´Za všechno můžou Židé´. Holocaust v Čechách a na Slovensku ve vzpomínkách posledních pamětníků. TV glosář Ely Novákové

Foto: Se svolením: ČT (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Památník v místech nacistického vyhlazovacího tábora Osvětim. Průchod branou znamenal cestu na smrt pro milion lidí židovského původu.

V letošním roce uplynulo osmdesát let od prvních transportů Židů do Terezína a dále na východ do vyhlazovacích táborů. Česká televize připomíná osmidílným dokumentárním cyklem Příběhy 20. století historii holocaustu v Protektorátu Čechy a Morava i na Slovensku. Jakou máme v Čechách paměť a kolik anitsemitismu je v nás samotných?

Cyklus dokumentů zachycuje holocaust v podmínkách někdejšího Československa. Opírá se o unikátní výpovědi přeživších, československých občanů židovské národnosti a víry, kteří se stali oběťmi nacistické antisemitské politiky. Svědectví jsou součástí sbírky Paměť národa. Cyklus tvoří ucelený příběh, obraz holocaustu v Československu v chronologickém vývoji, od prvních výrazných projevů antisemitismu ještě před okupací Čech a Moravy až po nesnadný a bolestný návrat nečetných přeživších z ghett a vyhlazovacích táborů.

Předvolání, která pro většinu adresátů znamenala jízdenku na smrt

Masaryk, Hilsner a Anežka Hrůzová

Historii antisemitismu v našich zemích nelze omezit na nacistické řádění. Český vztah k jinakosti, v tomto případě k početné komunitě židovského vyznání, byl ambivalentní již za císaře pána. Ostatně jedna ze soudních afér proslavila i T. G. Masaryka. Židovský tulák a pobuda Leopold Hilsner byl bez přímých důkazů obviněn z vraždy Anežky Hrůzové a v manipulativním procesu byla vražda označena za rituální. Hilsnerova aféra vstoupila do dějin soudnictví i antisemitismu. Profesor T. G. Masaryk, který se obviněného zastal a rituální vraždu označil za nesmyslnou pověru, si vysloužil nenávist veřejnosti a kolovaly o něm posměšné básničky typu: „Zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku!“

Masarykovi nešlo o samotného Hilsnera, ale především o to, aby případ nebyl chápán jako rituální vražda a nestal se základem pro rozpoutání protižidovských vášní. K tomu ovšem tak jako tak došlo. Zajímavé je, že hilsneriáda se táhne dějinami soudnictví v Čechách a Rakousku jako červená nit. Kauzou se zabývali ještě ministři spravedlnosti Vlasta Parkanová, Otakar Motejl a Jaroslav Bureš. Tečku za případem udělalo až rakouské ministerstvo spravedlnosti v roce 2009, když oznámilo, že z české strany nedošlo k zrušení obou prvoinstančních rozsudků v Kutné Hoře a v Písku, a proto ani Rakousko nevidí žádnou možnost zrušení rozhodnutí odvolacího soudu ve Vídni, a to ani cestou prohlášení, že uvedené rozhodnutí bylo nezákonné. Řada knih i filmů, připomínajících tuto 120 let starou aféru, budiž znamením, jak choulostivý tento případ byl a jak rádi bychom všichni za tímto ryzím projevem antisemitismu v našich zemích udělali tlustou čáru. Jen se to stále nějak nedaří.

Z více než tří stovek tisíc lidí, náležejících na našem území k židovské komunitě, přežila nacistický vražedný systém zhruba desetina

Naivní víra v bezpečí

První republika znamenala pro židovskou komunitu období vydechnutí. Masarykovská demokracie se vyznačovala mimo jiné tím, že poskytovala jednoznačné právo na sebeurčení nejen národnostním menšinám, ale i občanům jiného než křesťanského vyznání. Dokonce ani německá okupace a vznik Protektorátu Čechy a Morava neznamenaly pro židovskou komunitu zpočátku velké změny, a tak byli mnozí Židé zpočátku ukolébáni pocitem bezpečí na tomto území. Teprve v září 1941 vstoupilo v platnost policejní nařízení, podle něhož se Židé nesměli ukázat na veřejnosti bez žluté šesticípé hvězdy velikosti dlaně, viditelně přišité na levé náprsní straně oděvu.

Téhož roku začaly transporty do Terezína a odtud dál, do vyhlazovacích táborů na východě. Završilo se tak pronásledování, které začalo už za tzv. druhé republiky, a do obludných rozměrů se rozvinulo po nacistické okupaci. Židé byli postupně připraveni o veškerá základní práva, nesměli vykonávat svá povolání, nesměli se svobodně pohybovat, chodit do školy, bavit se. Jistě, našli se lidé ochotní židovským rodinám pomoci, žel část československé společnosti byla k této persekuci lhostejná, případně ji i schvalovala, pod nacistickým diktátem se na ní podílely české úřady, policie i agilní českoslovenští antisemité.

Ať už se Židé z českých zemí hlásili k jakékoli národnosti a politické orientaci, byli v první řadě občany Československa – vyhlazení Židů je tedy součástí našich dějin, nikoli oddělená židovská historie. Z více než tří stovek tisíc lidí, tak či onak přináležejících k židovské komunitě na území tehdejšího Československa, jich nacistické pronásledování přežila asi desetina. Přežití představovalo výjimku: za každým živým zůstaly tisíce zavražděných lidí, příbuzných, přátel.

Místa, z nichž nebylo návratu. Nacisté dotáhli svůj systém vraždění k zrůdné dokonalosti.

Terezín, Osvětim a osudové návraty

Osmidílný seriál České televize se vrací k tématu bolestivému nejen pro židovskou komunitu v našich zemích. Vzpomínky pamětníků líčí hrůzy holocaustu, šílenství nacistické touhy prosadit 'čistou rasu' a zlikvidovat vše odlišné. Hrůzy vyhlazovacích táborů a ghett skončily pádem nacistického Německa. Paměť našeho národa a jeho vztah k Židům ovšem okupací nekončí. Antisemitismus má, žel, u nás dlouhou a nekončící historii. Někdy se projevuje víc, někdy 'jen' nenápadně.

Po roce 1948 byla řada zámožných židovských rodin, jimž se podařilo přežít válku, připravena znovu o majetek, vysídlena do zapadlých koutů republiky. Moje maminka měla celoživotní kamarádku, jejíž maminka pocházela ze zámožné pražské židovské rodiny. Protože byla provdána za křesťana, který se na rozdíl od mnoha zbabělých mužů se svou ženou odmítl rozvést, byla i s dcerami transportována do Terezína až v roce 1944 a do Osvětimi až počátkem roku 1945. Ona i dcery přežily. Krátké období euforie z přežití následoval v roce 1948 odsun rodiny do rozpadajícího se domku ve vesnici ve vysídlených Sudetech o asi deseti číslech popisných.

Od již staré dámy jsem vyslechla střípky vzpomínek na hrůzné zážitky z lágrů, ale také o tom, jak přežívala rodina v době poválečného Československa. Vzpomínky pamětníků vás vždycky zasáhnou nejvíc, zvlášť když je s nimi spojena okouzlující vitalita a nekonečná láska a úcta k životu. Autoři cyklu Příběhy 20. století se pokoušejí zachytit právě tyto autentické výpovědi pamětníků a za jejich zachycení jim patří dík. Připomínat je totiž třeba, abychom se dokázali postavit obludnosti hospodské věty „za všechno můžou Židé“, kterou nejspíš někdy v životě slyšel každý z nás.

Vložil: Ela Nováková