RECENZE Tina Frennstedtová nepřestává překvapovat. Je tu další odložený případ, tentokrát Silnice č. 9
13.07.2021
Foto: Jota
Popisek: Tina Frennstedtová
Je to vždycky radost najít spisovatele, jehož člověk neznal. Tina Frennstedt je jednou z nejuznávanějších švédských krimi reportérek, expertkou na nevyřešené a odložené případy a autorkou románů, ve kterých autenticky zobrazuje policejní práci. Aby těch pozitiv nebylo málo, všechno napsané má reálný podklad. Nejinak to je v Silnici č. 9, inspirované skutečným případem, byť s pozměněným charakterem událostí a jmen.
Ráno na Velký pátek je u majáku ve Stenshuvudu nalezena mrtvola kontroverzní malířky. V její blízkosti objeví policie také zvláštní druh hlíny, který se před patnácti lety vyskytl na jiném místě činu, když byl nedaleko Ystadu zavražděn mladý pianista Max Lund. ´Superpoldová´ Tess Hjalmarssonová s kolegyní Marií Erlingovou sice při vyšetřování neodkryjí žádné zjevné souvislosti mezi oběťmi, ale v Österlenu tím odstartují řadu dramatických událostí. A jedna matka dvou dětí začne mít podezření, že její manžel není tím, za koho se vydává.
Jako u předešlé knihy, debutu Nezvěstná, musím uznat, že mi trochu trvalo začíst se. Prvních několik kapitol skákalo z minulosti do současnosti, z pracovního do soukromého života. Navíc jsem se musel poprat s řadou jmen. Nakonec jsem rezignoval a vypsal si je. Ukázalo se, a berte to jako dobrou radu, že klíčových bude šest příjmení spolužáků zavražděného Maxe. Když už je budete mít před sebou, nebude problém se v knize orientovat. Zbylé dvě třetiny románu pak působily až úchvatně.
Autorka má dar vidět a naslouchat. Je patrné, že je novinářka, jelikož se soustředí na fakta a neuhýbá. Věcnost vyšetřování kontrastuje s klasickým životem. Tak třeba moment, kdy komisařství obsadí krysy. Anebo chvíle, kdy tým potřebuje analýzu DNA, jenomže na tu není čas kvůli zvýšené kriminalitě ve městě a nutnosti ustát tlak veřejnosti. V každém případě se s tím Tina Frennstedtová popasovala skvěle.
Děj románu o necelých čtyřech stovkách stran, je rozložen do tří pásem. První se věnuje minulosti. Na velice krátkých útržcích vnímáte poslední hodiny života první oběti, bezproblémového studenta Maxe. Už v tu chvíli ovšem víte, že skončil s desítkami bodných ran, oči nevyjímaje. Druhá část sleduje současnost. Otevření vyšetřování, práci policistů, výslechy. A poslední je zaměřena na dosud blíže nespecifikovanou rodinu. Vše se samozřejmě protne. Logicky a dovedně.
Ačkoli mi byl pachatel zřejmý, protože klíč nebyl pověšený vysoko, pořád mi chybělo to hlavní: motiv. Vždycky jde o motiv, od něhož je nutné se odrazit. Proč někdo, říkal jsem si, zamorduje dvě starší ženy a mladého kluka. Navíc s tak velkým časovým odstupem. Proč dramatizuje místo činu, proč se sám ozve policii… Ne, žádná ohnutá vysvětlení a mylná rozuzlení nečekejte. Všechno to dalo smysl a závěrečná část (po dnech) měla fakticky grády.
Jak jsem se radoval po přečtení Nezvěstné, ani v pokračování dalšího odloženého případu autorka nepolevila. Drží vysokou laťku pohledu na věc, a především autentičnosti. Ta knihu staví nad jiné.
V překladu Petry Hesové vydala JOTA. Za recenzní výtisk děkuji společnosti KNIHCENTRUM.cz.
Vložil: Zdeněk Svoboda