Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

RECENZE Matěj Dadák, Muž bez jazyka. Že by drama roku?

12.04.2021
RECENZE Matěj Dadák, Muž bez jazyka. Že by drama roku?

Foto: Činoherní klub

Popisek: Matěj Dadák

Matěj Dadák (*1975) je herec, jehož jsem poprvé viděl někdy na vysoké škole v Činoherním klubu. Sedělo nás tam tehdy víc. Kromě Dadáka ještě Sokol a Krobot. Z toho večera si pamatuji jen to, jak na jevišti výmluvní herci v zákulisí často mlčí. Zvláštní porovnání očekávání a skutečnosti. Úplně stejný pocit nastal u Muže bez jazyka. Entrée mě nebavilo, ke konci jsem tiše žasnul, co z toho autor dokázal vymáčknout.

Matěj Dadák je ohromně talentovaný člověk. V letech 1997-1999 byl členem brněnského divadla Husa na Provázku. Od roku 2000 je hercem Činoherního klubu. Za titulní roli v Büchnerově Vojckovi a za roli Revíra z Chotýše ve Štechově Deskovém statku byl nominován na Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku. V roce 2010 debutoval knižní novelou Horowitz, za kterou byl nominován na Magnesii Literu pro objev roku. Podle jeho scénářů byly natočeny televizní filmy Cizí příběh a Trojí život.

Ačkoli je vše jmenované hodné údivu a obdivu, dokázat vyfiknout dramatickou a klenutou osnovu románu, je jiná káva. Vylámali si na tom své šestky a osmičky mnozí. Nikoli Dadák. Svého Muže bez jazyka koncipoval jako jízdu na horské dráze, přičemž než se na ten vrchol kovového aparátu dostanete, potrvá to.

Titul je členěn do tří celků: nepojmenovaný prolog, část první (Lidé za oknem) a část druhou (Muž bez jazyka). Kapitol je dvaatřicet, stran 296. Vazba je překrásná, obálka promyšlená, grafická úprava prakticky dokonalá. Je víc než jasné, jak lidem v HOSTU záleželo na výsledku. Nenašel jsem po delší době ani jednu chybu, překlep, stylistickou závadu.

Čtyřicátník Arnošt Doubek donekonečna objíždí autorská čtení se svou prvotinou. Úporně se brání nálepce mladý a nadějný autor. Už roky totiž nic nenapsal a naděje na změnu mizí v nenávratnu. Zbytky energie Arnošt vynakládá na to, aby s šarmantním humorem o svém životě mlžil. Alespoň před ostatními. Lhát sám sobě je ale stále těžší, zvlášť když střízlivost je občas nevyhnutelná. Až jedna návštěva rodného města rozpoutá dramatický sled událostí a pravda se dere ven. Tam, kde Arnošt selhává jako autor, pomohou jeho hrdinové: nemocný otec, osudová láska, sestra Alenka, matka, Bolševik, a především Muž bez jazyka.

 

Tolik anotace.

Kniha sama o sobě nabízí dvě odlišné strany mince. Ta první mě posadila na vlnu mladého Viewegha. Od první chvíle jsem se nedokázal ubránit dojmu, že jsem se dostal do devadesátek a vedle mě stojí kudrnatý češtinář ze Zbraslavi. Prolog vás chytí za ruku a ukáže na laškujícího Arnošta se sklenkou vína a touhou po lásce mladých hostesek. Ujeté vtípky, nicneříkající dialogy, prázdný děj. Prostě nic. Říkal jsem si, to přeci není možný, co to čtu? Tak to pokračovalo. Zhruba deset kapitol jsem měl co dělat, abych udržel pozornost. Ono totiž nebylo nad čím bádat. Protože jsem ale tušil, že Dadák ví, co prózou sleduje, tiše jsem následoval rukopis.

Patetické konstatovaní? Jistě. Vyplatilo se.

V druhé polovině knihy se odhaluje nejen charakter hlavní postavy, ale především se formují vnitřní životy jeho okolí. Klíčová pro mě byla sestra a otec. Okrajově pak takzvaný Bolševik, tedy Arnoštův nevlastní táta a padre jeho sestry. V tu chvíli Dadák rozehrává hodně těžký a oduševnělý chorus. Zejména část, v níž Arnoštova sestra vzpomíná na hnusné zážitky z domu, budou mít pro čtenáře drtivý dopad. Stejně tak katarze mezi Bolševikem a Arnoštovým otcem Jindřichem, toho času v domě s pečovatelskou službou, jednu chvíli na útěku...

Dopsaný odstavec, a je to pochopitelné, neřekne nikomu nic, dokud knihu neotevře. Rozumím. Až Muže bez jazyka budete číst, vnímejte zejména 23. kapitolu. Je klíčem k celé knize.

Detaily, jako například odkaz Murakamiho, bergmanovsky osvícený nepovedený pohlavní styk nebo vyloženě zlý dialog Arnošta s osazenstvem pečovatelského domu, jsou podstatné, nikoli nejpodstatnější. Ukazují na tvořivost a zaměření spisovatele. Dějová linka mi však vzala dech. Nebudu Dadáka srovnávat, bylo by to neuskutečnitelné. Muž bez jazyka je cejchem originality, neboť z lehké víkendové prózy dokázal vyšťavit maximum. Z Metráčka k Faulknerovi, dalo by se říct. Anebo očima divadelníků: z Disku k Léblovi a Macháčkovi.

Vůbec jsem netušil, co mě čeká. Nedokázal jsem ani s odstupem několik hodin pochopit, jak dobře lze vytvarovat charakter, jak moc se liší tvář od myšlenek, jak hodně udělá obyčejná vzpomínka. Že je těžké postavit se realitě (například Arnoštovy příjmy), patří k době. Co k ní však rozhodně nepatří, je umění zapomenout.

Excelentní dějovou osu pro náročného a citlivého čtenáře vydává HOST. Hodnotím 86 procenty.

Vložil: Zdeněk Svoboda