RECENZE Erotické pnutí intelektu. Filip Topol, Bláhové psaní
14.12.2021
Foto: Wikimedia / Pastorius
Popisek: Filip Topol
Knihovna Václava Havla se rozhodla vydat tři ‘sebrané spisy‘ Filipa Topola, frontmana undergroundové skupiny Psí vojáci, kteří se hluboce zaryli do české kultury. Filip Topol se odebral na věčnost ve svých 49 letech v roce 2013. Pamatuju si ten den, mezi senilními zprávami všedního dne o orgasmech vojenských supů i celebrit celého světa se skvěla někde na desátém místě lakonická zpráva – Zemřel Filip Topol. Nejdřív mi zpráva vjela do žaludku, pak do očí. Každý máme svou celebritu.
Bláhové psaní je druhý svazek Filipa Topola z plánovaných tří spisů. Povídky, črty, básně, torza Topolovy osobnosti. Mnohé nedodělané, mnohého se jen zlehka dotkl, aby připomněl chvějivý okamžik přítomnosti, který se, zaznamenán, ztratil v propadlišti někde mezi houskou s paštikou a chrčením na podlaze v touze pochopit svět, který si pochopení ani nezaslouží. Netušil, bláhovec, že jej zaznamenala osobnost Topolovy velikosti. Velmistr hudby, která trýzní a vyvolává nucení na zvracení. Ne z hudby samotné, ale z existence jako takové. U sousedů totiž pořád vyje pes. Pořád, pořád. Nepřestává a přestat nechce.
|
Stiskla mi zubama nehty u levý ruky. Zajela pod ně a jemně je třela. Ukazováček, prostředníček a prsteníček. Za chvilku jí z úst vyklouzl prsteníček a ukazováček. Zůstal jen prostředníček. Kousala do nehtu v pravidelných intervalech, cítil jsem malé něžné zídky jejích zubů, ďábelské bylo, když špičkou jazyka přejela po bříšku toho prstu. Měl jsem ho okousané a omlácené od hry na piáno.
Bylo drsné a její jazýček, ta květinová špička, ho změkčoval, omlazoval a mě to odnášelo někam do nebe. Byla tak hebounká, že věřím, že v jejích ústech létaly malinké zářivé jiskřičky, hvězdy toho smutného vztahu. Nedalo se to vydržet, bylo v tom něco zvířecího a zároveň andělského, jako kdyby mi ten prst, ten nehet, zahalila křídly, křídly, které mají zoubky, bílé, drobné a vykvetlé krásou, smutkem a něhou.
Byla úplná tma. Dělaly se mi mžitky před očima. Pravou rukou jsem jí držel kolem pasu, nehladil jsem jí, jen jsem jí držel. Ruka mi začínala dřevěnět. Byli jsme nazí a ta těla se chvěla.
Cítil jsem pach nebo vůni alkoholu a cigaret a nějakého parfému. Pili jsme předtím víno, bylo ticho, tma a její a moje oddychování, velmi klidné, tiché a nějak – nevím – očekávající? Byla jemná, hebounká, prsa jsem jen tušil v té tmě a v tom tichu.
|
Bláhové psaní je snové, erotické, zoufalé, smutné, ale přitom se dokáže v črtách a torzech dotýkat podstaty chápání života. Ale chápat život můžeme jen v črtách a torzech, protože jsme prostě jen takové črty a torza existence. Knihovně Václava Havla náleží hluboké poděkování za vydání nikdy nevydaných prací Filipa Topola, protože na ty by padat prach neměl.
Vložil: Kamil Fára