RECENZE Alex North, Stínohra. Vítejte ve světě, který neexistuje. Ale ta krev je pravá
21.06.2021
Foto: Nakladatelství Albatros
Popisek: Alex North
Asi nejvhodnější bude, když se vrátím do března roku 2020. Tehdy jsem na stránkách KL recenzoval Mlčící pacientku Alexe Michaelidese. Obdržel jsem novinářskou kopii, od níž jsem si nic moc nesliboval. Na konci čtení jsem s otevřenou pusou přemítal, co se to stalo. Celý děj někam směřoval, tíhnul, aby se ve finále ukázalo, že je všecko jinak. Proč o tom mluvím?
Protože to je právě Alex Michaelides, kdo na obálce Stínohry hodnotí její skladbu. Podle něj je ta kniha nesmírně působivá a děsivá. Ano, tak to je. Stínohra nabídne klasickou detektivku, mimořádnou pointu, a ještě něco navíc. Oním šafránem je mix snů a reality, kam se hlavní hrdina pravidelně noří.
Před pětadvaceti lety se teenager Charlie Crabtree dopustil brutální vraždy svého spolužáka. Paul Adams na ten den nedokáže zapomenout. Klade si za vinu, co se stalo jeho příteli, a zapřísahá se, že se do svého rodného města nikdy nevrátí. Jeho matka však nyní leží na smrtelné posteli a Paul ví, že se vrátit musí. Shodou okolností se zároveň objeví nový případ. Vražda přesně kopírující Charlieho čin, včetně stovek otisků zkrvavených rukou na kamenech kolem mrtvého těla. Charlie však před oněmi pětadvaceti lety beze stopy zmizel. Zdá se, že Paul stínům z minulosti neuteče, i kdyby se bránil sebevíc.
Tak začíná anotace doslova strhujícího thrilleru nakladatelství Motto, jemuž rozhodně děkuji za výtisk. Knížka v překladu Barbory Klasové nemá chybu. Má naopak tempo a nabídne několik neočekávatelných zvratů.
Alex North, Brit z Leedsu, kde žije s manželkou a synem, dokázal svůj um především v Našeptávači (The Whisper Man, 2019). Připomenu. „Než byl Frank Carter odsouzen, přezdívalo se mu Našeptávač, protože v noci lákal své oběti tím, že šeptal pod jejich okny..."
Obě knihy mají mnohé společné. Především fakt, že se ihned dostanete do kůže hlavní postavy. A ona vám. Cirka po deseti stránkách mi byl Paul, toho času asi čtyřicátník, hnedle sympatický. Vůbec nevím proč. Zřejmě tím, jak obyčejně mluvil, jak strohé a ploché byly věty, jak dobře skákal děj z minulosti (tehdy) do současnosti (nyní). K jasně laděné struně se po chvíli přidává policistka Amanda Becková. Ona je druhým katalyzátorem dění a jedinou postavou, u níž mohu s klidem hovořit o vcelku pochopitelných úsudcích. Všechno ostatní mám v mlze. Stejně jako se do ní halí Paulův rodný Gritten.
North protentokrát nevsadil na otevřené okno jako v Našeptávači, ale na takzvané lucidní snění. To je pojmenování pro stav, kdy si spící člověk uvědomí, že sní, a to mu dá možnost svůj sen vědomě a bez omezení ovládat. Fantasmagorie? Prý ne. Shora uvedený, nepříjemný a dominantní Charlie, přizve partu spolužáků, aby se do těch snů nořili společně. Každému rozdá deník, bububu panenku pro posílení vzájemného souznění a hybaj na kutě. Celé se to vymkne v okamžiku, kdy se v možná bdělém, možná v nebdělém stavu dva z kluků rozhodnout vraždit. Přichází jejich zatčení, uvěznění. Pardon. Nepřichází. Než k tomu u dvojice mladých zločinů dojde, klíčová figura, Charlie, mizí.
Během následujících let se z něho stane svým způsobem múza. Lidé vraždí na základě jeho předlohy, čímž spustí kolotoč a nezastavitelný vír násilí a smrti. Novinové články o totožných mordech po celé zemi najde Paul v domě, kde žil, v krabici, kterou opečovávala jeho matka…
Kurzívou psané pasáže nejenže evokují vnitřní stav mysli Paula Adamse, hlavního vypravěče, ale především dávají vodítko čtenářům. Buďte si jistí, že se několikrát ztratíte. Ještě teď mám před očima scénu, kdy jeden z mluvčích, jehož nechci specifikovat, popisuje svou vlastní vraždu... To bylo fakt hodně i na mě, musel jsem se vrátit o pár stran dozadu, abych zjistil, že jsem nic nepřeskočil. Jo, jo, lucidní snění...
Kolize fikce a skutečnosti není na škodu. Jen si na ni člověk musí zvyknout a nesmíte se snažit přemýšlet, kde právě jste. Něco jako v Matrixu. Tam bych viděl původní autorův námět.
Velké finále odpovídá na velké otázky a mile překvapí. Thriller nemá slabinu, je to drsné čtení a inspirace pro spisovatele. S látkou se dá pracovat tolika způsoby, že to zaskočí i zkušené mazáky. Za fantastický zážitek z četby uděluji 80 procent.
Vložil: Zdeněk Svoboda