Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Stárnoucí prostitutka Anny hraje před kamerou i sama před sebou. Časosběrný dokument Heleny Třeštíkové bodoval v Mnichově. Filmová reflexe Andrey Musilové

25.06.2021
Stárnoucí prostitutka Anny hraje před kamerou i sama před sebou. Časosběrný dokument Heleny Třeštíkové bodoval v Mnichově. Filmová reflexe Andrey Musilové

Foto: ČT (stejně jako další fota v článku)

Popisek: Helena Třeštíková začala Anny sledovat v roce 1996 v rámci souhrnného filmu Rozkoš bez rizika o pražských prostitutkách. Po jeho uvedení v České televizi se pak k Anny vrátila a natáčela s ní ještě po dobu dalších deseti let

Přesněji, získal hlavní cenu v na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Mnichově… Divoká devadesátá léta otevírají řadu časosběrných příběhů Heleny Třeštíkové – ať už je to drogově závislá Katka nebo bouřlivák René. V roce 1996 zamířila kamera poprvé na toaletářku Anny, která ve svých 46 letech začala poprvé šlapat chodník.

S prostitucí začala náhodou na kafíčku v Perlovce. Její příběhy jsou stylizované jako silná vrstva rtěnky a pudru, nejlepší jsou scény bez nalíčení. Vnitřního i vnějšího.

 

Světovou premiéru měl dokument na podzim 2020 na prestižním festivalu dokumentárních filmů IDFA v Amsterdamu, na konci března 2021 získal Speciální cenu poroty na filmovém festivalu v Sofii a Hlavní cenu získal v soutěžní sekci na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Mnichově

Anny sama své entrée do světa prostituce popisuje stejně všedně, jako když se rozhodnete pro letní brigádu v Kauflandu: „Do Perlovky na kšefty jsem se dostala čirou náhodou. S manželem jsem se rozcházela a zašla jsem si na kafe. Tam jsem se seznámila s jednou paní, daly jsme si panáka, a tak mi řekla, že si chodí přivydělávat. Říká: No a nechtěla bys tady zůstat se mnou? Tak jsem tam začala chodit.“ Těžko soudit, jestli šlo opravdu o spontánní rozhodnutí a nic neprozradí ani zásadně nestranná kamera Heleny Třeštíkové.

Touha vždy najít cestu?

Co ale víme, je fakt, že režisérka své hrdince fandí aspoň mimo kameru: „Anny nikdy nic nevzdává. Vždycky se dokáže o sebe postarat, najít si práci. Ví, že je v nejnižší vrstvě společnosti, ale nefňuká. Pracuje na záchodcích, a aby mohla vnoučatům přilepšit na Vánoce, tak si šlápne. Je to absolutní realistka. Ale ta touha najít cestu a dostat se z problému, nepropadnout depresi? Toho si velmi cením,“ dodává Helena Třeštíková.

 

„Anny byla zajímavá tím, že to nebyla typická prostitutka. Začala šlapat ve 46 letech, motivovalo ji přilepšení vnoučatům. Mně se líbilo, že se svými výraznými rysy podobá italské herečce Giuliettě Masiniové, která ve Felliniho filmu Cabiriiny noci z roku 1957 ztvárnila prostitutku. A tak mně přišlo, že tu máme svým způsobem Cabiriiny noci po česku. Anny byla autentická, nestylizovala se, o profesi pouliční prostitutky mluvila s nadhledem a humorem,“ říká k filmu Helena Třeštíková

Po shlédnutí musím uznat, že touha dostat se z problému rozhodně sedí. Ale absolutní realistka? Anny je stejně zemitá, jako má v sobě řadu protikladů. Mnohé skutečnosti v její výpovědi nesedí a vytváří iluzi, v níž Anny překresluje slabosti do obrazu svého lepšího já. Stejně jako když si před kamerou nanáší štědré vrstvy make-upu před svou schůzkou s novou známostí z Německa.

Za komoušů bylo líp

Za komoušů bylo líp, měla jsem byt. A taky jsem byla vězněná za příživu a utekla od malé dcerky, dozvídáme se skoro mimoděk.

Anny v dokumentu několikrát zmiňuje svou příslušnost k dělnické třídě, kterou vláda neprávem opomíjí. Jako by tím omlouvala přivýdělek ke skromnému platu toaletářky. Jedním dechem ale jaksi mimoděk dodává, že byla za komunismu vězněná za příživnictví. V době, kdy se s přítelem potulovala a svou malou dcerku nechala na výchovu babičce.

 

„Film Anny se mě osobně velmi dotkl, když skončil, měl jsem takový ten divný pocit v žaludku, který zažívám u jen málokterých filmů. Je to komplexní film o mnoha věcech, hlavně ale ukazuje život lidí z nižších vrstev, které ignorujeme a jichž je přitom po celém světě stále více. Když na Anny pomyslím, derou se mi do očí slzy, její neuvěřitelná síla a schopnost žít svůj život naplno přes to, z jakého je prostředí a čím si v životě musela projít. Tvůrcům gratuluji!,“ sdělil jménem poroty jeden z porotců Lech Kowalski na sofijském festivalu

Její vztah k dětem a vnoučatům je vůbec zamotaný. Bez jakéhokoliv emočního pohnutí mluví o tom, že její vnučka se léčí na psychiatrii po opakovaných pokusech o sebevraždu. Slzy z ní ale tečou proudem po setkání s malým vnukem trpícím cukrovkou. „Proč nemůže být jako ostatní děti, proč si toho musí chudák tolik odepřít?“ 

Poctivě tu šlapu skoro dvacet let a stále míň to hodí…

V dokumentu se stereotypně opakují útržky několika prostředí. Nejvíc bezútěšně působí rozhodně ulice, kde Anny šlape. Zdálky vypadá jako nenápadná důchodkyně, co se jen na chvíli potřebovala zastavit a odpočinout si s nákupem. Nabízené služby z ní kromě vykřičeného místa neprozrazuje vůbec nic. Ostatně, i o prostituci se Anny zmiňuje navzájem si odporujícím způsobem.

Na jedné straně mluví i o mladších klientech, kteří u ní oceňují poctivost a nízké ceny. V podání Anny tak jde vlastně o pomoc a službu potřebným. O pár minut dál si pochvaluje, že už není na privátu: „Tam se člověk musel s tím chlapem votravovat třeba celou hodinu. Takhle mám odbyto v autě za pár minut.“

Situační humor se odehrává především na záchodcích. „Na velkou, na malou?“ ptá se Anny nenuceně spěchajících zákazníků, a přitom na kameru vypráví intimity svého života. S mopem vytírá přímo vedle močícího muže a ptá se na počasí venku. „Nebojte, já už takových viděla. A jak je venku? To víte, já se tam celej den nedostanu, jak jsem tady zavřená...“

Příběh bez happyendu

Dalším stereotypně se opakujícím prostředím je divadelní vystoupení organizace Rozkoš bez rizika, zastřešující pomoc prostitutkám. V jednotlivých ročnících tady Anny pravidelně zpívá svůj šanson: „Předposlední cigareta varuje, je čas někoho sbalit, kdo mi koupí aspoň párek v rohlíku anebo dá mi nalít. Předposlední cigareta žaluje, že nevděk světem chodí. Poctivě tu šlapu dobrejch dvacet let, a čím dál míň to hodí…“ A také právě tady je kromě stárnutí nejvíc vidět, že Anny ráda hraje. Před diváky, muži a bohužel také sama před sebou. Proto si vychutnejte scény, kde Anny na kameru zapomíná. Protože právě tam je příběh – a nejspíš by byl bez kamery úplně jiný.

Že tenhle příběh neskončí dobře, to už všichni víme. Anny zemřela krátce před premiérou na vleklé zdravotní problémy. Ještě před tím se rozpadlo i manželství s cizincem, které aspoň vypadalo jako cesta ven z bídy a prostituce. Ke šlapání se Anny po rozpadu manželství vrací, v mnohem zbídačenějším stavu, než když s ním před svatbou sekla. V jednom z posledních záběrů prosí holky z ulice, aby za ní rozsvítily svíčku, pokud příští rok nedorazí na pochod proti násilí na ženách. „Říkaly, že se za mě budou modlit a já jim říkám, kde na mě vezmete čas se modlit, když jste furt s chlapama,“ uzavírá svůj příběh Anny. Časosběrný dokument Heleny Třeštíkové je od 10. června v kinech.

 

Vložil: Andrea Musilová

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace