RECENZE Ztracené střípky Tima Weavera tentokrát bez Davida Rakera. Anebo ne?
01.06.2021
Foto: Se svolením Mystery Press
Popisek: Tim Weaver
Říká se tomu kniha mimo sérii. Tedy dílo, kdy spisovatel potřebuje pustit uzdu fantazii a oddychnout si od očekávaných pokračování. Dělá to de facto každý romanopisec. Jo Nesbø, J. K. Rowlingová nebo Agatha Christie nebyli výjimkou. Netvoří ji ani Tim Weaver, v Česku abnormálně populární otec série s Davidem Rakerem. Kdybyste se jeho ústřední postavou chtěli zabývat, k dispozici máte už deset pokračování. Všechny je vydal Mystery Press, přeložila Alžběta Lexová a všechny jsou skutečně dobré a pečlivě promyšlené. Právě síla detailu, o níž jsem mnohokrát psal, se vyskytuje také ve Ztracených střípcích (Missing Pieces, 2021, letité nakladatelství Michael Joseph).
Samostatný krimi thriller vážící snad půl kila a čítající 544 strana uvedu jeho anotací.
Rebeka Murphyová je od rozchodu s manželem na všechno sama a náročná práce v nemocnici a výchova dvou malých dcer si na ní začíná vybírat svou daň. Proto se Rebeka rozhodne na jeden den všeho nechat a doprovodit bratra Johnnyho na pracovní výlet na odlehlý ostrůvek sto šedesát dva kilometrů od pevniny. Jenže jeden den se protáhne na pět měsíců. Rebeka s Johnnym se hodinu po příjezdu na ostrov stanou oběťmi útoku. Po bratrovi se slehne zem a Rebeku nechá útočník na místě v domnění, že je mrtvá. Než se jí podaří dostat zpět do přístavu, je už pozdě… Sezóna skončila, poslední trajekt odplul a ostrov zůstal opuštěný. Na pět měsíců.
Rebeka si záhy uvědomí, že bratrovo zmizení je pouze jedním z jejích mnoha problémů. Nemá loď, telefon ani na koho se obrátit, a návratem do civilizace její noční můra ani zdaleka nekončí. Někdo tam na ni totiž čeká – a ten někdo si nepřeje, aby se vrátila domů živá.
Nebudu vás tahat za nos. Popíšu svůj přístup ke knize, rozdělený na tři části. V první jsem čekal na Davida Rakera. Věděl jsem, že nepřijde, ale intuitivně jsem pátral. Ve druhé fázi jsem na Rakera zapomněl. A fáze číslo tři, ta nastala přesně třetí den četby téhle hutné knihy, mě samovolně přinutila těšit se číst. Málokdy zažívám podobný pocit.
Weaverovo dílo obsahuje řadu nuancí, s nimiž se setkáme v celé jeho tvorbě. Bazíruje na detailech, hraje si s minimalistickými přístupy (video, text, fotka) a mísí roviny vyprávění. U nich začnu.
Navzdory výraznému rozsahu thrilleru se dá ve všech třech pásmech krásně vyznat. První linka sleduje aktuální dobu. Výše popsanou anotaci. Druhá se zabývá reminiscencí. Odkazuje na minulost (předtím), vrací se na začátek linky číslo jedna. Třetí, odlišená kurzívou, je připsaná dosluhujícímu kriminalistovi.
Až ve druhé třetině románu mi začalo docházet, jak to spolu souvisí. Weaver dovedně pracuje také s postavami. Opět bych rád řekl, že navzdory rozsahu je postav přiměřené množství a nepletou se. Jediné jméno, na které jsem pravidelně zapomínal, byla matka hlavní postavy, která ji a dva bratry opustila jako malé. Není to ovšem důležité a ani nemohu říci, že by její děti byly tímto chováním poznamenány. Osobnosti mají pevně zasazené, nijak nepřekvapivě se nevyvíjejí, děj se soustředí především na doktorku Rebeku.
Jak jsem v titulku použil otazník nad Rakerem, tak mohu odkrýt, že se s ním čtenář setká. Krátká scéna, minoritní pro celkové dění, je báječná. Pro letité čtenáře Weavera, kam patřím taky, to bylo takové milé vyústění.
Po dějové ani vypravěčské stránce mi nechybělo vůbec nic. Opravdu jsem se těšil na závěr i na to, jak do sebe všechno sedne. Knize dost pomohl nejen osobní život hlavní postavy, především to byla autorova specializace postupného odkrývání. Zaheslovaný mobil v autě. Jeho prolomení. Neznámí pisatelé. Měsíc se s měsícem sejde a tatáž jména se objeví na bohem zapomenutém ostrově respektive na monitoru počítače… Stejně příjemná byla role psa, jakkoli divně to zní. Ukazuje na Weaverův cit pro maličkosti.
Prostě další vynikající román mladého Brita. Dávám 84 procent a určitě nejsem sám, kdo titul doporučí. Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Tomáši Němcovi a jeho Mystery Pressu.
Vložil: Zdeněk Svoboda