Americká vojenská intervence a její zvěrstva. Zároveň hluboce lidské podobenství, to je nový dominikánský film Hotel Coppelia. Premiéry Pavla Přeučila
22.04.2021
Foto: HBO (stejně jako ostatní snímky v článku)
Popisek: Hotel Coppelia symbolizuje ve filmu celou Dominikánu a ukazuje, zrovna třeba nám, jak skvělý film se dá natočit za relativně malé peníze
S tvorbou dominikánské kinematografie se nesetkáváme v našich kinech a na televizních obrazovkách příliš často. Nyní máme díky službě HBO GO možnost vidět nejnovější dílo i ve světě uznávaného dominikánského režiséra Josého Maríi Cabrala, uváděné pod názvem Hotel Coppelia. Přestože nejde o žádný velkorozpočtový snímek, ostatně na filmu je to chvílemi dost znát, přiznám se, že na mne tenhle zdánlivě jednoduchý příběh zapůsobil. Bylo to nejen kvůli velmi slušným hereckým výkonům, ale hlavně kvůli hlavní myšlence, postavené na dilematu, zda kolaborovat s nepřítelem, nebo si zachovat svoji lidskou důstojnost.
Příběh se celý odehrává v prostorách přímořského hotelu Coppelia, jinak obyčejného bordelu, který si hraje na luxus, v němž pracují převážně dívky z ulice, a to pod tvrdým vedením bordelmamá Judith. Jsme v Dominikánské republice roku 1965, tedy dva roky po svržení demokraticky zvoleného prezidenta Juana Boscha, kterého nahradila pravicová vojenská junta. V zemi vypukne revoluční povstání, jehož cílem je znovunastolení demokracie a návrat prezidenta Boscha. Jen o několik hodin později vtrhne do Dominikánské republiky pod záminkou ochrany demokracie a záchrany země před údajným komunismem 42 tisíc amerických mariňáků a tvrdě revoluční povstání potlačí.
Herečka Nashla Bogaert hraje prostitutku Glorii, jejíž vášní jsou knihy
Hotel Copelia je podobenstvím celé země
Hotel Coppelia, který nejprve obsadí revoluční jednotky a poté si jej zaberou Američané a udělají z něj hlavní stan své invazní armády, je bezesporu určitým podobenstvím. Vše, co se odehrává v těchto dramatických chvílích v Dominikánské republice, se v malém měřítku děje i v hotelu. Zkrátka Dominikánská republika je Coppelia a Coppelia je Dominikánská republika. O dění v zemi osazenstvo v hotelu i diváka informují jen kusé zprávy z rádia a televize a totéž, co dívky slyší zvenčí, se v malém odehrává i v jejich malém světě.
Na snímku režisér José María Cabral (stojící) s představitelem plukovníka Thomsona, který symbolizuje zvěrstva a aroganci americké armády
Ostatně režisér José María Cabral je pověstný tím, že se ve svých filmech vždy věnuje nějakému palčivému společenskému problému, používá k jeho zobrazení metafory a podobenství. I tady je Dominikánská republika jedním velkým bordelem, v kterém se perou o moc zarytí konzervativci, nenasytní politici či žoldáci a obyčejní lidé jsou pro ně jen méněcenné prostitutky, které musí plnit každé jejich přání. Stejně tak jako dívky v bordelu si musejí vybrat, zda budou sloužit nepříteli a spát s ním nebo se mu postaví a budou bránit svou lidskou důstojnost, musejí si vybrat i všichni Dominikánci.
V hlavní roli především ženy
V úvodu filmu se dozvídáme, že byl natočen podle skutečných událostí a na základě konkrétního příběhu. Režisér José María Cabral se věnuje hlavně zobrazení role řady žen během revoluce oněch 60. let a nesmírně kriticky ukazuje pravou tvář neoprávněné vojenské intervence USA. Vůbec si nebere servítky v záběrech ukazujících zvěrstva Američanů, odehrávající se v malém měřítku v hotelu Coppelia a v tom velkém v celé zemi.
Revolucionářka Tina Bazuca je napsaná podle stejnojmenné skutečné postavy
V hotelu, který se snaží zůstat mimo ostré střety, odehrávající se v ulicích, kraluje bordelmamá Judith (Lumi Lizardo), jeho majitelka, která má svá pravidla a tvrdě vyžaduje jejich dodržování od svých dívek. Na jedné straně působí chvílemi jako nelítostná otrokářka, jindy jako jejich matka. Ústřední role náleží v celém filmu ženám. Hlavní postavou je Gloria (Nashla Bogaert), zpěvačka a prostitutka, která je spolu s trans mužem Betty (Jazz Vilá) asi nejdůležitějším členem osazenstva hotelu. K nim se přidá partyzánka Tina Bazuca (Ruth Emeterio), která byla skutečnou postavou v historii dominikánské revoluce.
I prostitutky mohou mít svou důstojnost
První zlom v příběhu nastane, když partyzáni převezmou kontrolu nad hotelem. Už tady se objevuje ono podobenství hotelu s celou zemí. Co se stane v Coppelii, je odraz většího celku. Vládkyně Judith může vyjednávat nebo se smířit s těmi, kdo její hotel obsadili. V každém případě ženy v hotelu a partyzáni se dokáží domluvit na určitém soužití, které končí vpádem Američanů. Příchod amerických vojsk, zobrazovaný zde jako jasná invaze, znamená pro hotel (a samozřejmě i pro zemi), ponížení a úplnou ztrátu nezávislosti.
Kompletní osazenstvo hotelu v čele s Judith (uprostřed)
Nepochybným padouchem je v příběhu americký plukovník Thompson (Nick Searcy), zkažený a sadistický voják, který nelítostně boří vše, co se Judith podařilo vybudovat a s ženami zachází jako s otrokyněmi. Film zcela otevřeně hovoří o lidské důstojnosti, o její ztrátě i vzdoru dívek, obyčejných prostitutek, které si ji chtějí zachovat za každou cenu. Ztrátu důstojnosti nám Cabral dokládá například na minipříběhu transky Betty, která ji prodá americkému nepříteli za příslib operace na změnu pohlaví v USA.
Velký film s dá udělat i bez velkých peněz
I když se film odehrává vlastně jen v kulisách přímořského hotelu a o dění venku se dozvídáme jen zprostředkovaně, podařilo se Cabralovi bez milionových výdajů natočit skutečně kvalitní film. Samozřejmě, nízký rozpočet je znát, mnohé události jsou zobrazeny pouze v náznacích, ve filmu nejsou žádné masové scény a vše se odehrává na jednom malém prostoru. Těch pár exteriérových scén se několikrát opakuje, stejně jako zobrazení provozu na ulici, kde se střídají všeho všudy tři stále stejná historická auta. To určitě pozornému divákovi neunikne, ale Cabral se rozumně spolehl především na herecké výkony, zejména na zobrazení pocitů hlavních aktérek a konec konců i na jednoduché vizuální či zvukové efekty. Podobenství využívá i ve scénách, kdy jedna z dívek čte proslulou Farmu zvířat George Orwella, kde jasně zaznívá srovnání diktátorů s prasaty.
Napřed hotel obsadily místní revoluční síly, s nimiž se ale dalo vyjednávat
Zatím nejlepší Cabralův film
Není pochyb o tom, že Hotel Coppelia je filmem, který se nemusí líbit každému. Je v něm spousta velmi drsných scén, sexu, násilí a celý je prošpikován narážkami na tehdejší politickou situaci. José María Cabral v něm znovu dokazuje, že je jedním z nejpozoruhodnějších dominikánských filmařů. Mezinárodních úspěchů dosáhly například jeho filmy Carpinteros (2017), v českém překladu Datlové, vyprávějící příběh z vězeňského prostředí, kde spolu ženy a muži komunikují prostřednictvím klepání (datlování), nebo Promítač (2019), který vypráví příběh majitele pojízdného kina, jenž jde celý život za svým snem. Pozoruhodný byl i jeho celovečerní dokumentární film Isla de plástico (2019) – Ostrov plastů, motivovaný přívalem obří vlny plastových odpadků, která zasáhla pobřeží Santo Dominga v červenci 2018.
A pak přišli američtí mariňáci s hluboce zakořeněnou přezíravostí vůči ´domorodcům´
Příběh nejen politický, ale i hluboce lidský
Jeho nejnovější dílo, Hotel Coppelia nese znaky dokonalé profesionality a je trochu s podivem, že se jeho distribuce ujala právě americká společnost HBO MAX (u nás HBO GO), když Ameriku a její vojenskou mašinérii vůbec neukazuje v příznivém světle. Právě naopak. Otevřeně se například z úst velitele okupačních vojsk plukovníka Thompsona dozvídáme, jaké mocenské zájmy stojí za celou invazí, která má potlačit demokratický proces v zemi a upevnit diktaturu proamerické vlády. Film ale ukazuje především sílu a odhodlanost dominikánských žen, ochotných obětovat pro svoji svobodu všechno. Lásku, a nakonec i život. I proto mohu film Hotel Coppelia jen doporučit.
Vložil: Pavel Přeučil