RECENZE Catherine Shepherd, Vražda bez soucitu. Detektivka staré školy, s až příliš spisovným jazykem
30.03.2021
Foto: Amazon
Popisek: Autorka je Němka, píšící pod pseudonymem
„Er spielt gerne, vor allem in der Nacht," zní originální upoutávka titulu známé německé spisovatelky a jejího thrilleru Nachtspiel (2017). Pro ty, kdo řeči nerozumí, přeložím. „Hraje si rád, zejména v noci." O českou verzi se postaralo nakladatelství Cosmopolis a jazykovou bariéru překonal Rudolf Řežábek. Knížku jsem měl zhltnutou za dva dny. S jistými problémy jsem se potýkal pouze zpočátku.
A těmi problémy rovnou začnu. Jediné, co knize vytknu, je jazyk. I ve vypjatých situacích, kdy byste nejradši flákli popelníkem o stůl a někoho poslali do pr***, se hlavní postavy zachovají jako legendární Mirek Dušín z Foglarových Rychlých šípů. Pro mě byla ta čistota a spisovnost v první třetině knihy nesnesitelná. Říkal jsem si, že přeci není možné, aby člověku někoho zavraždili, já stál nad mrtvolou a do ticha a zoufalství pronesl dvě slova: ničemný zloduch. Působilo to na mne zprvu jako emoce v papiňáku. Ne a ne vyletět. Nakonec jsem se s tím smířil a v závěru už to ani nevadilo.
Autorka to naštěstí bohatě nahradila dějem, zejména posledních pár kapitol bylo skvělých.
Julia Schwarzová svou práci na pitevně miluje a se smrtí se umí vypořádat. Horší je to s nočními můrami, které ji v poslední době připravují o spánek. Soustředí se tedy raději na to, kdo mučil a zavraždil mladou policistku, kterou našli mrtvou v kufru jejího vlastního auta. Komisař Kessler nejdříve hledá vraha mezi dealery drog, kterým byla na stopě. Předpokládaný pachatel ale skončí pod koly vlaku a začnou se objevovat nové oběti. Když Julia konečně pochopí, jak spolu jednotlivé stopy souvisejí, dojde jí, že uvízla v síti manipulací a intrik nevypočitatelného sériového vraha.
Vražd není tolik, abyste si je nepamatovali. Každá má navíc originální rukopis, nebudou se plést. Největším plusem knihy je nejen hlavní postava a její propojení s mrtvým bratrem, ale veskrze logické vyústění děje. Knihu otevřete ve chvíli, kdy se dotyčná lékařka marně pokouší usnout. Stále vidí a slyší svého mrtvého bratra. Prolog končí. O několik stran později vidíte policistku v akci.
Pak se obě dámy potkávají… Jedna leží na kovovém stole prosektury, druhá třímá skalpel.
V detailech se Catherine Shepherd (*pseudonym, 1972, má na kontě přes 2 miliony prodaných knih) až tak nevyžívá. Upozaďuje je a dělá dobře. Pro mě byly nejpoutavější pasáže zmiňující pohled souseda (Herberta Hoffmanna) policistky. Magor, úchyl. Barvité líčení jeho vnitřních pochodů dokonce přehlušilo i motiv ústředního zloducha; vraha. Potom, co jeden po druhém umírá, jsem si začal říkat, jak to vlastně souvisí. Nebyl jsem sám, autorka to moc dobře ví. V závěru třikrát zdůraznila motiv, příčinu i důsledek. Dvakrát během konfrontace patoložky s vrahem, do třetice v konečném shrnutí. Vůbec mi to nevadilo.
Z hlediska logiky knize nemohu vytknout nic. Všechno do sebe zapadlo. Chybu, absenci čárky mezi slovesy, jsem objevil jednu. Obálka se mi moc nelíbila. Chápu dobře, co znamená nůž a vrypy, to je nenápadný detail, celkově však u kombinace šedi a zelené vidím spíš nějakého myslivce s bambitkou než vraha.
A ještě zmíním jednu věc. Když jsem před týdnem recenzoval Kláru Aycox a jejího Pecha, vytknul jsem unifikovanou míru postav. Mluvily jako přes kopírák. Tady se to neděje. Magoři, kteří hltají zrůdné sexuální praktiky, homosexuálové, vyšinutý soused, liknavý komisař, ti všichni měli vlastní bublinu slov, myšlenek a přístupů. Nadprůměrnou knihu hodnotím 73 procenty.
Vložil: Zdeněk Svoboda