Co je bílé, to je špatné. Západem se valí kulturní revoluce, že by Mao Ce-tung záviděl. A válcuje už i klasiku. Středa Pavla Přeučila

Foto: The Oxford University Music Faculty

Popisek: Když nakoukneme na Facebook hudební fakulty starobylého, věhlasného Oxfordu, copak najdeme hned nahoře? Blahopřání. A to této dámě, která se jmenuje Dr. Samantha Ege a v rámci ´Lord Crewe Junior Research Fellowship´ získala finanční prostředky od hnedle tří dárců (BBC Radio 3, UK Research and Innovation’s Arts a Humanities Research Council (AHRC)). Cílem získaného grantu je „oslavit a uznat historické klasické skladatele z různých etnických skupin“. No a Samantha bude zkoumat americkou skladatelku a pianistku, jednu z prvních uznávaných Afroameričanek v branži, Margaret Bonds. Tedy, nic proti tomu, věříme, že na poli tzv ´černého Chicaga´, jak se tato afroamerická kulturní scéna z doby po druhé světové válce oficiálně nazývá (patří tam i černý spisovatel Langston Hughes), je jistě co objevovat, ale… Poněkud symptomatické v dnešní době, že.

Máme tady rasismus naruby a nikoho to příliš nevzrušuje. Dnes je například v USA nepřípustné, aby herec či herečka bílé pleti ztvárňovali postavu jiné etnické skupiny. Hollywood má stanoveny jasné kvóty, kolik herců, režisérů a dalších profesí, podílejících se na vzniku nových filmů musí být barevných. Stejně tak je už nepřípustné, aby například literární díla barevných autorů překládali běloši. Podobné excesy se objevují v poslední době i ve Velké Británii a terčem útoků se stala i klasická hudba. Takový Mozart či Beethoven jsou prý typickými představiteli koloniálního systému, reprezentujícího bílou nadvládu.

Bělošství začíná být považováno za cosi nepatřičného a tahle barva pleti prý reprezentuje hegemonii, potlačující celá staletí práva barevných obyvatel. Nedávno se objevily zprávy, že na věhlasné Oxfordské univerzitě se chystají radikální změny ve výuce hudby. Na paškál se dostala zejména výuka notace, tedy zápisu hudby, který se ustálil v Evropě v 17. a 18. století. Tato výuka je prý úzce spojena s koloniální minulostí a zejména pro barevné studenty je doslova fackou do tváře. Problematická je prý rovněž hra na klavír nebo dirigování orchestru. Tedy abych byl upřímný, netuším proč, ale změny v oxfordských osnovách mají prý zařadit tyto předměty mezi nepovinné, protože „příliš reprezentují bílou evropskou hudbu a barevným studentům prý působí doslova utrpení.“ Podrobně se problému věnoval před pár dny britský deník The Telegraph.

Opět Oxford a jeho Facebook. Jenže tenhle snímek je celý špatně, v orchestru hrají očividně samé bílé děti a, nastojte, dirigent je jako tvaroh :-)

Chybí prý hudební rozmanitost

Místo toho má prý být věnováno více prostoru při výuce hudební rozmanitosti, studenti se mají více věnovat kořenům tradiční africké hudební kultury, jejímu odrazu v dnešní, například americké popkultuře nebo i současné hudbě asijského původu. Jak to tak vypadá, skladatelé klasických hudebních děl se dostávají na seznam ideologických nepřátel dnešní kultury a nemají ve studijních plánech moderních studentů co dělat. Ostatně Oxfordská univerzita se neblaze proslavila i snahou likvidovat ve svém areálu sochy některých nepohodlných osobností, spjatých údajně s britskou koloniální minulostí.

Kulturní revoluce byly vždy zlem

Ono to nebezpečně připomíná dopady kulturní revoluce v Číně, která tam vypukla za vlády Mao Ce-tunga v roce 1966 a trvala několik let. Tehdy se také dostala klasická západní hudba mezi zakázané druhy umění, likvidovaly se sochy nepohodlných historických osobností, na revoluci doplatila i řada významných historických památek či výtvarných děl, plenila se muzea, pálily se knihy a vyvrcholilo to miliony lidských obětí, které padly na oltář velké očisty národa.

Podobně si počínal v moderní době i takový Islámský stát, pro který se stalo veškeré západní umění nepřítelem číslo jedna. Tak mne v téhle souvislosti napadá hodně kacířská otázka, jaký je rozdíl mezi bojovníky Islámského státu, likvidujícími historické památky a vyhazujícími do luftu antické sochy, a militantními bojovníky proti rasismu, kácejícími sochy údajných představitelů kolonialismu?

Noty. Pro jiná etnika prý kámen úrazu. Co ale takoví Asijci?

Je klasická hudba opravdu rasistická?

Nikdo nezpochybňuje etnickou rozmanitost dnešní společnosti. Každé etnikum by mělo mít samozřejmě právo se prezentovat svojí vlastní kulturou, svým výtvarným uměním, svojí hudbou či literaturou. Nesmí to být ale na úkor jiných etnik. Považovat všechno, co vytvořily velké postavy naší historie bílé pleti za cosi špatného, je rasismus jak vyšitý. Klasické hudbě je vyčítáno, že jejími autory jsou většinou skladatelé bílé pleti a stejné je to i s jejími interprety. Barevní hudebníci jsou prý zastoupeni v orchestrech v mizivé míře, stejné je to s předními interprety, sólisty či dirigenty. Moderní revolucionáři jsou přesvědčeni, že klasická hudba je pro jiné kultury zničující, vyjadřuje jen a jen nadvládu bílých a je ve své podstatě rasistická. Tyhle nesmysly dnes kolují zejména ve Spojených státech, kde některé militantní organizace požadují radikální změny jak v repertoáru věhlasných hudebních těles, tak větší barevnou rozmanitost muzikantů, kteří v nich hrají. Podobně jako v novém hollywoodském kodexu, určujícím zastoupení jiných etnik na filmovém plátně i mezi tvůrci, měly by být prý stanoveny i kvóty, kolik bílých a barevných muzikantů může být v orchestru i to, že nové době se musí přizpůsobit i repertoár.

Realizace těchto požadavků však naráží na dva podstatné fakty. Tím prvním je to, že ti nejvýznamnější skladatelé klasické hudby byli opravdu běloši a vypustit z repertoárů takové velikány, jakými byli Mozart, Beethoven, Čajkovskij, Verdi či Janáček, by znamenalo likvidaci celé naší hudební historie. Tím druhým faktem je to, že třeba konkrétně v Americe je skutečně málo zájemců o studium klasické hudby mezi jinými etniky. Ta mají svoji vlastní hudební kulturu, se kterou se seznamují už od dětství a klasika je pro ně určitým cizím elementem.

Všechna etnika házejí do jednoho pytle

Je zajímavé, že oni revolucionáři tak nějak neberou v potaz, že klasická hudba je proti srsti jen příslušníkům etnik tmavé pleti. Argumentují tím, že bílá, především tedy evropská hudba, je pro jiná etnika nevhodná. Koho zastupují a za koho mluví? Vůbec totiž neberou v potaz, že například početná asijská populace k ní má úplně jiný vztah, mnohem bližší tomu evropskému. Jen si vezměme, kolik umělců asijského původu dnes patří mezi špičkové interprety či dirigenty? Evropská hudební tělesa jsou na asijském kontinentě pečená vařená a jejich koncerty jsou vždy beznadějně vyprodané. Hovořit by o tom mohli například muzikanti z České filharmonie a řady našich dalších hudebních těles.

Bilý dirigent z Oxfordu? Ale fuj :-)

Média jsou v první linii

Nějak mi hlava nebere, proč je současná vlna antibělošského rasismu (jiný výraz pro tuhle revoluční mánii nenacházím), valící se západním světem, tak úspěšná a nikdo se jí nebrání. Politici se bojí vyslovit svůj názor a umělci, kteří se odváží hájit to nejcennější, co bylo v lidské kultuře vytvořeno, se okamžitě ocitají na černé listině. Celá tahle současná kulturní revoluce je masivně podporovaná předními médii, která se předhánějí v kritice všeho bílého. Na každého, kdo se odváží vyslovit jiný názor, se okamžitě sesype záplava nechutných komentářů a je propírán v médiích jako nepřítel všeho lidu. Co je to vlastně rasismus? Podle Sociologické encyklopedie jde o „nepřátelský postoj vůči příslušníkům jiné rasy nebo etnika lidově považovaného za rasu, který může nabýt fanatických podob a může přerůst v ideologii i v systematický teror.“

Rozhodovat musí kvalita, a ne barva pleti

A přesně to lze nyní pozorovat v postojích vůči bílému etniku, vůči jeho historii, vůči jeho kultuře. Neustále jsme konfrontování s příklady rasismu vůči barevným etnikům, ale už vůbec se nehovoří o stále se šířící diskriminaci etnika bílého. Opravdu je všechno, co bílá rasa vytvořila, tak špatné, že to musí být zavrhováno a označováno za projev jakési nadřazenosti? Proč by nemohly tyto kultury existovat vedle sebe, naprosto rovnoprávně? Jestliže jedna vyprodukuje lepší umělecká díla než ta druhá, musí být nutně nadřazená nebo dokonce rasistická? Lidstvo by mělo vždycky dát přednost tomu lepšímu. Už vůbec by se nemělo rozlišovat, zda vytvořil například klasickou symfonii umělec bílé, černé, hnědé nebo žluté pleti. Vždycky by měla rozhodovat jen její kvalita. A to by mělo platit pro všechny druhy umění, včetně výtvarného, literárního či filmového.

Vložil: Pavel Přeučil