RECENZE Alena Mornštajnová, Listopád. Kdyby Gorbačova odstranili generálové a Sametová revoluce nebyla…
28.04.2021
Foto: Se svolením Aleny Mornštajnové
Popisek: Alena Mornštajnová
Jsou dvě věci, které při čtení nového titulu významné spisovatelky doporučím. První je upuštění od vlastní fantazie, druhou myšlenka, že námět je nad příběhem. Je paradoxní, že snad nikomu na literárním poli nepřišlo zajímavé zabývat se tím, jaké by to bylo, pokud by Gorbačova nenechali vládnout do roku 1991 a takzvaná Sametová revoluce by byla pouhou záminkou pro režimní represe. Mornštajnová svůj plán dotáhla do konce a její knihu je tudíž nutné řadit do kontextu doby.
Asi každý, kdo čte moji recenzi, o rodačce z Valašského Meziříčí slyšel. Pomyslné generálské hvězdy ji zaručila už Hana (2017), přičemž právě tahle kniha přiměla číst i její předešlou tvorbu, citlivé Slepé mapy (debut, 2013) a Hotýlek (2015). Z další prózy bych vybral ještě Tiché roky (2019) a aktuální Listopád. Četl jsem všechny. A u všech musím uznat autorčinu ohromnou citlivost, nikoli přecitlivělost, absenci patosu a dokonalé vypravěčství. Má ojedinělý dar psát, ačkoli si umím představit, jak náročné bylo pilování finální verze prozaického útvaru, sezení s redaktory a editační práce.
Listopádu nic neschází, nic mu nepřebývá. Je to nádherný román.
Jaké by byly naše osudy, kdyby komunismus neskončil a my zůstali za železnou oponou oddělující nás od světa i jeden od druhého?
Sledujeme příběh Marie Hajné, která je kvůli účasti na demonstracích zatčena a odsouzena ke dvaceti letům vězení. Ví, že už nejspíš nikdy neuvidí vyrůstat své děti, a při životě ji udržují jen dopisy. A taky naděje, že se nakonec přece jen shledají. Vedle toho se odvíjí příběh dívenky Magdaleny, která je odebrána rodičům a umístěna do ozdravovny, tedy dětského domova, kde se vychovávají nové komunistické kádry. Jejich osudy se jednoho dne protnou, ale zcela jinak, než si obě představovaly a přály.
Bylo by nerozumné a záludné, kdybych psal o konci. Připravil bych vás o zážitek.
Když se ještě jednou vrátím na začátek, připomenu dva kroky přístupu k látce. Už jsem uvedl, proč je námět nad příběhem. Nyní rozvedu myšlenku upuštění od vlastní fantazie. Co tím myslím, je pro zkušeného čtenáře pochopitelné a akceptovatelné.
Kdykoli čtete těžkou prózu, čímž myslím klasiky, nutí vás to dělat si poznámky, anebo přemýšlet. Knihy bývají dlouhé, náročné, roztažené do času i na mnohá místa. U Mornštajnové můžeme tyto problémy rovnou odložit. Lineární děj je umístěn mezi roky 1989 a 2016. Skutečně se potkáme s minimem postav, jež se stávají nositeli děje i jeho zdánlivými hybateli. Předurčují je však okolnosti. Právě proto nebude vhodné během četby uvažovat a předjímat. Nechte se vést řádky, aniž byste spojovali jednotlivé linky. Je to něco podobného, jako byste koukali do grafických črt, z nichž po chvíli soustředění samovolně vyleze prostorový obrazec. Mornštajnová ve svém románu postupovala s rozvahou a klidem, s pokorou vůči současnosti a neúctou vůči minulému režimu.
A to je dobře.
Rozumím, že úvod knihy slouží jako představení mladší generaci. Těm, kteří vynechávali oslovení soudružko na základní škole, neví, jak se budoval socialismus, jak se přidělovaly byty, na co všechno byly komise. Nemají tušení, že dnešní blahobyt, ustavičné koukání do mobilů a absolutní svoboda ve všem je draze vykoupena desítkami let vlády jedné strany. Abych nepřeháněl, mně bylo v roce ´89 necelých osm let, tedy si toho tolik nepamatuju, ale něco přeci jen. Mornštajnová přistupuje k výkladu dějin pragmaticky, bez výrazných emocí, pomocí holých vět i rozvitých souvětí. Netlačí, kde nemusí. Klíčovou postavu sovětské politiky, Gorbačova, nechá odstranit generály právě proto, aby mohla logicky navázat na před-gorbačovskou éru. Všechno dává smysl.
A mezi těmi velkými dějinami, které ničily a gumovaly lidi, se ocitá mladý pár, jejich rodiče a děti.
Potlačené svobody nepotlačí cit.
Už tak dokonalou matérii staví ještě výš redakční práce. Nejen název ´Listopád´ s graficky protaženou rudou čárkou nad á, klíč, jenž visí na provázku, a nemihotá se mezi prsty, ale především po hiršalovsku pojaté černé čmouhy na bílém papíře. Jistě, cenzura. Stačilo otevřít první list, byl jsem doma. Nápaditost knihu provází a představuje od první do poslední strany. Autorkou grafické úpravy je Veronika Kopečková.
Kdybych chtěl kritizovat a hanit, musel bych si vymýšlet. Listopád je náramná kniha a budoucí adept pro zařazení mezi povinnou školní četbu.
Vydává Host, jemuž KrajskéListy.cz děkují za poskytnutí recenzního výtisku.
92 procent.
Vložil: Zdeněk Svoboda