Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

RECENZE Paolo Giordano, Osamělost prvočísel. Snad nejlepší italský román

31.08.2021
RECENZE Paolo Giordano, Osamělost prvočísel. Snad nejlepší italský román

Foto: ODEON (stejně jako snímek obálky v článku)

Popisek: Paolo Giordano

Dnes osmatřicetiletý fyzik a spisovatel svým debutem Osamělost prvočísel (La solitudine dei numeri primi, napsáno v roce 2008, v češtině 2009) okouzlil svět. Přitom si troufnu říct, že námět románu rozhodně nepůjde jen tak pod kůži. Ta kniha není veselá, je krutá. Osudy nemají happyend, leč jaksi plynou, až zmizí z dohledu.

Na stranu druhou je tady ohromný přesah do lidskosti a chvála bláznovství současně. O satiru jako v případě Erasma Rotterdamského ovšem rozhodně nejde. Kloním se přesně k témuž názoru jako autorova dvorní překladatelka Alice Flemrová. Jako první totiž v případě recenzovaného titulu zmínila Moraviovu lhostejnost, respektive kritický a nadmíru realistický román Lhostejní (1929).

Rozhodnutí prý uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života. Pravdivost tohoto tvrzení doslova na vlastní kůži otestovali protagonisté románu. Alice a Mattia se v dětství rozhodli špatně. Ona se nechtěla stát závodnicí v lyžování a on nehodlal vzít na oslavu ke spolužákovi svou mentálně postiženou sestru. Nechal ji v parku, řekl, že tak na půl hodiny, možná hodinu, ona čas stejně moc nevnímala.

Čekal, že Michela každou chvíli vyplave na hladinu, a mezitím se ptal sám sebe, proč se některé věci na hladině udrží a jiné zase ne. (str. 28)

Během dospívání pak hledají svoje místo na světě ještě obtížněji než většina jejich vrstevníků.

Mohli by je najít jeden vedle druhého, jen kdyby se dokázali přenést přes traumata z minulosti.

Osamělost prvočísel (3. vydání) zařadil ODEON do edice Světové knihovny. Letmým pohledem mohu říct, že co autor, to absolutně charakteristický rukopis. Elie Wiesel, Haruki Murakami, Philippe Djian, Michael Chabon, Chuck Palahniuk. Nejinak Paolo Giordano, jehož práce se objevila také na filmovém plátně v roce 2010 v režii Saveria Costanza.

Tuhle techniku vypiloval už před lety, když v noci vstával z postele a šmejdil po celém bytě, protože měl kůži na rukou tak suchou, že jediný způsob, jak ucítit, že horní končetiny jsou ještě jeho, bylo přejet po nich čepelí. (str. 61)

Hodnocení v procentech se neliší. Jsou téměř maximální. Hodnocení slovní se liší, a výrazně. Ať už jde o pojetí prvočísel z hlediska matematiky, tak co se vývoje obou hlavních postav týká. Alice málem zemřela, když se jako malá ztratila kdesi poblíž svahu, což jí způsobí nejen doživotní trauma psychického, ale i fyzického charakteru. Zvláštní, byť nadaný Mattia pro změnu opustí svou sestru, nechá ji v parku, a jde na oslavu mezi kamarády. Sestra (z)mizí, což je jeho prokletí a hluboká rýha v očích. Ti dva se k sobě hodí a nehodí zároveň. To je první příklad interpretace. Prvočísla jsou těsně u sebe, ale nepřekrývají se, nemohou k sobě. Vidím to jinak. Prvočísla jsou taková čísla, která jsou unikátní. Stejně jako dějové postavy, jakékoli děsy prožívají (rodina, blízcí, kamarádi).

 

Vybral jsem několik pasáží z knihy, o které toho bylo řečeno hrozně moc. Musím uznat, že jde o krásný rukopis hodný řady ocenění (zejména v Itálii nejprestižnější Premio Strega) a desítek překladů. Na straně druhé mám pořád ještě tolik empatie, že bez uzardění přiznávám, že je to depka. Že chápu lidi, kteří na její části pohlíželi jako na povídkové útvary. Začátek, konec, hrůza. A hle, ono to má pokračování...

Pusou ničeho nedosáhl a připadal si jako nemehlo. Tak použil ruce, obě, a taky vytrvalost. Když chlápek vystříkl, udělal se taky, do kalhot. Ze záchoda skoro utekl, ani nedopřál neznámému čas se obléct. Starý známý pocit viny na něj čekal hned za dveřma od hajzlu a zasáhl ho, jako by na něj vychrstli kýbl ledové vody. (str. 133)

Ještě víc než italština se mi líbí čeština a za Flemrové překlad by byl vhodný lesklý metál. Je to krásně zpracované, bezchybné, nadčasové. Slova, která běžně nenajdete, ač jde o obyčejné přeskáče nebo lamely žaluzií. Bohatost našeho jazyka mě pořád překvapuje, stejně tak inteligentní doslovy, jimiž se ODEON dlouhodobě pyšní.

Kdo hledá další autorovy prózy, má na výběr hned tři. Osamělost prvočísel v roce 2013 zastoupily poušť, vítr a prach (Tělo), následoval příběh fyzika se sklony k depresi (Čerň a stříbro, 2015) a konečně (2020) nejhutnější román Dobývání nebe, znovu v překladu Alice Flemrové a pod křídly ODEONu.

Kdybych se ještě jednou zamyslel nad zmíněnou světovou edicí, řekl bych, že nás nečeká žádné optimistické období. Jen z posledních několika knih jsem se totiž musel pár dnů probírat. Konkrétně míním Veronesiho Kolibříka, McEwanovo Pokání nebo totálně destruktivní Prsa a vajíčka čtyřiačtyřicetileté Mieko Kawakami. Vážně jsem zvědav, jak dlouho se ta struna natáhne, než i tamní redaktoři drobně uberou a zařadí... no nevím, nechám se překvapit.

Vzpomněla si, jak ležela v té rokli, pohřbená pod sněhem. Vybavila si dokonalé ticho. Ani tentokrát, stejně jako tehdy, nikdo nevěděl, kde je. Ani tentokrát nikdo nepřijde. Ale ona už nikoho nečekala. (str. 244)

Vložil: Zdeněk Svoboda