RECENZE Kateřina Rudčenková, Amáliina nehybnost. Vítězný román literární ceny Reflexu. A pořádná depka závdavkem
21.09.2021
Foto: Euromedia (stejně jako repro obálky v textu)
Popisek: Kateřina Rudčenková
Paradox, nebo možná kontrast, to je hlavní motor Rudčenkové úspěšné prózy, kterou jsem měl přečtenou za pár hodin. Čím víc se do děje zapojuje pohyb lidí a okolí, tím míň je někdy podobný scénář důležitý. Přesně jako u Rudčenkové. Okolí, postavy, motivy a dění hrají až druhé housle. První jsou vevnitř hlavy. Vyprávění vleže nebo vsedě je přitom blízké básníkům, nikoli prozaikům. Rudčenková oba přístupy zdárně spojila.
Poezii bych u pražské rodačky (1976) postavil na první místo. Zejména Chůze po dunách (Fra, 2013) je krásná sbírka vycházející z vnitřních hlasů. „Nešel jsi ven. / Vše bylo předem / příliš představitelné…" Zcela typické psaní zachovala autorka také u Amáliiny nehybnosti.
Sedm let v životě ženy, redaktorky časopisu o zahradách, pokud si dobře pamatuji, poučené všemi druhy umění i myšlenkových konceptů, ženy, která pomalu prošvihává svou biologickou roli matky a řešení hledá v psychoterapii, miluje hory a Japonsko, a její pozorovatelský talent cílí na zpočátku zásadní, pak trapný, a nakonec komický seznam mužů, z nichž ten nejdůležitější je – mrtvý.
Velice netradiční a nesmírně osobní přístup je v textu přítomen u každé jeho části. Forma totiž hraje důležitou roli. Ať už v podobě kratších odstavců, tak u odražených začátků vět. Opět bych se opakoval, o jak typický rukopis básníků se jedná. Děj pro mě není podstatný. Žena je vyspělá, přitom se pořád vrací ke kořenům. Matka, otec, byt, prožitá realita vtištěná do paměti. Mnohem výraznějším motivem je pro mě ten dialog sama se sebou. Rušily mě snad jen korektorské přehmaty, chybějící čárky v souvětích. U tak krátké prózy bych je nečekal. Navíc se vyskytly u nejzásadnější pasáže celé knihy, kterou odcituji.
Chtěla si hlavu rozbít, otupit se bolestí.
Věřila předtím, že je vysvobozená, že konečně dokázala z toho kruhu vykročit.
Odstěhovala se z rodičovského bytu.
Měla vlastní byt.
Našla si nového, samostatného muže.
A za půl roku byla tam, kde dosud vždycky.
Další muž, s kterým nebylo možné zůstat. Amáliina diagnóza.
Bylo jasné, že musí nastoupit novou terapii.
Amáliina nehybnost směřuje k paradoxu, ke kontrastu, k opaku. Čím větší je lidská nehybnost, tím intenzivnější je pohyb mozku. Duše se střetává s fyzičnem podobně jako v Nezvalově Pantomimě. Nezval sice bojoval s patosem, ale estetika u něj měla ohromující význam. Rudčenkové se to podařilo mimoděk.
Úžasná knížka, od níž je nutné držet si odstup, aby nezačala hlodat zdravě uvažujícího jedince, je krásným pokračováním její předešlé poetické práce. Sem řadím nejen Chůzi po dunách a Ludwiga (Edice současné české poezie, 1999), ale taky Noci, Noci vydané v Torstu (2004).
Amáliinu nehybnost (Euromedia, 2021) hodnotím osmdesáti procenty. Oceňuji také fotografie Kristýna Štukové. Grafická podoba knihy by přitom byla na samostatnou kapitolu…
Vložil: Zdeněk Svoboda