Stárnoucí prostitutka Anny hraje před kamerou i sama před sebou. Časosběrný dokument Heleny Třeštíkové bodoval v Mnichově. Filmová reflexe Andrey Musilové
25.06.2021
Foto: ČT (stejně jako další fota v článku)
Popisek: Helena Třeštíková začala Anny sledovat v roce 1996 v rámci souhrnného filmu Rozkoš bez rizika o pražských prostitutkách. Po jeho uvedení v České televizi se pak k Anny vrátila a natáčela s ní ještě po dobu dalších deseti let
Přesněji, získal hlavní cenu v na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Mnichově… Divoká devadesátá léta otevírají řadu časosběrných příběhů Heleny Třeštíkové – ať už je to drogově závislá Katka nebo bouřlivák René. V roce 1996 zamířila kamera poprvé na toaletářku Anny, která ve svých 46 letech začala poprvé šlapat chodník.
S prostitucí začala náhodou na kafíčku v Perlovce. Její příběhy jsou stylizované jako silná vrstva rtěnky a pudru, nejlepší jsou scény bez nalíčení. Vnitřního i vnějšího.
Světovou premiéru měl dokument na podzim 2020 na prestižním festivalu dokumentárních filmů IDFA v Amsterdamu, na konci března 2021 získal Speciální cenu poroty na filmovém festivalu v Sofii a Hlavní cenu získal v soutěžní sekci na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Mnichově
Anny sama své entrée do světa prostituce popisuje stejně všedně, jako když se rozhodnete pro letní brigádu v Kauflandu: „Do Perlovky na kšefty jsem se dostala čirou náhodou. S manželem jsem se rozcházela a zašla jsem si na kafe. Tam jsem se seznámila s jednou paní, daly jsme si panáka, a tak mi řekla, že si chodí přivydělávat. Říká: No a nechtěla bys tady zůstat se mnou? Tak jsem tam začala chodit.“ Těžko soudit, jestli šlo opravdu o spontánní rozhodnutí a nic neprozradí ani zásadně nestranná kamera Heleny Třeštíkové.
Touha vždy najít cestu?
Co ale víme, je fakt, že režisérka své hrdince fandí aspoň mimo kameru: „Anny nikdy nic nevzdává. Vždycky se dokáže o sebe postarat, najít si práci. Ví, že je v nejnižší vrstvě společnosti, ale nefňuká. Pracuje na záchodcích, a aby mohla vnoučatům přilepšit na Vánoce, tak si šlápne. Je to absolutní realistka. Ale ta touha najít cestu a dostat se z problému, nepropadnout depresi? Toho si velmi cením,“ dodává Helena Třeštíková.
„Anny byla zajímavá tím, že to nebyla typická prostitutka. Začala šlapat ve 46 letech, motivovalo ji přilepšení vnoučatům. Mně se líbilo, že se svými výraznými rysy podobá italské herečce Giuliettě Masiniové, která ve Felliniho filmu Cabiriiny noci z roku 1957 ztvárnila prostitutku. A tak mně přišlo, že tu máme svým způsobem Cabiriiny noci po česku. Anny byla autentická, nestylizovala se, o profesi pouliční prostitutky mluvila s nadhledem a humorem,“ říká k filmu Helena Třeštíková
Po shlédnutí musím uznat, že touha dostat se z problému rozhodně sedí. Ale absolutní realistka? Anny je stejně zemitá, jako má v sobě řadu protikladů. Mnohé skutečnosti v její výpovědi nesedí a vytváří iluzi, v níž Anny překresluje slabosti do obrazu svého lepšího já. Stejně jako když si před kamerou nanáší štědré vrstvy make-upu před svou schůzkou s novou známostí z Německa.
Za komoušů bylo líp
Za komoušů bylo líp, měla jsem byt. A taky jsem byla vězněná za příživu a utekla od malé dcerky, dozvídáme se skoro mimoděk.
Anny v dokumentu několikrát zmiňuje svou příslušnost k dělnické třídě, kterou vláda neprávem opomíjí. Jako by tím omlouvala přivýdělek ke skromnému platu toaletářky. Jedním dechem ale jaksi mimoděk dodává, že byla za komunismu vězněná za příživnictví. V době, kdy se s přítelem potulovala a svou malou dcerku nechala na výchovu babičce.
„Film Anny se mě osobně velmi dotkl, když skončil, měl jsem takový ten divný pocit v žaludku, který zažívám u jen málokterých filmů. Je to komplexní film o mnoha věcech, hlavně ale ukazuje život lidí z nižších vrstev, které ignorujeme a jichž je přitom po celém světě stále více. Když na Anny pomyslím, derou se mi do očí slzy, její neuvěřitelná síla a schopnost žít svůj život naplno přes to, z jakého je prostředí a čím si v životě musela projít. Tvůrcům gratuluji!,“ sdělil jménem poroty jeden z porotců Lech Kowalski na sofijském festivalu
Její vztah k dětem a vnoučatům je vůbec zamotaný. Bez jakéhokoliv emočního pohnutí mluví o tom, že její vnučka se léčí na psychiatrii po opakovaných pokusech o sebevraždu. Slzy z ní ale tečou proudem po setkání s malým vnukem trpícím cukrovkou. „Proč nemůže být jako ostatní děti, proč si toho musí chudák tolik odepřít?“
Poctivě tu šlapu skoro dvacet let a stále míň to hodí…
V dokumentu se stereotypně opakují útržky několika prostředí. Nejvíc bezútěšně působí rozhodně ulice, kde Anny šlape. Zdálky vypadá jako nenápadná důchodkyně, co se jen na chvíli potřebovala zastavit a odpočinout si s nákupem. Nabízené služby z ní kromě vykřičeného místa neprozrazuje vůbec nic. Ostatně, i o prostituci se Anny zmiňuje navzájem si odporujícím způsobem.
Na jedné straně mluví i o mladších klientech, kteří u ní oceňují poctivost a nízké ceny. V podání Anny tak jde vlastně o pomoc a službu potřebným. O pár minut dál si pochvaluje, že už není na privátu: „Tam se člověk musel s tím chlapem votravovat třeba celou hodinu. Takhle mám odbyto v autě za pár minut.“
Situační humor se odehrává především na záchodcích. „Na velkou, na malou?“ ptá se Anny nenuceně spěchajících zákazníků, a přitom na kameru vypráví intimity svého života. S mopem vytírá přímo vedle močícího muže a ptá se na počasí venku. „Nebojte, já už takových viděla. A jak je venku? To víte, já se tam celej den nedostanu, jak jsem tady zavřená...“
Příběh bez happyendu
Dalším stereotypně se opakujícím prostředím je divadelní vystoupení organizace Rozkoš bez rizika, zastřešující pomoc prostitutkám. V jednotlivých ročnících tady Anny pravidelně zpívá svůj šanson: „Předposlední cigareta varuje, je čas někoho sbalit, kdo mi koupí aspoň párek v rohlíku anebo dá mi nalít. Předposlední cigareta žaluje, že nevděk světem chodí. Poctivě tu šlapu dobrejch dvacet let, a čím dál míň to hodí…“ A také právě tady je kromě stárnutí nejvíc vidět, že Anny ráda hraje. Před diváky, muži a bohužel také sama před sebou. Proto si vychutnejte scény, kde Anny na kameru zapomíná. Protože právě tam je příběh – a nejspíš by byl bez kamery úplně jiný.
Že tenhle příběh neskončí dobře, to už všichni víme. Anny zemřela krátce před premiérou na vleklé zdravotní problémy. Ještě před tím se rozpadlo i manželství s cizincem, které aspoň vypadalo jako cesta ven z bídy a prostituce. Ke šlapání se Anny po rozpadu manželství vrací, v mnohem zbídačenějším stavu, než když s ním před svatbou sekla. V jednom z posledních záběrů prosí holky z ulice, aby za ní rozsvítily svíčku, pokud příští rok nedorazí na pochod proti násilí na ženách. „Říkaly, že se za mě budou modlit a já jim říkám, kde na mě vezmete čas se modlit, když jste furt s chlapama,“ uzavírá svůj příběh Anny. Časosběrný dokument Heleny Třeštíkové je od 10. června v kinech.
Vložil: Andrea Musilová