Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Do Japonska místo pro medaile za muzikou. Hudební marš Kamila Fáry

26.07.2021
Do Japonska místo pro medaile za muzikou. Hudební marš Kamila Fáry

Foto: Vampillia

Popisek: Vampillia, divoká kapela z Japonska

VIDEO Už vím, proč se tak často staví kultura nad všechny ostatní lidské dovednosti a činnosti. Kultura umí spojovat bez ideologie a příkazů. Není invazivní, není krutá, není přímočará. Je nad celým lidstvem a stává se součástí tak nějak samozřejmě. Ono pofidérní slovo ‘multikulturní‘ nepředstavuju si příliš jako příchod migrantů, kteří odmítají přijmout pravidla hostitelské společnosti, ale spíše jako prožití jejich kultury. Jak si představujeme Japonsko? Jako tvrdě pracující samuraje s pevnou disciplínou?

A tak se nám ti naši čeští sportovci začali prohánět na rok odložené olympiádě v Tokiu. Japonci nejsou moc rádi. Bojí se rozšíření nákazy, ale také prodražení. Olympiáda není zadarmo. A někdo ji musí zaplatit. Japonci nabyli pocitu, že právě jim se platit moc nechce a že si celá planeta svou olympiádu mohla strčit klidně za klobouk. No, své rozčarování ze zvyšujících se daní (to si užijeme vlastně všichni a na celé planetě) se Japonci, a my s nimi, můžeme rozpustit v kouzelných melodiích japonského hudebního světa. A je vskutku co objevovat. Pozor, dnes to bude samá podivnost. J-pop necháme, pro jistotu, zcela stranou.

Ale začneme na klidnou notu. Každý národ má svého nedostižného barda se španělkou v ruce a s protestsongem na rtech. A takovým japonským Bobem Dylanem je Kazuki Tomokawa. Básník, zpěvák, umělec, komentátor cyklistických závodů, esejista, herec, pijan. Milovník poetického pojetí života, který začal čistě jako básník, poté začal své básně zhudebňovat, až se nakonec dopracoval ke komentování cyklistických závodů a psaní divadelních her (naprosto logická posloupnost). A také k psaní filmové hudby. Jeho největší slávu Japonsko zažilo v 70. letech. A jako Sisyfos, dál táhne káru s uměním světem sluchovodů. Japonština je moc malebná, nám dokonale cizí, ale ve své cizotě vlastně libozvučná. Posuďte sami. A žasněte.

 

 

Japonci často jdou do extrému. Alespoň mi to tak připadá. Jakmile zaslechnete J-pop, je plný plyšáků, láskování a ňunískování až do takové míry, že by se člověku udělalo špatně. Stejné je to i s opačným hudebním pozadím pro to naše umírání. Skupina OOIOO. Natolik hudební těleso, až se často dotkne jisté nehudebnosti. Taková báseň v rytmu, ale bez rytmu, melodie, kterou si nejde broukat, a která když se člověku dostane do hlavy, nenavozuje u něj milé pocity, ale pocity plné žiletek a vyšetření na urologii. Ale i takové jsou zákruty hudby. V japonském podání vždy do extrému. OOIOO, čtyři ženy a jejich chápání… čehosi.

 

 

Ale zpátky do trochu normálnějších vod. Vampillia, milá výprava do poznání, co všechno a jak hodně umí a může krvácet. I brýle mohou. Ano, i brýle. Zvláštní je, že kapela Vampillia spolupracuje i s věhlasnou zpěvačkou Tujiko Noriko, která se věnuje milé elektronické hudbě bez větších výbojů emocí. Ve Vampillii naopak emoce vypalují s nadšením. No prostě Japonci.

 

 

A zase, není to cizí hudba, není to cizí kultura. Dá se do ní ponořit, prožít ji, procítit. A to se u toho člověk nemusí učit s katanou připravovat rituálně čaj. To je ta multikultura. To skutečné obohacení.

Vložil: Kamil Fára