RECENZE Bernhard Schlink, autor úchvatného Předčítače, s novou sbírkou povídek, otevírajících extrémně bolavá témata
05.05.2021
Foto: Wikimedia Commons
Popisek: Bernhard Schlink
Klíčem ke Schlinkovi je jeho rodina a víra. Otec Edmund byl jedním z nejvýraznějších zástupců protestantů i celého ekumenického hnutí dvacátého století. Žil ve víře, choval se podle desatera, ctil Sola gratia i Sola fide. Jen díky těmto základům se mohl syn, původně právník a soudce, vydat na spisovatelskou dráhu, u níž v podstatě zůstal dodnes.
Ačkoli mu jeho místo ve světě literatury zajistil až Der Vorleser, tedy Předčítač (1995), už dávno předtím zkoušel modelovat osudy a tvary, byť na podkladu detektivní práce. Schlinkovy texty jsou krásné, jsou čisté, jsou úžasně přeložitelné (Jana Zoubková) a interpretovatelné (Jitka Nešporová). V případě edice Světové knihovny Odeonu bych rád zdůraznil obojí. Už několikrát jsem si posteskl, kolika knihám chybí doslov. Ne autorův, ale odborný. Odeon to dělá vždy. Rozšiřuje tím obzory, nabádá, definuje. Schlinkovy knihy si to zaslouží.
Kdybych se ještě na moment zdržel u výše uvedené edice, vypíchnu z ní díla Murakamiho, démona z Kjóta, přetěžkou Sofi Oksanen, hrůzného Iana (McEwana), mladého a talentovaného Paola Giordana, mraveništěm postav oplývajícího Palahniuka nebo Elieho Wiesela, u něhož nejsou přídavná jména potřeba. Doplním, že edice již brzy oslaví výročí; svou v pořadí 250. položku. O pomyslnou oslavu se postará Murakamiho Tancuj, tancuj, tancuj. Ti znalí si ihned spojí Hon na ovci. Takovou tu knihu, kde se kdosi vydává na pohřeb dívky, kterou zabil vůz. Ale vyšetřovatel neví, jestli to nebyla její vina… Za vyřčené povrchní konstatování se omlouvám. Vím dobře, jaké měla kniha konotace vůči Evropě i Číně, ale zkrátka mám ten začátek pořád v hlavě...
Schlinkovo loučení má mnoho tváří. Loučíme se s mrtvými; s rodiči, sourozenci, s milovanou ženou. Loučíme se s přáteli, známými, kolegy. Pomůže, je-li člověk přítomen umírání? Víme, že se s blízkým člověkem máme rozloučit. Ale tohle vědomí ještě samo o sobě není rozloučením. Rozloučení zařídí jen čas. Barvy loučení tvoří devět povídek, jejichž tématem jsou závažné události nebo momenty ve vztazích, které mají původ v minulosti, ale vyjdou na povrch až po letech. Teprve tehdy nastává rozloučení buď přímo s dotyčným člověkem, nebo s vlastní mylnou představou o něm…
Povídky přečtete sehr schnell. Jsou sehr gut a podle jedné z recenzí jsou dokonce „ein schönes Hörbuch ideal zum Entspannen und um Achtsamkeit zu üben." Tomuto hodnocení, že jde o relaxační knihu, jsem se skutečně zasmál. Vidět umírat, mít sex s nevlastní dcerou, halit se do tajemství minulého režimu a vnitřně trpět, za pohodovou literaturu opravdu nepovažuji.
Barvy loučení, foto Odeon
Všechny povídky jsou psané s respektu-hodným odstupem i citem. Vztahují minulost očima vypravěče (ich i er forma), až dojdou do chvíle, kdy příběh nekončí, ale vyprávění ano. Zbytek je na fantazii, vnímavosti, míře empatie. Pokud bych měl zdůraznit své pocity, důkladněji rozvedu povídku č. 1 Umělá inteligence a povídku č. 5 Milovanou dceru. Obě jsou krátké, obě jsou plastické bez hluchých míst a obě snesou nejvyšší kritéria, co se stylu, nápadu i vyústění týká. Nebudu prozrazovat pointu, pouze naznačím. První povídka se snaží ukázat bolavou minulost očima současnosti, druhá zmíněná je jasnou formou souboje mezi tělem a duší, tedy mezi vírou a pokušením, tedy mezí Bohem a profánním.
Ostatní texty (především Piknik s Annou a Výročí) jsou krásné, stejně tak plynou (Léto na ostrově má senzační konec), ale přeci jen mi ty dvě zůstaly před očima i ráno. Nestává se mi to. Schlinkovo umění vyprávět s odstupem a nadhledem je dáno nejen zkušeností (*1944), ale předně citem naslouchat. Některé ženské dialogy (Medailonek) mířily jinam, než jsem čekal, jiné (Stařecké skvrny) jsou implicitní.
Celý soubor působí jako kázání, ale to protestanské, luteránské, uvolněné, které pomalu staví slovo nad Písmo.
Kniha se čte úplně sama, obálka Ivana Brůhy výrazně převyšuje německý originál (Abschiedsfarben, 2020) a dává štempl významu slov, kdy jde jednoznačně o věčnost.
Zmínka o Česku a odkaz Maxe Frische beru jako krásnou nadstavbu.
Vložil: Zdeněk Svoboda