Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Pražská doprava

Pražská doprava

Zajímavosti i aktuality

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturně politického redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

RECENZE Matěj Dadák, Muž bez jazyka. Že by drama roku?

12.04.2021
RECENZE Matěj Dadák, Muž bez jazyka. Že by drama roku?

Foto: Činoherní klub

Popisek: Matěj Dadák

Matěj Dadák (*1975) je herec, jehož jsem poprvé viděl někdy na vysoké škole v Činoherním klubu. Sedělo nás tam tehdy víc. Kromě Dadáka ještě Sokol a Krobot. Z toho večera si pamatuji jen to, jak na jevišti výmluvní herci v zákulisí často mlčí. Zvláštní porovnání očekávání a skutečnosti. Úplně stejný pocit nastal u Muže bez jazyka. Entrée mě nebavilo, ke konci jsem tiše žasnul, co z toho autor dokázal vymáčknout.

Matěj Dadák je ohromně talentovaný člověk. V letech 1997-1999 byl členem brněnského divadla Husa na Provázku. Od roku 2000 je hercem Činoherního klubu. Za titulní roli v Büchnerově Vojckovi a za roli Revíra z Chotýše ve Štechově Deskovém statku byl nominován na Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku. V roce 2010 debutoval knižní novelou Horowitz, za kterou byl nominován na Magnesii Literu pro objev roku. Podle jeho scénářů byly natočeny televizní filmy Cizí příběh a Trojí život.

Ačkoli je vše jmenované hodné údivu a obdivu, dokázat vyfiknout dramatickou a klenutou osnovu románu, je jiná káva. Vylámali si na tom své šestky a osmičky mnozí. Nikoli Dadák. Svého Muže bez jazyka koncipoval jako jízdu na horské dráze, přičemž než se na ten vrchol kovového aparátu dostanete, potrvá to.

Titul je členěn do tří celků: nepojmenovaný prolog, část první (Lidé za oknem) a část druhou (Muž bez jazyka). Kapitol je dvaatřicet, stran 296. Vazba je překrásná, obálka promyšlená, grafická úprava prakticky dokonalá. Je víc než jasné, jak lidem v HOSTU záleželo na výsledku. Nenašel jsem po delší době ani jednu chybu, překlep, stylistickou závadu.

Čtyřicátník Arnošt Doubek donekonečna objíždí autorská čtení se svou prvotinou. Úporně se brání nálepce mladý a nadějný autor. Už roky totiž nic nenapsal a naděje na změnu mizí v nenávratnu. Zbytky energie Arnošt vynakládá na to, aby s šarmantním humorem o svém životě mlžil. Alespoň před ostatními. Lhát sám sobě je ale stále těžší, zvlášť když střízlivost je občas nevyhnutelná. Až jedna návštěva rodného města rozpoutá dramatický sled událostí a pravda se dere ven. Tam, kde Arnošt selhává jako autor, pomohou jeho hrdinové: nemocný otec, osudová láska, sestra Alenka, matka, Bolševik, a především Muž bez jazyka.

 

Tolik anotace.

Kniha sama o sobě nabízí dvě odlišné strany mince. Ta první mě posadila na vlnu mladého Viewegha. Od první chvíle jsem se nedokázal ubránit dojmu, že jsem se dostal do devadesátek a vedle mě stojí kudrnatý češtinář ze Zbraslavi. Prolog vás chytí za ruku a ukáže na laškujícího Arnošta se sklenkou vína a touhou po lásce mladých hostesek. Ujeté vtípky, nicneříkající dialogy, prázdný děj. Prostě nic. Říkal jsem si, to přeci není možný, co to čtu? Tak to pokračovalo. Zhruba deset kapitol jsem měl co dělat, abych udržel pozornost. Ono totiž nebylo nad čím bádat. Protože jsem ale tušil, že Dadák ví, co prózou sleduje, tiše jsem následoval rukopis.

Patetické konstatovaní? Jistě. Vyplatilo se.

V druhé polovině knihy se odhaluje nejen charakter hlavní postavy, ale především se formují vnitřní životy jeho okolí. Klíčová pro mě byla sestra a otec. Okrajově pak takzvaný Bolševik, tedy Arnoštův nevlastní táta a padre jeho sestry. V tu chvíli Dadák rozehrává hodně těžký a oduševnělý chorus. Zejména část, v níž Arnoštova sestra vzpomíná na hnusné zážitky z domu, budou mít pro čtenáře drtivý dopad. Stejně tak katarze mezi Bolševikem a Arnoštovým otcem Jindřichem, toho času v domě s pečovatelskou službou, jednu chvíli na útěku...

Dopsaný odstavec, a je to pochopitelné, neřekne nikomu nic, dokud knihu neotevře. Rozumím. Až Muže bez jazyka budete číst, vnímejte zejména 23. kapitolu. Je klíčem k celé knize.

Detaily, jako například odkaz Murakamiho, bergmanovsky osvícený nepovedený pohlavní styk nebo vyloženě zlý dialog Arnošta s osazenstvem pečovatelského domu, jsou podstatné, nikoli nejpodstatnější. Ukazují na tvořivost a zaměření spisovatele. Dějová linka mi však vzala dech. Nebudu Dadáka srovnávat, bylo by to neuskutečnitelné. Muž bez jazyka je cejchem originality, neboť z lehké víkendové prózy dokázal vyšťavit maximum. Z Metráčka k Faulknerovi, dalo by se říct. Anebo očima divadelníků: z Disku k Léblovi a Macháčkovi.

Vůbec jsem netušil, co mě čeká. Nedokázal jsem ani s odstupem několik hodin pochopit, jak dobře lze vytvarovat charakter, jak moc se liší tvář od myšlenek, jak hodně udělá obyčejná vzpomínka. Že je těžké postavit se realitě (například Arnoštovy příjmy), patří k době. Co k ní však rozhodně nepatří, je umění zapomenout.

Excelentní dějovou osu pro náročného a citlivého čtenáře vydává HOST. Hodnotím 86 procenty.

Vložil: Zdeněk Svoboda

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace