Je dojemný, ani chvíli trapný a druhou hlavní roli ´si uzurpovala´ Charlotte Ella. Já a Karel. Glosa Iva Fencla

Foto: Foto se svolením: Karel Gott Agency (stejně jako snímek v článku)

Popisek: Snímek z životopisného dokumentu Karel

Film Karel nebudu recenzovat, ale podělím se o pár postřehů. Je dojemný, takřka nikde ale trapný a druhou hlavní roli si možná uzurpovala Gottova talentovaná i charismatická dcera Charlotte Ella (*2006). Zvlášť v ´jejích´ scénách nicméně dokument lehce přechází do nepochybně inscenovaných sekvencí, které vrcholí dceřiným pohledem do tátových očí a zkoumáním jejich barvy.

Klíčový moment filmu Olgy Malířové Špátové (*1984) ale tkví jinde. Je to chvíle, kdy Karel Gott přímo před kamerou odevzdává vlastní život osudu, fakticky odmítá další léčbu. V tom směru je Karel navždy diskutabilní. A provždy půjde užívat jako propagace určitého přístupu.

Co všechno přitom muselo být vystřiženo? Snad to časem zjistíme a nepovažoval bych za vyloučené, že ze zbývajícího materiálu vznikne ještě jeden film: anebo by se dal z celku sestavit televizní seriál. Ale zda k tomu režisérka někdy přistoupí, netuším; vím jen, že by to dnes popřela.

Z politického hlediska je přitom snímek značně opatrný a Gottův podpis Anticharty výrazně vyvažuje existencí jeho songu Můj bratr Jan (1979) z alba Romantika, které mělo být v jednu chvíli sešrotováno. Stačí se ovšem podíval na ČT3 na nějaký Karlův starší koncert, abychom pochopili, že s režimem vesloval. Není třeba se tu hádat a po Zasloužilém umělci rád převzal i titul umělce Národního. Nevyčítám mu to, ale nebylo to asi třeba kamuflovat ve stylu „my neemigrovali, ale mstili se režimu tím, že jsme hodně koncertovali na Západě“. Nutno říct, že to ale Olga Špátová zvládla i tady předvést uměřeně, protože nechává Karla zpívat i rusky. Do Sovětského svazu samozřejmě rovněž jezdil.

Zpěvák s dcerou Charlotte Ellou

Ve filmu zcela absentuje František Janeček, což je na pováženou, ale přiměřený prostor dostává Ladislav Štaidl. Je smutné, že ani on už mezi námi není. Vzal si jej virus, jehož ataku zpěvák již čelit nemusel.

Film dostatečně zachycuje i oblíbenost našeho Slavíka v Německu, i když na detaily samozřejmě dojít nemůže. Jedním z takových je třeba turné s Pierrem Bricem. A celkově film ani nechce a nemůže obstát v jakémkoli ´faktografickém´ souboji s objemnou knihou Má cesta za štěstím, jíž zrovna listuji. Ta je nenahraditelná i pozoruhodně kvalitně napsaná. Avšak film je film a dobře tomu, že jeho tvůrci nepřecpali stopáž tolika fakty, kolik jich nalezneme v pamětech. To raději nade vším rozprostřeli propracovaný deštník z hudby. Ten je dozajista promyšlený a taky díky němu vhrknou opakovaně slzy do očí. A dokonce víc než při záběrech z pohřbu na Pražském hradě. Karel Gott vychází z dokumentu jako statečný, inteligentní, vtipný a pracovitý člověk, jenž se hned úvodem žertem srovná jak s Michaelem Jacksonem, tak s Elvisem. Možná byl v mnoha směrech víc než oni oba. 

Vložil: Ivo Fencl