RECENZE Fantastické a nenapodobitelné. Básně a povídky Jana Zábrany
11.04.2021
Foto: Host
Popisek: Na obálce knihy je kongeniální reprodukce Mikuláše Medka
Několikrát v životě jsem se setkal s mýlkou. Dotyčný mluvil o Janu Zábranovi, ale přisuzoval mu vlastnosti Záviše Kalandry. Nevím, proč k tomu došlo. Oba sice zemřeli poměrně mladí; Kalandrovi bylo po procesu se skupinou Milady Horákové 47 let, Zábranovi třiapadesát, kdy podlehl rakovině. Oba rádi psali, četli, překládali, ale to je opravdu vše. Nevím, proč ta záměna...
Dvousvazkový výbor z deníků básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany z let 1948–1984 se stal literární událostí první poloviny devadesátých let. Pod názvem Celý život 1 ho vydal Torst v roce 1992. Hutná knížka měla 524 stran a byla ihned rozebrána. Tak to pokračovalo: Celý život 2 (1992), Básně (1993), tedy tři sbírky poprvé vydané v šedesátých letech, Povídky (2012) a stejně osobní Vzájemná korespondence Antonína Přidala a Jana Zábrany z let 1963–1984.
Pakliže byste se o Zábranovi chtěli dozvědět víc, možností je řada.
K 90. výročí jeho narození navíc Torst přes léto vydá Havrana, monumentální text, jehož každá řádka začíná slovesem v infinitivu. Podle nakladatele půjde o edičně mimořádně náročný svazek, jež shrne dosud netištěné Zábranovy básně z let 1954 až 1956, rukopisnou sbírku Jeviště jednoho jara, dosud jako celek nevydaný cyklus osmi monotónních básní, nedokončenou sbírku Zeď vzpomínek, torzo básnické skladby Havran a jednotlivé dosud netištěné básně ze samého sklonku Zábranova života. To už bude čtení pro labužníky a znalce.
Zábrana je natolik originální a vyčnívající, že ho dovedu přirovnat jedině k Vladimíru Holanovi. Jeho básně jsou tvrdé, nekompromisní. Dovede rýmovat volně i pevně, dovede si hrát s tvarem i formou. Přemýšlí nad cykly. Stejná je i jeho próza: místy nelítostná, hravá, vždy vypovídající. Nezřídka se mladší generaci stane, že s úžasem objeví Zábranu, jehož chronologicky vloží mezi Kerouaca a Jáchyma Topola. Sémanticky správně, formálně špatně.
Zábrana se narodil (1931) v (dodnes) pochmurném Herálci na půli cesty mezi Brnem a Prahou. Posléze se rodina přestěhovala do nedalekého Humpolce. Roku 1950 byla odsouzena matka Jiřina. Do roku 1952 studoval čtyři semestry na Katolické bohoslovecké fakultě UK v Praze, odkud ho vyloučili, téhož roku byl odsouzen také jeho otec. Pak pracoval jako pomocný dělník v Tatrovce Smíchov, jako brusič v Družstvu Smalt v Radotíně, v provozovně ve Veletržní ulici.
Až překlad Jesenina kolem roku 1954 mu otevřel dveře a stal se překladatelem na volné noze.
XI.
/.../
Revoluce
srdcí, hlav?
Revoluce
smrtihlav!
Co teď s lihem,
pustá, sirá,
díži hmot?
Že ji zdvihne
naše víra?
Naše kotva?
Umřel, umřel
Náš pán Gott –
Nikde obzor
ani z pilin.
Mrznou víčka
právě zvlhlá
jako na tryznu.
Ale pozor!
Podnapilý
od malička
číhá trhan
Socialismus.
(prosinec 1953 – únor 1954)
Téměř vše si můžete během dvaceti minut přečíst v prozaické Vzpomínce. Život v kostce, jakkoli absurdní, o Zábranově stylu napoví vše: stručnost, jasnost, nevyhýbavé popisy i zhnusení dobou, tedy hutná reflexe. Kádrování, razítko v OP, šeď, déšť a zmar.
Není třeba se pozastavovat, Kalandrův proces, který jsem naťuknul, vypovídá o všem.
Když jsem brněnský HOST požádal o recenzní výtisk, za nějž ještě jednou děkuju, neměl jsem ani tušení, jak pečlivě se s autorem popasuje. Znal jsem mravenčí práci Torstu, ovšem přehlédl ostatní. HOST se se Zábranou popasoval senzačně. Ediční poznámku připravila Adéla Petruželková. Vědkyně už v roce 2017 obohatila mou laickou badatelskou práci knihou Sebrané spisy Jana Patočky jako ediční problém, nyní s grácii přistoupila k Zábranovi. Muselo to stát hodně času a odříkání. K tomu je třeba znát reálie, souvislosti, neplést se. Zvládla to opravdu dobře, není co vytknout, jen pochválit. Stejně jako Medkův olej na obálce. Česká knižnice, v jejíž ediční řadě Zábrana vychází, mapuje historickou literární tvorbu do hloubky. Hostovský, Sabina, Kainar, Hus, Chelčický, Nezval, Hrubín, Winter, Zeyer... Šlo by pokračovat.
Přítomný svazek reprezentuje Jana Zábranu v roli svébytného básníka a prozaika. Trojici stěžejních básnických sbírek Utkvělé černé ikony (1965), Stránky z deníku (1968) a Samosoud (1968 pod názvem Lynč), v nichž Zábrana surově sugestivním výrazem vystihl pocity nejistoty a marnosti v poúnorové době, rozšiřuje nedokončený soubor „samomluv“ Zeď vzpomínek z let 1969–1971, upravený podle rukopisu nalezeného v pozůstalosti a úsečně shrnující básníkova intimní, tvůrčí i politická traumata. Do prozaické části svazku bylo soustředěno všech třináct známých Zábranových povídek z padesátých let: osm autorem zredigovaných a pět nedokončených, vydávaných na základě rukopisů nalezených v letech 1992 a 2007.
Je to překrásná, těžká četba. Nepředstavujte si moderní poezii, vesměs vysezenou v hospodách nebo postavenou na fragmentech a pocitech. Současná tvorba mladých lidí, jak ji pravidelně představuje Tvar, je děsná. Nejde to číst, je to prázdné. Zábrana je ikona. Prožitky bolí, slova pálí, život píše, beznaděj svírá.
Kdekoli knihu otevřete, budete nadšení.
A propos; jelikož žijeme v době, kdy se člověk až bojí vyslovit slovo černoch nebo prdel, tak v Zábranovi najdete nejen vulgarismy, ale i obecnou češtinu, tampóny, roztažené nohy, cigarety na rtech, alkohol, deprese, skepse, mladé kundy, promrdané noci… Ale taky Reynka, Weila, Pasternaka, Jesenina, Jidáše, Krista.
Vložil: Zdeněk Svoboda