Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Prý by se lépe hodil do britské sněmovny lordů 19. století, zuřila kritika. Jenže tenhle pán s buřinkou se dětem líbí pořád, už 55 let. Glosa Iva Fencla

14.09.2021
Prý by se lépe hodil do britské sněmovny lordů 19. století, zuřila kritika. Jenže tenhle pán s buřinkou se dětem líbí pořád, už 55 let. Glosa Iva Fencla

Foto: Česká televize

Popisek: Pan Tau přichází

VIDEO Letos uplynulo 55 let od vzniku Pana Tau, seriálu, několika filmů a knih a zkrátka fenoménu. Nejenže není zapomínán, ale došlo na nové díly. My se vraťme k začátkům. Duchovní otec pana Tau Ota Hofman fatálně zemřel na den přesně půl roku před 17. listopadem. Bylo mu jedenašedesát. Jeho nejznámější hrdina pomyslně žije dál.

Nosí černé paraple a jako dandy bílý karafiát v klopě. I když se tomu někdo občas podiví, stal se virtuálním kamarádem dětí mnoha zemí. Sice je němý jako ryba, zato plní přání. Jak? Rukou zakrouží okolo své charakteristické buřinky, párkrát do ní shora poklepá A JE TO. Chová se bezprostředně a naivně, jako dítě. Není nebezpečný, ale občas vyděsí: transformuje se v loutku. V panáčka. A jak na to všechno došlo?

 

Začněme v televizi. V půli šedesátých let dumal režisér Jindřich Polák (1925-2003), kým obsadit nezvyklou roli pana Tau. Jako mima Jeana Gasparda Debureau (1796-1846), a totiž ´největšího z Pierotů´ od Františka Kožíka, nicméně i skutečnou historickou postavu, zahlédl Polák někde herce, jenž mu - v jednom z předchozích filmů - hrál pošťáka. Otto Šimánka. Nastrojil jej umně do žaketu, do vesty s plastronem i do proužkovaných kalhot a…

 

Pan Tau nemluví, přesto ho děti milují. Foto Česká televize

Bylo hotovo, i když… Už charakteristika hrdiny je hlubokým dramaturgickým omylem, domníval se roku 1978 Miroslav Postler. Před dětmi tu vystupuje jakýsi pán v buřince, ale nevíme, odkud pochází, a jen podle zevnějšku lze soudit, že by se lépe hodil do britské sněmovny lordů devatenáctého století. Jeho společenskou nelogičnost nesvětí bohužel ani bohulibé skutky, které koná v zájmu dětí. Dítě se špatně učí, a tak přijde nebo rovnou povětřím přiletí Tau a nalije učení do hlavy. Jistě je v naší společnosti jen málo těch, kteří by nepociťovali velkolepost doby (dodává kovaný ideolog Postler), anebo naší společné práce a boje za socialistickou tvář země a přeměnu světa. Tak proč bychom se měli spokojit s tím, že naše zábavné seriály k tomu kolektivnímu pocitu přispívají tak problematickými hodnotami?

Není přitom bez zajímavosti, že na financování podniku se podílely hned dvě západoněmecké televizní společnosti.

Radši se ale vraťme se na úplný začátek. Jisté je jedno. Ota Hofman původně měl pouze matnou představu o pánovi, jehož přivádí „současný svět přivádí do rozpaků“ a který vstupuje do dětských snů. Sama figura byla, a snad si to uvědomil, mužskou obdobou výstřední (a rovněž pomocí paraplete létající) Mary Poppins, přičemž Tau je i britský spisovatel James Matthew Barrie (tvůrce Petra Pana), jen přetavený přímo do Pana a přenesený o sto let časem.

V řecké abecedě jsme objevili Tau. K němu přidali české Pan, vzpomíná Hofman na spolupráci s režisérem Polákem, která probíhala v kavárně Slavia. Bláznivé jméno nakonec zobecnělo i ve světě. S výjimkou Francouzů, kteří mu říkají na Pan Rosé.

Až po řadě let ovšem Hofman zjistil, že ´tau´ i německy znamená rosu, přičemž v egyptské mytologii je mystickým sluncem. V Anglii, doplňme, mu navíc prvně říkali pan Jeewes; nepochybně podle chytrého komorníka z děl Pelhama Grenville Wodehause (1981-1975).

Plachý introvert byl magnet na průšvihy (i ženy)

Neopakovatelný Ota Hofman se narodil roku 1928. Dětství prožil na Žižkově a v Bohdašíně u Červeného Kostelce, odkud mu utkvěly večerní táčky: vyprávění hrůzostrašných pohádek. Taky zažil počátky rozhlasu, pro který později sám psal. Byl z rodiny obchodního cestujícího, měl o šest let starší sestru a o patnáct let staršího bratra. To jej dost psychologicky ovlivňovalo. V dětství mu navíc lékař při očkování proti záškrtu a spále poškodil kost. Na paži rostla od té doby bulka. Chtěli vzít Otovi ruku. Zachránila ho operace provedená profesorem Zahradníčkem a tento moment se odrazil na matčině vztahu k němu. Začala se o syna nepřiměřeně bát. Zakázala mu sáňkovat, bruslit, plavat. Sice jej rodiče přece přihlásili aspoň do Skauta (1938), ale malý estét nevydýchal společnou latrínu na letním táboře 46. Oddílu. Šest dní v kuse nešel na stranu, než ho tatínek odvezl domů.

 

Ota Hofman. Foto se svolením: Mediální a komunikační servis Říčany, o.p.s

Ani později nesnášel změny prostředí a prostorové novoty. Pokud dnes Woody Allen líčí v pamětech Mimochodem i svou fobii ze vstupů na různé večírky (a totiž hrůzu z entrée), Otu to samé dohánělo před vstupem do nové samoobsluhy.

Obavy z neznámého prostoru, který si ještě neohmatal, stály taky na začátku jeho psaní. Býval vyplašeným, nejistým mladíkem; ale naštěstí se to skloubilo s úspěchy u opačného pohlaví. Měl totiž charisma a lidi obvykle získával při prvním kontaktu. Nejvíc odzbrojujícím, chlapeckým úsměvem.

Asi v deseti letech dostal loutkové divadlo. To je další klíč k vysvětlení jeho světa. Veškeré kapesné od toho momentu putovalo na kupování loutek. Hrál dětem z domu vlastní dramata a rozličnými hlasy zosobňoval všechny postavy.

Zato na veškerých školách prováděl alotria, aby tyto školy střídal jako košile. Původně navštěvoval reálku ve Smetanově, kde mu profesor zeměpisu na rok zabavil pod lavicí louskanou Manon Lescaut, vzácný výtisk Otovy sestry. Následovala škola v Křemencové, gymnázium až v Chrudimi a obchodní akademie na Vinohradech. Ota byl vysoký, štíhlý a v éře potápek bral na nohy i navzdory otci ´korkáče´, boty se sedmicentimetrovou podrážkou.

Psal verše děvčatům, jež se kol něj jen míhala, a teprve roku 1944 přišla rána. Oba rodiče zavřeli. Ota měl být z akademie vyloučen, jít na práci do Říše. Tehdy ho starší sestra zachránila. Odhlásila Otu včas ze školy a vzala na statek, kde žila poté, co se provdala.

Válka skončila, Otovi bylo sedmnáct. Pokračoval na Vinohradech, ale vyloučen byl stejně: přebral údajně profesorovi tělocviku děvče. Tím se v polovině října 1947 vynořil ve čtvrté D obchodní akademie ´Dr. Edvarda Beneše´, již navštěvovala jeho budoucí paní Irena Zapadlová. Tu zaujalo, jak je opálený. Byl to ale jen důsledek prázdninového pobytu v Rumunsku. Tak či onak, 1. 5. 1948, kdy už byla účast studentů v průvodu prvně povinná, prchli oba z Václaváku i do společného života.

Po maturitě chtěl Ota prý i na vinařskou školu v Mělníce. Nevzali ho. Na Univerzitu Karlovu ano. Na práva. Dokončil už druhý semestr, když tu složil (a bez problémů) zkoušky na začínající FAMU. Šťastný bod života. Mezi spolužáky našel Vojtěcha Jasného, Karla Kachyňu i Milana Kunderu. Na rodinnou atmosféru fakulty a oblíbeného profesora Miloše Václava Kratochvíla (známého spisovatele) vzpomínal až do smrti.

Dramaturg dětské skupiny, paličatý jak mezek

Ve druháku (1950) se oženil, když předtím jel Irenu prosit o ruku i spolu s tatínkem a lehce teatrálně na Labskou Boudu. Dorazili na lyžích. V třeťáku se jim narodila dcera. Ota absolvoval filmem Punťa a čtyřlístek (1955, režie Jiří Weiss) a stal se dramaturgem barrandovské dětské skupiny. Jako scenárista byl prý paličatý jako mezek a přesvědčit Hofmana o jiných pohledech na věc hraničilo s nemožností. Vzpíral se normám.

Na druhé straně dokázal plout s dobou a vždy se trochu ohnout, aby vyšel s režimem. Asi proto se později osvědčil i jako vedoucí dotyčné skupiny. Funkci mu roku 1969 musel předat náhle nespolehlivý spisovatel Jan Procházka (1969), který brzy nato zemřel. Dramaturgyně Marcela Pittermannová vzpomíná: Záhy se ukázalo, že to není jen něžný, talentovaný bohém. Vedl skupinu pevnou rukou. Řídil se přesnou vizí, jak má dětský film vypadat, i rozsáhlým přehledem o jeho podobách ve světě. Neomylným čichem pro látku a na autory. V odhadu se málokdy mýlil. Buď to bylo na první přečtení „nóbl“, jak říkal, nebo „ňáký divný“. Ale pokaždé bezpečně cítil invenci, aniž by věřil na vylepšování průměrné látky dalšími verzemi.“

Dík obchodní akademii psal všemi deseti a bez překlepů: rychlostí kulometu. Koncem života přešel pak jako jeden z prvních v Praze i na počítač, jak mě upozornil Ondřej Neff. Jen minimum Otových prací nemá přitom původ či následek ve scénáři. Měl extrémně úsporný styl, ten hraničil s aliterárností. Jeho jednočlenné věty se staly příslovečnými, jak vzpomíná kritik Zdeněk Heřman. Strohost formy ovšem Ota vyvážil niterným lyrismem. Kupodivu neměl vizuální představivost a nebyl ani fabulátor od boha. Co ho jedině zachránilo? Smysl pro dialog.

Díky tomu se nikdy nenechal položit na lopatky a první Tau se vynořil už roku 1961 z prvotiny Pohádka o staré tramvaji, jejíž krátkou verzi předtím zveřejnilo 11. číslo Mateřídoušky (1958). Tau je zde básník „s pochopením pro chlapce“, který se přistěhoval do Prahy a cítí osamění.

Další kniha Králíci ve vysoké trávě (1962) končí - na rozdíl od filmové verze - sebevraždou desetiletého Martina, hocha zmítaného mezi bigotně nábožnou rodinou (matka i teta) a ideologickým diktátem školy.

Nemilosrdný, až nepříjemně realistický

První cenu v mezinárodní soutěži získal Otův Útěk (1966), jehož nesourodí hrdinové Saša a Rudla jsou moderní Tom Sawyer a Huckleberry Finn. Nebo snad ne? Jde o kontrast dvou trosečníků a dobrodruhů putujících pomyslnou pouští světa. Nemilují se, až okolnosti je stlačí k sobě. Nuceni jsou spolu vyjít a sblíží se, ale jde jen o závan sounáležitosti. Ota je i tady nemilosrdný, až nepříjemně realistický, a tak zločinec budí ve finále větší soucit než kladná postava. Tulák Rudla, dodejme, si říká jménem pětinásobného mistra světa Formule 1 Juana Manuela Fangii (1911-1995).

V další Otově práci Červená kůlna (psána 1967, vyšla 1974) si všimněme motta z Nočního letu od Saint-Exupéryho. Variantou Taua je zde starý Andrýs. V něm Ota zobrazil důchodce, jehož skutečně znal, a taky majitele kůlny, již si pro auto vyhlédne hrdinův otec.

Fantaskní linii Hofmanovy tvorby vévodí kniha Hodina modrých slonů (1969).

Ocitáme se mj. v ´kosmu´ ještě nenarozených dětí. Tau je tu v postavě Bertoldiho.

Ota Hofman tíhl k science fiction a dokazují to tituly Klaun Ferdinand a raketa (1965), Čtvrtý rozměr (1970) či Odysseus a hvězdy (1977) - s okrajovým motivem elektronicky zesíleného stenu utržené kopretiny (motiv zřejmě byl inspirovaným krátkým hororem Roalda Dahla Zvukolap).

Science fiction jsou i Hofmanovy knihy Návštěvníci (1985) a dokonce Chobotnice z Čertovky (1987), kde máme obě titulní hrdinky modelovány Honzou a Evou z neznámé hmoty vyvržené na pobřeží oceánu po ekologické havárii. Příběh patrně inspiroval i oscarové Ropáky.

Specificky dětskou verzí Goldingova Pána much (1954) se stala pak próza Lucie, postrach ulice (1984).

Děti pracovně vytížených rodičů bezcílně bloumají s klíčem od prázdného bytu sídlištěm a jejich přirozená hravost, formovaná televizními akčními pořady, se obrací v nesmyslné, ničím nemotivované vandalství, charakterizovala příběh Milena Šubrtová.

Měl rád SF: Tau Ceti - stranou mléčné dráhy

Nejslavnější ovšem zůstává Otův seriál Pan Tau (1966-1988). Sestává z 33 dílů a stejnojmenného celovečerní filmu, jakési cody. Dočkal se půvabné knižní verze (1974), kterou autor pojal jako mezinárodní detektivku špikovanou aluzemi na reálné osoby a skutečná filmová a literární díla. Vystupuje tu sám Otto Šimánek, Alenka z Říše divů či delfín Filip z amerického seriálu. Kniha je formálním experimentem: narazíte na část scénáře, přepis magnetofonového záznamu, fiktivní články z tisku. První vydání navíc povyšují na klenot obrázky Jiřího Šalamouna, pod nimiž jsou (podobně jako u verneovek) úryvky textu: „NASA určité věci tají.“ „Opice se opičily úplně zbytečně.“ „Šel jsem se projít Rotterdamským přístavem.“ „Byl to ten nejúžasnější dostih mé jezdecké kariéry.“

Před smrtí Ota Hofman navázal na Taua filmem Tau Ceti - stranou mléčné dráhy, po němž mělo přijít ještě 25 dílů nakreslených Angličanem Nickem Pricem. Poněkud fantasmagorický příběh se odehrává na skutečné planetě, ale plněna je pány v různobarevných buřinkách. Ženy nenajdete. Děti se rodí se na ´stromě života´ ve skleněných koulích a jediné se vyklube z koule v bouřce černé barvy. Nikdo ho proto nechce. Připomenu, že Tauovy osudy v knize začínají scénou, kdy posádka Apolla osazeného skutečnými astronauty Flemingem a Collinsem spatří miniaturního Taua, který už uletěl z planety a putuje kosmem ve vlastní mikro-lodi. Těžko zařaditelný solitér Ota Hofman podepsal a spolupodepsal vedle Pana Tau množství dalších scénářů. Třeba knihu o klaunu Ferdinandovi, dalším Tauově předchůdci. Je adaptací jedné části devítidílné série, jejíž poslední čtyři pokračování Ota Hofman vytvořil.

 

Jenom vlastní verzi Malého prince se Otovi už realizovat nepovedlo. Točit ji toužil s Františkem Vláčilem. Nevyšlo to. Malého prince i řadu dalších, nikdy nerealizovaných scénářů Hofman podle svědectví své ženy během jednoho hnutí mysli spálil.

 

 

Vložil: Ivo Fencl

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace