RECENZE Carmen – Skutečný život Hany Hegerové. Strhující kniha
09.11.2021
Foto: Supraphon, u něhož Hana Hegerová poslední léta vydávala
Popisek: Hana Hegerová
Jako první musím uvést, že rozsahem mě ta knížka překvapila. Má 520 stran a snad jediná není odbytá. Tomáš Padevět, letitý přítel Hany Hegerové, ji tvořil s ní, po jejím boku, s jejím souhlasem. Tím se liší od mnoha jiných, které se svezly na slávě nadmíru populární šansoniérky.
Abych byl upřímný, čekal jsem spíše odvyprávěný životopis ženy, jejíž písně poslouchá několik generací. O jak velký omyl se jednalo, bylo zřejmé už při první kapitole. Obecněji mohu říct, že knížka je úctyhodná nejen svým rozsahem a fotografiemi, pečlivě vyzdrojovanými, ale především nadhledem a prací s fakty.
Jestli někdo letmo přejde skutečnost, že byla Hegerová (rozená Carmen Mária Štefánia – Beatrix – Farkašová) na přelomu 70. a 80. let půl roku ve vězení, Padevět tomu věnuje mnoho stran. A všechny ty popsané listy nejsou žádnou obhajobou, ale ryzí faktografií založenou na svědectví a spisech. Druhým pilířem, a hovořím za sebe, pak byl politický vývoj jejího otce.
Říkal jsem si, než jsem knihu otevřel, kolik toho o Haně Hegerové vím. A po jejím dočtení, které mi zabralo necelé tři týdny, jsem žasl, kolik mě toho minulo.
První a jediný komplexní dokumentární román o největší česko-slovenské šansoniérce vznikl s jejím souhlasem, s podmínkou, že může být zveřejněn až po její smrti. Po celou kariéru se takovému odhalení vyhýbala. Důsledně si bránila své soukromí. Umožnila do něj vstoupit až autorovi, který patřil k jejím nejbližším přátelům.
Od roku 2011, kdy ukončila kariéru, až do jejích posledních březnových chvil 2021, se stal jejím zpovědníkem. Zaznamenal desítky hodin rozhovorů, měl přístup do jejího soukromí, k archivním materiálům i osobní korespondenci, k rodině Hany Hegerové a také jako jeden z prvních mohl nahlédnout i do jejích soudních spisů. Projel a zmapoval všechna místa spojená s jejím životem, mluvil téměř se stovkou lidí, kteří s ní spolupracovali nebo byli v bližším kontaktu v některém období jejího životního příběhu. Shromáždil velké množství fotografií a dokumentů, které jsou v knize publikovány poprvé. Nebylo téma, o kterém by spolu nechtěli mluvit.
Obálka se svolením IKAR
To vše je cítit a poznat.
Padevět dokumentárním stylem po vzoru Jana Špáty nehodnotí, nevstupuje do vyprávění, nesoudí. S drobným odstupem reprodukuje a informuje. Jde o hrozně podstatná slovesa. Kdokoli četl životopisy, ví, jak hodně je role autora důležitá. Nemluvím o autobiografii, to je jiné odvětví.
Padevět citlivě a chronologicky postupoval celým životem bratislavské rodačky. Od jejího narození v roce 1931 až po smrt. Závěrečná sloka a dvě fotografie vůbec nemůžu rozebírat. Finis coronat opus.
Jelikož šlo v případě Hany Hegerové zejména o zpěv, každý obdivovatel se dozví především o vzniku skladeb a vztahu k textařům – básníkům. ´Můj manžel hodně cestoval´ Jiřího Roberta Picka s klavírním doprovodem Františka Živného, studenta Jaroslava Kofroně. Jiřina Fikejzová (´Tak už bal´), Petr Horáček, Pavel Kopta (Brelova skladba ´Ne me quitte pas´), Ondřej Suchý, Pavel Vrba a další.
Co musím vypíchnout, je objektivita. Jestliže bylo něco v životě i kariéře Hany Hegerové špatně, Padevět užije vhodné citace. Většinou dodá i jejich zdroj, což dává textu ještě vyšší stupeň. Takto komponovanou knihu aby člověk pohledal. Na československém trhu není. Snad s výjimkou životopisu Jozef Tiso: kněz, politik, kolaborant (2016). V tomto případě je nevhodný příměr, ale vhodné srovnání vzhledem k formě.
Proč? „Protože informace, které jsem získal nejen z povídání s paní Hegerovou, ale i dalšími zhruba sto dvaceti lidmi, byly podrobnosti, které dávají dohromady neuvěřitelnou mozaiku jejího života,“ řekl sám autor ještě před vydáním. „Věřím, že by byla ráda a že jsem neudělal ostudu,“ doplnil pro ČT v říjnu letošního roku.
Ohromně působivý dokumentární román o největší česko-slovenské šansoniérce vydává IKAR, jemuž děkuji za recenzní výtisk.
I když se jedná spíše o literaturu faktu, kterou obvykle čísly nehodnotím, zde udělám výjimku. Nejde jinak než symbolických 89 procent.
Vložil: Zdeněk Svoboda