Renesanční dáma s hnilobou v duši. Hudební marš Kamila Fáry

Foto: Pak Han

Popisek: Carla Kihlstedt

VIDEO Už vím, proč se tak často staví kultura nad všechny ostatní lidské dovednosti a činnosti. Kultura umí spojovat bez ideologie a příkazů. Není invazivní, není krutá, není přímočará. Je nad celým lidstvem a stává se součástí tak nějak samozřejmě. Ono pofidérní slovo ‘multikulturní‘ si představuju jako prožití kultury. Pro dnešek se podíváme na jednu skutečně renesanční ženu. Carlu Kihlstedt.

Carla Kihlstedt, žena, do které je tak jednoduché se zamilovat. Protože na co sáhne, z toho vypadne kámen mudrců hudby. A přitom se vymyká žánrovému zařazení. Přeskakuje si totiž svéhlavě z jednoho žánru do druhého, nectí pravidla, ale pravidla, vlastně, nastavuje. Takový moderně laděný mozartek naší doby.

Za svou hudební kariéru má desítky kolaborací s různými kapelami. Ta, kdyby z toho koukala dobrá hudba, kolaborovala by i s nepřítelem. Ať už by jím byl kdokoliv. Ladná hra na housle tradičně doprovází její zpěv. Ale ne vždy a všude. Někdy se Carla Kihlstedt oddá jen prostému křiku, nebo hraní si s elektonikou. Přechází od líbivého jazzu přes násilí elektroniky až po metal. Prostě renesanční dáma, která kde cítí dobrou hudbu a dobré spoluhráče, tam také skočí. A dá tomu švih.

A něhu, takovou podivně zvláštní, nechtěnou i chtěnou. Mám rád, když se muzikant nenechá uvěznit ve vlastní hudbě a neprodukuje jednu skladbu za druhou, aniž by od sebe šly odlišit. Jen jiná slova v textech a občas, když je odvaha, sem tam jiný akord. To Carla Kihlstedt nedokáže, rozkročí se nad možnostmi toho kterého žánru, a prostě si vydupe pokračování. Ne vždycky dobré, rozhodně nikdy špatné. Zaujala-li, podívejte na celý její repertoár. Je úctyhodný. Ta kdyby se sešla s naší Ivou Bittovou, křepčím nadšením.

Vložil: Kamil Fára