozhovory v Cannes… Zprvu se setkáme se samotným spisovatelem a jeho láskou (nejdříve k ženám, pak ke knihám, následně ke všemu, co ve svém životě potkal a mohl na tom spočinout se zalíbením svým laskavým pohledem), abychom se dostali do světa jiných postav, jiných reálií, jiných rozhovorů a dějů. Ale vše spojuje existence antikváře-spisovatele a jeho snaha pochopit svět a při svém chápání ho předat i čtenáři.

Dílo ojedinělé, ve své roztrhanosti ucelené a až děsivě živoucí. Jako kdyby se člověku při čtení kroutilo před očima. V samotné knize, přišlo mi, nešlo o samotný děj, o nějaké vyprávění, ale o myšlenky, které probleskovaly ze soudního zápisu ze stání Člověk versus lidstvo. Tam se Jiří Kačur vydal na cestu, která je vystlaná nezájmem. Protože se v tom málo souloží a málo podvádí, málo zrazuje a na konci je málo roztomilých zviřátek na uklidněnou. Vždyť milostný román, kde autor v polovině samotné knihy dojde k překvapivému zjištění, že se v ní dosud nikdo ani nelíbal, musí být podivný. Nelíbal? Ne, nelíbal, na líbání není čas. Je potřeba lásku pochopit. Jak sebestředně mužský svět, dalo by se říct. Jenže svět fascinující, neustále se pídící po dalším chápání a následném nepochopení. Jsme lidi, toužíme pochopit naše nepochopení.

Jiří Kačur je dětina. Jeho kniha je sérií událostí, které ho odkrývají jako člověka bezradného a důvěřivého. Milého, furiantského, takového, který udělá kotrmelec jen na zkoušku, jestli to něco zajímavého neudělá. Nějaký efekt navíc. Nebo jen tak pro radost. Chápe se s gustem veličin lidských dějin a vědění a převádí je na svůj svět, na své chápání, zjednodušuje složité a z jednoduchého dělá rébus pro Mensu. Z jeho pera vychází svět s rozbitou hubou, ale s hrdostí a důstojností. Šťastný kosočtverec je literatura neokoukaná, vzdušná, rozšafná, dětsky (nikoliv dětinsky) radostná a milá. Ale zároveň upřímná a permanentně nechápající, ač pochopená.

Není to moc překombinované? To víte, že je, jako život sám. Jeden sepíše nádhernou poému o kráse motýlích křídel, která by se dala tesat do mramoru, a pak se jde vydělat na toaletu. Ten překombinovaný rozpor v tom životě i románu prostě musí být.

Vložil: Štěpán Cháb