Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

RECENZE Quentin Tarantino našel učitele. Haruki Murakami a kultovní román Tancuj, tancuj, tancuj

24.05.2021
RECENZE Quentin Tarantino našel učitele. Haruki Murakami a kultovní román Tancuj, tancuj, tancuj

Foto: Wikimedia / Vlastní dílo, Galoren.com

Popisek: Haruki Murakami v roce 2009

„Když chceš porovnávat meč od Hanza, porovnej ho se všemi, co kdy, kdo vyrobil... a co nevyrobil Hattori Hanzo...“ To je věta, kterou si poměrně přesně vybavím. Zazněla v pokračování filmu Kill Bill (2004) a má až děsivou inspiraci v rozhovoru mezi neznámým čtyřiatřicetiletým hrdinou závěrečného dílu Murakamiho tetralogie s Ovčím mužem. I ten mu říká, že lze najít vše, co někdo ztratil, i to, co nikdo zatím ztratit nestihl.

Právě kvůli podobným dialogům mířícím do čehosi z ničeho považuji Murakamiho za jednoho ze tří největší spisovatelů současnosti.

Jeho styl je absolutně nenapodobitelný, jeho dějové linky neočekávatelné, patos hrdinů dramatický a povšechně viděno, tohle je literatura, která se čte pro literaturu. Jde o knihy, jež se čtou pro to, že se čtou.

Jestliže jste dodnes jméno rodáka (*1949) z Kjóta nezaznamenali, vězte, že studoval divadelní umění na univerzitě Waseda v Tokiu, následně provozoval jazzový klub a do literatury se pustil poté, co viděl baseballový mač. Ačkoli musí být pro Japonce slang MLB atraktivní, v překladu Tomáše Jurkoviče jsem na něj narazil pouze jednou. Šlo o sloveso vyautovat. Každopádně poté, co seknul s jazzem, nikoli jako stylem, ale coby způsobem obživy, začal psát.

Díky světové knihovně ODEONu má náš čtenář k dispozici prakticky vše. Vyjmenuji zásadní práce; Norské dřevo, Kafka na pobřeží, 1Q84, Hon na ovci a Komturova smrt. Tancuj, tancuj, tancuj je završením vyprávění započaté v prvotině Poslouchej, co zpívá vítr (1979), následoval Pinball, 1973 (1980) a konečně Hon na ovci (1982, v ČR 2016, ODEON). Tancuj, tancuj, tancuj vzniklo během pár měsíců mezi prosincem a březnem 1987–1988. Nechápu, jak to dokázal, ale dokázal. Název je spojován s textem The Beach Boys, jde o skladbu Dance, dance, dance z roku 1964. To pro mě nebylo zásadní.

 

Stejně tak pro mě není podstatné, řekl bych, že je to až zanedbatelné, abych někoho s mozkem Murakamiho řadil. Je to příliš snadné. Ukázat prstem, pomyslet na Kafku. Okamžitě si vybavit existencialismus, zamyslet se nad Camusem a Sartrem, psychologicky rozebírat vztah k sestrám, otci, ženám, sny. Nebo se pohnout na pole magického realismu alias realismo mágico a sunout se v nepochopení po postmodernismus. A pak třeba píchnout do jakési literární mapy, dočíst Hombres de maíz od Asturia a vykřiknout, že to mám, že jsem na to přišel. Absolutně špatně. Je-li někdo, kdo může Murakamiho škatulkovat, je to jen a pouze překladatel Tomáš Jurkovič. Já mohu tak maximálně shrnout své pocity a vášeň, která mě k Murakamiho próze přitahuje.

„Zas a zas se mi zdává o hotelu U Delfína. Ve svých snech do něj neoddělitelně patřím. A moje sounáležitost s ním pořád trvá coby jistý kontinuální stav. Moje sny mi to dávají najevo s naprostou jasností. Hotel U Delfína je v nich zdeformovaný k nepoznání. Je hrozně uzounký a dlouhý. Tak úzký a dlouhý, že spíš než hotel připomíná dlouhatánský zastřešený most. Tenounký most, který se táhne vesmírem od prvopočátků až na sám konec. A já do něj náležím. A kdosi tam pláče. Kdosi tam roní slzy kvůli mně."

 

Bezejmenný hrdina příběhu se vrací na nejsevernější ostrov Hokkaidó, kde před lety zažil napínavé chvíle při hledání tajemné ovce. Zároveň tam přišel o svou přítelkyni, která beze stopy zmizela z hotelu U Delfína. Rozhodne se, že ji musí najít. Na místě starého, zpustlého hotýlku však stojí moderní, luxusní budova. Po zaměstnancích ani stopy. Jen uvnitř, kdesi ve tmě šestnáctého patra, aby pochopitelně nebyl v lese, stále přebývá Ovčí mužík.

Z toho, že nechápete děj, si vůbec nic nedělejte. Není až tak podstatný.

Hlavní postavou je mladý muž, který žije zcela obyčejným životem. Podnikal, psal krátké recenze, ze kterých neměl žádné větší uspokojení, peněz má na několik měsíců dopředu, žije skromně. Rozvedl se, manželka mu nepíše, nevolá. Když, tak jen strohým tónem oznamuje, že se bude znovu vdávat.

Postavu to táhne do zmíněného hotelu. Tam se nudí, pátrá po minulosti, což mu přihrává několik ryze kafkovských situací, kdy se musí prokousat labyrintem zástupců a rozhovorů, aby se dobral k cíli. Ani ten není podstatný jako samotná cesta. Z hotelu se vypravuje dál, naráží na dávného spolužáka, s nímž si ale nikdy neměl co říct. On byl outsider, spolužák třídní superstar. I přesto si rozumí. Spolu pijí, jedí, spolu si užívají s call-girls, luxusními a drahými prostitutkami. Hlavní postava by na ně nikdy neměla, jelikož by na ně nikdy neměla. Murakamiho příkrost je typická a udává tón celé charakteristice. Člověk bez ambicí, bez šance životní změny, i přesto hledá naplnění.

Jak jsem napsal, cíl není tím hlavním.

Z dávné lásky a bývalého spolužáka se zrodí dílem náhody i několik nových postav: May, June, jedna mrtvá, druhá nezvěstná, Hiraku Makimura, policejní vyšetřovatel Literát (odraz titulní postavy), Dick North... A ještě pár jiných, což je při rozsahu šesti stovek stran báječné. Stejně jako matné narážky na hudební protagonisty, realistický pohled na Clinta Eastwooda, Agathu Christie nebo soutok Vltavy a Labe. Fascinující je tedy i pojídání zeleniny.

Milníkem, Američané to označují jako punc (hallmark), pro mě není žádné rozlišení mezi ´detachment to commitment´ (od sebe, k sobě), ale ta kombinace snu a reality. Jediné, v čem se s překladatelem a autorem doslovu Jurkovičem lišíme, je kontakt s Ovčím mužem. Jurkovič v něm vidí dobro. Cosi, co hlavní postavu směřuje k obratu, co vydává karmu anebo vstřebává desatero. Já v něm vidím svědomí v nevědomí. Freud obvykle užíval postup, v odborné literatuře označovaný za přerod z pasivního do aktivního. Pakliže budete dlouhodobě svědky něčeho, totéž budete v budoucnu dělat sami. Aplikujte uvedenou logiku, jak později razila Freudova dcera Anna, na dozorce v lágrech.

Zpět mezi Japonské moře a Pacifik. Tedy Ovčí muž je z mého pohledu zosobněním brouka v hlavě. Chvíle, kdy někdo něco řekne, a vy nad tím začnete v průběhu času bádat. To ovšem neznamená, že to přinese blaho lidstvu. Murakami podobnou nótu znásobil jak při policejním výslechu, tak v podobenství k prostitutkám, což je další reminiscence čínsko-japonské války. Obdobně lze hovořit o Pearl Harboru (kam se hlavní figura i s ansámblem vydává a letecky si nechává doručit úžasnou prostitutku...), úplně stejně (a v této logice opačně) vnímám ovci jako zvíře, které bylo do Japonska zřejmě dovezeno. A možná se pletu, není to kardinální.

Pokud byste chtěli přemýšlet nad dalšími významy titulu, použijte obálku původního vydání Dance Dance Dance z roku 1994. Všimněte si odrazu stínu. Ten napoví, kdo hlavní postava je, co dělá, jak se vnímá, vidí. Evropské verze obálky, včetně recenzované, už využívají rozlámaný vinyl. Asi nemusím vysvětlovat, jak špatně by taková deska hrála.

V pořadí 250. titul Světové knihovny Odeonu je báječným vykřičníkem. Murakami, jeho pohledem na svět, je totiž literatura.

Jednoznačně 90 procent.

Vložil: Zdeněk Svoboda