Vánoce jsou za dveřmi, také se těšíte na pohádky? Okénko ,ven' Miloše Horkého

Foto: Se svolením Relativity Media

Popisek: Americká Sněhurka počátku 21. století je stejně postavená na hlavu jako současné prapodivné myšlení, které se nám snaží zpoza oceánu vnucovat coby jediné správné. Nestárnoucí půvab Julie Roberts je jediným světlým okamžikem slátaniny, nad níž se musí autoři klasických pohádek obracet v hrobech.

Všichni známe příběh pohádkové Popelky. Je to klasický příběh dívky, která buď svou prací, či jen upřímným srdcem ke štěstí přišla. Tyhlety Popelky si pak vždycky berou pohádkového prince za muže. Obdoba tohoto příběhu byla zpracována a sehrána snad tisíckrát ve všech možných jazycích a dodnes se české, německé a norské Vánoce neobejdou bez Libušky Šafránkové a Oříšků. V této úvaze, s dovolením laskavého čtenáře, nebudeme brát v potaz kreslené či animované pohádky, neb jsou to pohádky pro děti. Ač jsou taky roztomilé, budeme zde mluvit jen o skutečných ,hraných' pohádkách, tedy o pohádkách pro dospělé.

Je s podivem, že Hollywood se s tímto popelkovským schématem vyrovnal až v roce 1950 Disneyho kreslenou produkcí Cinderella. Pohádky v Hollywoodu však nezačaly Disneyem. Deset let předtím, v roce 1939, měl premiéru film Čaroděj ze země Oz. V něm Judy Garland jako Dorotka byla vichrem odnesena se svým psíkem a chaloupkou z Kansasu do země Oz. Nyní touží vrátit se zpět domů. Jde za čarodějem země Oz, aby vysvobodila své druhy. Vysvobodí je tím, že jim vráti to, co jim schází, například nesmělému lvu dodá odvahu. Nakonec třikrát dupne střevíčkem a vrátí se i se svým psíkem zpět do Kansasu.

V tomto filmu, kromě toho, že byl jedním z prvních barevných filmů, zazněla kouzelná hudba. Jednalo se o pohádku, která však nečerpala z popelkovských příběhů, jež se zrodily v Evropě. Byl to veskrze americký motiv a sklidil nemalý úspěch mezi kritiky i u diváků. Nic na tom nemění ani skutečnost, že u nás je tato pohádka prakticky neznámá. Film je příběhem odvážné dívky, která je na konci filmového příběhu odměněna návratem domů. Hollywood tak stvořil v jistém smyslu nekonvenční pohádkové schéma, plné humoru a poezie. V tehdejší Americe, která byla opojená vynálezy, jako byl telefon, telegraf, mixer, pračka a sušička, sehrál pohádkový příběh americké Popelky významnou roli. Film rezonoval v myslích diváků a působil na jejich emoce, byť v Evropě v té době zuřila válka, a tudíž nikdo neměl na americké pohádky o krásných princích a Popelkách náladu.

Tehdy sotva sedmnáctiletá Judy Garland v legendární pohádce Čaroděj ze země Oz; foto MGM

Popelkovské schéma po americku

O dvacet let později, v roce 1960, však měl premiéru film Někdo to rád horké (Somebody likes it hot), který je dodnes mnoha filmovými experty považovan za jeden z vrcholů hollywoodské  kinematografie. Příběh už je založen na známém popelkovském schématu, jak chudá dívka ke štěstí přišla. V tomto filmu excelovala Marilyn Monroe (nar. 1926) pod režijní taktovkou Billyho Wildera (nar. 1906). Samuel neboli Billy Wilder se narodil jako polský Žid a utekl z Rakouska před Hitlerem v roce 1933 do Hollywoodu. Poté co platnost jeho imigrační karty vypršela v roce 1934, strávil pět let v Mexiku čekáním na dokumenty. Podobný osud potkal také Jiřího Voskovce na Ellis Islandu, kde strávil skoro celý rok. Značná část Wilderovy rodiny včetně matky zahynula v polských koncentračních táborech. Inu, pochopit Ameriku je složité. Umíte si představit, že ještě v roce 1952 byl Charlie Chaplin vyhoštěn z Ameriky pro své levicové postoje, jež prokázal ve svém filmu Diktátor z roku 1940? Chaplin se do Ameriky už nikdy nevrátil...

Film Někdo to rád horké je skutečně nesmrtelná komedie, rozehrávající komediální zápletku dvou muzikantů, mužů, kteří se přestrojí za muzikantky a v ženské kapele zmizí před gangstery na Floridu. Sugar (Marilyn Monroe) samozřejmě touží, jako všechny Američanky té doby, ulovilt milionáře s jachtou. Inu, to je přece ozvěna popelkovského schématu. A zdánlivě se jí to daří. Chvíli předtím, než Sugar odchází na jachtu Shell juniora, se svěří svým přítelkyním Josephine (Jack Lemon) a Daphne (Tony Curtis): „Ach, kdyby mne teď viděla maminka...“ Film, rezonující v myslích diváků a působící na jejich emoce, sklidil obrovský úspěch, Marilyn se stala legendou a diváci se k němu dodnes vracejí a dodnes je okouzluje svým humorem i smutkem.

Marilyn Monroe a Tony Curtis v hudební komedii Někdo to rád horké; foto se svolením MGM

Báječná Julia

O třicet let později, v roce 1990, byl v popelkovském schématu natočen podobný a podobně ikonický film, řeč je o Pretty Woman. Ovšem základní charakteristika postav popelkovského schématu, na kterém je příběh rozehrán, se posunula. Od pohádkové Dorotky, která touží vrátit se domů, a naivní Sugar, jež vzývá maminku, je nyní hlavní postavou Vivian (Julia Roberts), dívka, která si ,vydělává' na ulici. Jsme svědky toho, když Edward (Richard Gere) platí Vivian dohodnutou sumu za první ,službu', a také jak si Edward objednává Vivianin servis na další týden, a pak spolu smlouvají cenu za Vivianiny služby. A nakonec se dohodnou na třech tisících dolarů.

Vivian už nevzývá maminku, jako dříve Sugar, ale je zjevné, že ty tři tisíce považuje za svůj životní úspěch... I Vivian je naivní, vždyť co jsou tři tisíce dolarů proti Edwardovu miliardovému bohatství. Nicméně Vivian dosáhne svého, prodá se, ale nakonec, aspoň ve filmu, neztratí svou důstojnost a Edward se k ní slavně vrací. Proto film rezonuje v myslích diváků a působí na jejich emoce.

Moderní Popelka devadesátých let Julia Roberts a její princ Richard Gere zřejmě diváky také neomrzí, přestože patří k filmům s ,hvězdičkou'; foto se svolením Touchstone Pictures

Nyní máme opět Vánoce, píše se rok 2021, tedy měl by už být v Hollywoodu připraven, po dalších třiceti letech, další ikonický film, který by zase sklidil obrovský úspěch u diváků i u kritiků. Film by rezonoval v jejich myslích a působil na jejich emoce...

Kam dál?

Jak by měl dál pokračovat trend těchto hollywoodských filmů? Kam ještě níž by měla hlavní hrdinka komedie klesnout? Mohlo by se příští popelkovské schéma odehrávat jako pornomelodrama? O tom si dovolím pochybovat, ale máme tu jiné skvělé příběhy, jež rezonují Amerikou - sexismus, ageismus, homofobii, genderismus, multikulturalismus, rasismus. Dokáže Hollywood taková témata ztvárnit s humorem a melancholií?

Asi ne. Bránilo by jim v tom LGBT, politická korektnost, hnutí feministek, genderismus, máme tu rovnost pohlaví, společné záchodky... Pussy Riot, pravda, už zestárly, ale stále tu máme aktivistky z neziskovek, generace feministek z #MeToo se dokonce postavila nejen proti ,mužské moci', ale i proti starším feministkám... Zkrátka pořád se něco děje. Lze se právem obávat, že hollywoodské pohádky následující v již jednou nastaveném trendu by útočily nejen na ženskou důstojnost. Poté co lidé byli připraveni o iluzi ekonomické svobody, viz osudy posledních filmových hrdinek, můžeme očekávat útok na důstojnost člověka, jež může být předznamenáním Road to serfdom.

Road to serfdom

Road to serfdom znamená Cesta do poddanství. Nezáleží na tom, že to už nějaký filozof napsal, nyní je to aktuální americký trend. Problém totiž spočívá v tom, že Američané nikdy nezažili plíživou záludnost rodící se totality. Nedokáží rozpoznat její zárodky! To, co generace Němců, Francouzů, Poláků, Čechů a Slováků snad ještě úplně nezapomněla, je v Americe věcí naprosto neznámou. Společenské hodnoty včetně humoru, legrace, ale i melancholie, jsou dnes v Americe, a bohužel někdy i v Evropě, pokřiveny.

První zemí, která se v Evropě proti hnutí amerických kampusů postavila, je Francie (více ZDE). Francouzští intelektuálové tvrdí, že sociální teorie Spojených států o rase, genderu a postkolonialismu jsou hrozbou pro francouzskou (a evropskou) identitu. Aby bylo jasno, francouzští intelektuálové se domnívají, že tato hrozba je ohrožením kulturní existence Evropy. Ohrožuje národní jednotu, podporuje islamismus, útočí na intelektuální a kulturní dědictví Francie a celé Evropy.

Jak vypadá konec pohádkových snů v hollywoodské ,továrně na sny'?

Onen hollywoodský film, plný popelkovského humoru a něhy, bude tedy nejen o letošních Vánocích chybět. Další pokračování se odkládá nejméně o celou generaci. Učinila tomu přítrž hollywoodská slátanina, jež má v názvu něco jako Sněhurkovská fantazie neboli Snow white fantasy. Resumé toho konce amerických pohádek: Zlá královna (Julia Roberts!) hraje šachy a dvořané jí sdělují, že lidé klevetí a pomlouvají, že království stojí před krachem. Na jejich radu by se královna, již odkvétající dáma, měla vdát za bohatého prince z vedlejšího království, a tím království zachránit. Zlá královna však rozhodne jinak: "Každý šťoura, který bude přistižen při klevetění, pomlouvání, nebo dokonce přemýšlení(!), bude odsouzen k smrti!" Ano, tohoto záporáka hraje oblíbená Julia Roberts. Věřím, že je obtížné představit si zlou masku na rozesmáté tváři božské Julie...

V královnině zámku však žije Sněhurka, její dcera, jež by ráda oslavila své osmnácté narozeniny. To jí však královna nedovolí, neboť právě vyhrála svou partii šachu a slavit bude ona. Sněhurce nezbývá než slavit narozeniny s poddanými v kuchyni. Avšak krásný princ z vedlejšího království, bez něhož to samozřejmě nejde, už je na cestě. Má ale smůlu, protože cestou hlubokým lesem ho přepadne sedm trpaslíků (!), oloupí ho o zlato a svážou jeho i panoše do kozelce a pověsí na strom.

Zlá kralovna vstupuje do země za zrcadlem a ptá se: "Zrcadlo, pověz mi, kdo je v království nejkrásnější?" Je to přirozeně Sněhurka, a tak zlá královna začne spřádat intriky. Sněhurka cestou do vesnice, kde chce navštívit poddané, najde prince a panoše, svázané v kozelci na stromě! Sněhurka mu pomůže, a pak pokračuje do vesnice, kde zjistí, že poddaným se pod zlou královnou žije bídně. Přesně v tom okamžiku přichází královský výběrčí daní (nikoliv nepodobný našemu Josefu Hlinomazovi z Pyšné princesny), neboť zlá královna vypsala nové daně, přestože lid trpí a hladoví.

Pohádkové trpaslíky sice scenáristé proměnili v bandu zločinců, zato důsledně dbali na rasovou vyváženost v jejich řadách; foto se svolením Realivity Media

Sněhurka se vrátí do zámku a na plese se setká znovu s princem. Spravedlivá Sněhurka se pohádá s královnou kvůli lidu, který trpí. Zlá královna běsní a vydá ji na smrt bestii, která žije v temném lese. Avšak sedm trpaslíků Sněhurku zachrání. Královský výběrčí daní přijíždí do vesnice, aby vybral daně, při zpáteční cestě ho ale zase přepadne sedm trpaslíků (!) a seberou mu celou kořist (daně vesničanů). Sněhurka však kořist na oplátku ukradne trpaslíkům a vrátí ji vesničanům. Trpaslíci se musí se ztrátou smířit, potřebují totiž, aby jim Sněhurka vařila. Už jsem tu říkal, je to hollywoodská slátanina, ale - na nejvyšší úrovni...

'Zlá' královna oznamuje princi, že Sněhurka zahynula rukou bestie, a navrhne mu, aby si vzal ji. Princ královně neoznámí své rozhodnutí, nicméně prohlásí, že nejdřív musí zjednat spravedlnost (!), vždyť královniny daně byly ukradeny! Věřte mi, že v tuto chvíli princovo volání po spravedlnosti zdaleka nezní tak důstojně, jako když Limonádový Joe sjednával spravedlnost ve Stetson City. Mezitím trpaslíci v lese vyučují Sněhurku svému řemeslu, bojovat na kordy, krást, podvádět ve skořápkách apod. (Hezké, že ano?) Zlá královna pak začaruje prince, protože ji kvůli Sněhurce odmítal. Začaruje ho v psíka, který pak zlou královnu bezmezně miluje a lísá se k ní. Když se o tom dozvídá Sněhurka, usedavě pláče...

Závěr je klasický. Zlá královna je poražena, poté co vyčerpala všechna svá kouzla. V království vládne král, který se navrátil, když kouzla pominula. Princ a Sněhurka a všichni lidé v království pak žijí šťastně a spokojeně. A jestli nezemřeli, tak tam žijí dodnes...

Do kategorie slátanin patří i zařazení příběhu do historického stylu, které prakticky neexistuje. S notnou dávkou tolerance by bylo toto ,veledílo' akceptovatelné jedině jako parodie; foto se svolením Relativity Media

Omlouvám se Julii Roberts za nevybíravou kritiku, ale je to slátanina non plus ultra. Umím si představit, že se po takové slátanině už nikdo nikdy pohádku na popelkovské téma v Hollywoodu nepokusí natočit. Tragické na celé věci je, že báječný humor a melancholie oněch tří ikonických filmů, které rozesmávaly a dojímaly generace, by už dnes nebyly pro mladé Američany srozumitelné. Nepochopili by ho.

Atmosféra v Americe je natolik složitá, že se Hollywood na prostou a jednoduchou pohádku prostě nezmůže. Snad by nám filmoví komentátoři mohli poskytnout profesionální analýzu, jestli je příčinou neúspěchu nedostatek nápadů ,soudruhů' z Hollywoodu, nebo je na vině politická ,korektnost' a liberální vize amerických kampusů? Ještěže máme klasické české, německé, dánské a ruské pohádky. Také se těšíte na Pyšnou princeznu a na Libušku Šafránkovou?

Vložil: Miloš Horký