Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

V neděli občas něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

RECENZE Karel Gott, Má cesta za štěstím

27.07.2021
RECENZE Karel Gott, Má cesta za štěstím

Foto: Macestazastestim.cz

Popisek: Karel Gott, Má cesta za štěstím

Když v roce 1979 vyšly Všecky krásy světa, nebyl jsem sice ještě na světě, ani na cestě na svět, ale přesto jsem tuhle Seifertovu biografii na dlouhé roky považoval za tu nejčistší prózu, s jakou jsem se setkal. Gottův text, hutný, nesmírně zajímavý a po mnoha stránkách překvapivý, se jí téměř vyrovná. Upřímností, otevřeností, pečlivostí. Tou především.

Jestliže se o násobném zlatém slavíkovi psalo jako o puntičkáři, jako o muži, jemuž záleží na každém detailu, tak posmrtně vydaná autobiografie je toho důkazem. Spíš než kniha bych ale v tomto případě mluvil o kronice nebo odkazu. Rodině, blízkým, kamarádům, přátelům, fanouškům.

Každý, kdo se oprostí od jakýchkoli předsudků a zalistuje byť jen dvaceti, třiceti stranami, mi dá za pravdu.

Karel Gott se knize věnoval roky, ještě déle nad ní uvažoval. Prý ho k tomu nápadu přiměl Arnošt Lustig. Jejich životní cesty se posléze rozešly a zpěvák se naplno pustil do příprav v roce 2015. Ale zase; zde bych měl myšlenku rozvést. Jedna věc je mít utříbený názor na cestu, jakou se chci vydat. Mít scénář, syžet, lineární strukturu. Anebo vnímat svou práci jako audiovizuální stopu. Jenomže Gottova kniha není pouhým povídáním.

Je to striktně a pevně sevřený celek, promyšlený, členěný po letech, okořeněný téměř dvěma tisícovkami dokumentů a fotografií. Četl jsem toho tisíce, ale nic podobného neviděl.

„Každé ráno vstoupil do třídy učitel Vojtěch Kadera. Museli jsme se seřadit do fronty a každý dostal lžičku rybího tuku „proti rachitidě neboli křivici“, jak pravil třídní. Prý v tom odporném a páchnoucím oleji byly „pro zdraví potřebné živiny a vitaminy“. Brrr! Všichni jsme se vždycky oklepali s našklebenými tvářemi, až se nám kroutily prsty u nohou. Dodnes nepochopím, že po té nechuti k rybímu tuku, kterou jsem si tehdy v hlavě zakódoval, jsem si mohl v pozdějších letech zamilovat ryby a mořské plody. Dneska si dokonce v jediné škebli ústřice dovedu vychutnat celý oceán. Ta dokonalá chuť moře! Ta nezaměnitelná vůně nedozírných slaných vod!"

Jelikož se řadu let věnuji taky odborné literatuře, musím smeknout před kredity. Před pünktlich uvedenými zdroji držitelů autorských práv, před prameny. Že se Karlu Gottovi povede uvést na trh něco podobného, jsem opravdu nečekal.

Než jsem titul vyndal z celofánové blány, měl jsem před ním respekt. Podobně dělaných knih je absolutní minimum. Snad jen Slovart, Euromedia a Taschen udávají trend, jen ti nejvýznamnější umělci se mohou pochlubit totožným formátem, detaily, vazbou, korekturami a grafikou.

Po třech dnech čtení jsem pořád neměl dost.

Jak jsem Gotta vnímal zhruba od svých deseti let, tedy až po revoluci, neměl jsem ani zdání, co už měl v té době za sebou. A právě proto jsem použil termíny kronika a odkaz. Odkaz dětem, rodině, kronika života. Tak jsem to myslel. První stovku stran jsem zvládl za večer. Nedaly práci. Psaní je autentické, nepřibarvené, čtení šlo samo.

Pozor, je vždy důležité mít na vědomí, že jde o vzpomínky a paměti Karle Gotta, nikoli pozorovatelů či obdivovatelů. Sám autor to ostatně píše úvodem, moc dobře ví, proč to dělá. Interpretace interpretací je snad nejhorší zločin, jakého se může kdokoli dopustit. Tedy po první stovce stran, velkoformátových na poctivém papíře, jsem byl učarován jeho životní poutí. Netušil jsem, že ještě dnes (2015) lze dohledat rodné listy, autentické rodinné fotografie, navíc k použití pro účely tisku.

Gottova životní pouť mě přirostla k srdci ze dvou důvodů. Jednak proto, že jde o nenapodobitelného fachmana, pak taky proto, že mám rád historii a on jí proplul, zatímco já tak maximálně čtu a mluvím.

Míra upřímnosti mě několikrát zaskočila. Zprvu se jednalo o ženy (ukázala mi poprvé cestu rájem… oba jsme zaplatili starému páru za použití domku…), později se přidala skepse nad vlastním zpěvem (hodiny u prof. Karenina), bouračky, smrt, nezacelitelné rány.

„Když už se obyvatelé Doubice konečně vyrovnali s obtěžováním médií, chtěli jsme se po okolí pohybovat, pokud možno velmi nenápadně a nevzbuzovat žádnou pozornost. S „papamobilem“ to ale dost dobře nešlo. Stávalo se, že když jsme přijížděli do jedné či druhé místní hospody – nebo z nich odjížděli –, hosté sedící venku mi dokonce tleskali. A to jsem nemusel ani zpívat!"

Není vůbec jednoduché citovat, protože citací by byl bezpočet.

Jak letěly roky a z černobílých snímků se staly barevné, tempo neopadalo. Neumím si vůbec představit a vžít se do okamžiku, kdy by mi bylo blbě, zle, byl bych nemocný, unavený, a přitom seděl nad tisícovkami obrázků, připomínal si vystoupení, tváře, události, rozhovory.

Všechno to psal, aby to dávalo smysl, aby to navazovala.

Gottova práce nad vlastní knihou musela zabrat tisíce a tisíce hodin. Stejně tak je nutné zdůraznit Ivanu Gottovou, díky níž se titul objevil na trhu. Někdo si možná posteskne, že jde o drahou věc, stojí přes tisícovku, ale to je směšné, absolutně směšné vůči výsledku.

Podobných (auto)biografických materiálů v Čechách vychází poskrovnu. Budu upřímný: od revoluce nevyšlo nic, co by se "Mé cestě za štěstím" rovnalo.

Bonusem bych chtěl označit přesah.

Knížka vůbec není určená pouze Gottovým fanouškům. Nečekejte, že tam budou pikantnosti ze zákulisí, ač tam jsou. Ano, občas rozepnuté podprsenky, praštěné fanynky na zahradě i doma... Ale to je nic vůči vzpomínkám na bratry Štaidlovy poušť v Nevadě, Duka Ellingtona.

Každý si tam najde své a té nitě se může držet.

„Bulvární“ témata jsem naprosto nehledal. Děti, milenky, sláva, peníze, míjely mě. Dokonce bych řekl, že mi to přišlo natolik osobní, že jsem určité části cíleně vynechával. Osobně mě nejvíce zaujala ta šedesátá a sedmdesátá léta. Nejen kvůli faktu, co se dělo u nás a na západě, ale předně pro to, jak Gott tu tíživou dobu vnímal.

O lásce k rodičům, o tom, z čeho vzešel, se obecně (mimo recenzovanou matérii) dočtete minimum. Zde budete mít ohromnou možnost nahlídnout do dějin jedné „obyčejné“ rodiny na západě naší vlasti.

Jestli někdo vnímá Karla Gotta jako obrovského boháče a muže na obláčku, mýlí se. Byl z masa a kostí. Vzal ho rok ´68, revoluce, slovní i jiné útoky, bezpráví. Neměl důvod přehánět, neměl důvod stavět se pravdě, protože musel tušit, že všechno vyřčené bude konfrontováno.

No. Co říct závěrem?

Úchvatná kombinace fotografií, textu, technického provedení. Na knize není kaňka, detaily přelepek, citlivě připsaný rukopis… Všechno působí souměrně a vzdává hold všem, kteří se o titul postarali. Jedním slovem? Krása.

Za recenzní výtisk děkuji Ivaně Gottové a  Karel Gott Agency.

Vložil: Zdeněk Svoboda

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace