Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

RECENZE Vyměnit vodu květinám, Valérie Perrinová. Čekal jsem smích, přišlo něco úplně jiného

24.06.2021
RECENZE Vyměnit vodu květinám, Valérie Perrinová. Čekal jsem smích, přišlo něco úplně jiného

Foto: Nakladatelství JOTA

Popisek: Valérie Perrinová je Francouzka, spisovatelka a scenáristka, dokonce spoluautorka filmů svého přítele, světoznámého režiséra Clauda Lelouche

K té knize jsem se dostal úplně náhodou. Tak moc mě zaujalo jméno hlavní postavy, jde o Violettu Dušičkovou, že jsem očekával humor. Div ne Švandrlíka, Jirotku, Macka. Vtip, nadsázku. Obě substantiva ještě podtrhla anotace, k níž se záhy dostanu. Omyl, omyl, omyl. Literatura nakladatelství JOTA je v posledních měsících tak zvláštní, že ani s odstupem času nedokážu přesně rozepsat, co jsem vlastně přečetl.

Nejprve ke zmíněné Jotě. Brněnský nakladatel za téměř třicet let své existence na českém knižním trhu vydal více než 2 500 titulů v téměř osmi milionech výtiscích. Ohromné číslo. Jím zastoupená jména taky nebude nutno blíže pitvat: Miroslav Bárta, Petr Čornej, Josef Rakoncaj, Otto Weiss, Miloslav Stingl.

Úctyhodné rozpětí literatury faktu, beletrie a biografie osvěžuje čas od času knížka, ze které jsem paf. Šlo zejména o román Kde zpívají raci (Delia Owensová) a chystanou sérii Odložené případy (Tina Frennstedt). Jejímu druhému pokračovaní (Silnice č. 9) se budu věnovat během července.

Všechna jména a knihy jsou vynikající. Jedinečné a výjimečné. O tom v mém případě svědčí, že si je pamatuju i po přečtení.

Vyměnit vodu květinám je v tomto ohledu naprostý úlet. Úkaz. Knížka, od které čekám smích, jak jsem ostatně uvedl, se promění v až antické drama, kde na humor nezbývá místo. Jelikož jsem četl recenze v angličtině, nebyl jsem sám, kdo měl tentýž pocit. O to víc upozorním, že až si projdete některé noticky na zadní straně obálky, nenechte se jimi zmást. Ta knížka opravdu není vtipná, rozhodně není veselá, je to čirá tragédie ukrytá do mistrných alegorií.

V příměru s českou literaturou mi okamžitě naskočil Fuksův Spalovač. Ladislav Fuks si pro tu knihu vybíral příjmení lovné zvěře: pan Fenek, paní Lišková, pan Beran, pan Vrána. Zvířata určená pro porážku nebo zábavnou smrt honců. Fuksův zdánlivě volný slovosled byl cítit o to víc, že všechno mířilo k vraždám. Knihu, počítám, každý zná. Krom postav bych zdůraznil ještě vykřičené barvy poutající pozornost. V těchto dvou aspektech si oblíbená francouzská spisovatelka a scenáristka s Ladislavem Fuksem nezadá. Taky ona zvolila determinační příjmení (Dušička, Opatrný), namísto barev se pustila do přírody (hřbitov, stromy, květiny, rakve).

To všechno není žádná hra se slovy, je to jasná aplikace kontrastu mezi stavem nyní a minulostí. Důvody jsou šílené.

 

Foto obálky nakladatelství JOTA

Violette Dušičková je správkyní hřbitova v malém burgundském městečku. Nezvyklé povolání pro ženu. Návštěvníci hřbitova i místní obyvatelé se přicházejí ohřát do jejího služebního domku, kde se smích a slzy mísí s kávou i kapkou něčeho ostřejšího. Její život plyne v pravidelném rytmu každodenních důvěrných zpovědí a smutných i úsměvných vzpomínek, s nimiž se jí návštěvníci svěřují. Každý z nich vypráví jiný příběh, všichni někoho ztratili a doufají, že třeba ještě není všem dnům konec, že někoho potkají nebo najdou něco, co jim vrátí na tvář úsměv. Violette všechny vyslechne, ale svůj příběh nosí ukrytý hluboko v sobě, stejně jako rudé šaty, které skrývá pod černým pláštěm. Jednoho dne se ale všechno změní, protože jeden muž a jedna žena se rozhodnou odpočívat spolu navěky na jejím hřbitově. Odhalí se tak pouta spojující živé a mrtvé a zdánlivě temná zákoutí duše se rozjasní.

Protože nechci působit jak dopisovatelé TVARu, kde mluví hrozně odborně, a přitom o ničem (s výjimkou M. Stropnického), řeknu, že recenzovaný titul je především o mstě za smrt dětí. Za neúmyslné zabití, které roztočí spirálu msty, bolesti, zoufalství. To všechno je umně maskováno životem Filipa a Violette Dušičkových. Jsou spolu dlouho, snad od poloviny osmdesátých let, kdy on postával navátý u baru a ona byla tamní barmanka. Měla bíle zuby, on také. Slovo dalo slovo… On byl líný, ona pracovitá. Společná tragédie je rozdělila už dávno předtím. Každý měl nějaký vztah. Dalo by se říct, že milovali, byli nemilovaní a zamilovaní. A jak to všechno skončí, na to si počkejte. Knihu doporučím nečíst naráz, ačkoli se od ní těžko odchází.

Překlad Jitky Řihánkové je precizní a bezchybný, stejně tak celková redakční práce Marie Vlkové. Nádherná je obálka Veroniky Cágové. Absolutně přesně vystihuje záměr. Z místa (hřbitov), kde není život, ten ne-život prorůstá někam (Violette), kde život je, a přitom není. Pochopíte mě po přečtení.

Kriticky hodnotím snad jen výrazné časové skoky a změny postav. Zprvu mi dělaly velké starosti, postupně jsem si zvykl. Kapitoly (celkem 94) jsou krátké a jsou uvozené citáty. Asi nemusím říkat, čeho se týkají.

Tedy abych to nějak uzavřel. Všichni stále hledají oddychové čtení k nicnedělání o prázdninách. Nedělat nic je hřích a oddychové čtení je nonsens. Vyměnit vodu květinám je obrovsky těžká kniha po dějové i syntaktické stránce, obtížně vstřebatelná pro rodiče, a přitom světově proslulá a obdivovaná.

Neumím k tomu říct víc, uvidíte sami po přečtení. Hodnotím 86 procenty.

Vložil: Zdeněk Svoboda