Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Pražská doprava

Pražská doprava

Zajímavosti i aktuality

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturně politického redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

RECENZE Klára Aycox, Pech. Vyvedená detektivka, které místy ubližuje vlastní jazyk

25.03.2021
RECENZE Klára Aycox, Pech. Vyvedená detektivka, které místy ubližuje vlastní jazyk

Foto: Nakladatelství Host

Popisek: Klára Aycox

„Nekonvenční vyšetřovatel na straně těch, které okolnosti zahnaly za hranu zákona. Kde končí empatie a začíná porušení práva?" ptá se anotace velice obsáhlého románu Kláry Aycox (*1983). Její knihu lze bez potíží zařadit na pomezí realismu a detektivky. Hlubší hodnocení už tak stručné a prosté nebude.

Jak jsem řekl, románový příběh je hutný, čítá bezmála pět stovek stran. Formálně je kniha rozdělena na tři části; 11tka, Bolevák a Hřbitov. Lineární směr definuje časové období kapitol. První se odehrává v Liberci mezi lednem a březnem 2019, druhá kapitola navazuje Plzní mezi dubnem a květnem a závěrečná se odehrává v září v Turnově.

Co se postav týká, jsou samozřejmě nezbytné a zásadní, avšak bylo jich na mě tolik, že jsem si musel po delší době pomoct tahákem. Posuďte sami názvy kapitol: Oliver, Linda, Jaroslav, Martin M., Matěj, Martin N., Ladislav, Emma, Lumír, Aneta, Karel, Štefan, Radim, Vojtěch, František, Zbyněk, Mína, Kateřina, Erik... nebylo by hloupé k nim kurzívou dopsat vztah k hlavní postavě.

Jak skvěle se mi četla první část knihy, měla ráz a říz, v dalších částech už spisovatelčino pero sláblo a chvílemi jsem byl opravdu zmatený, kam jsem se vlastně dostal. Prostředí je zachyceno věrně, dialogy jsou uvěřitelné. Největší radost mi zprvu dělaly rozhovory. Byly obratné, prim hrála hovorová čeština. Jenomže po chvíli jsem zjistil, že všechny postavy hovoří analogicky. Nedocházelo k žádným nuancím, pakliže vynechám do očí bijící plzeňský dialekt.

Pokud by autorka zvolila nápaditější slovník alespoň u třetiny figur, bylo by mnohem snazší přiblížit se jim. Takto na mě druhá a třetí část románu působila jako přes kopírák. Stejné věty, stejná omezená slovní zásoba. Jen trochu jiné prostředí, situace a děj. Myslím, že se s tímto bude potýkat každý čtenář, jelikož rozsahem jde o nadstandardní dílo, byť cyklicky uzavřené a srozumitelné. Tolik kritika. Nyní pozitiva.

 

Mladé spisovatelce se podařilo vykreslit zcela charakteristickou postavu, u níž jsem už po prvních padesáti stranách věděl, co mohu očekávat. Je to přímost, je to empatie, je to rodina.

Poručík Pech je dočasně povolán z Prahy do Liberce, kde žije jeho rodina. Nový případ ho zavede mezi členy místní romské komunity a neonacistické buňky. Zdánlivě banální případ záhy nabere nečekaný směr a vyšetřování se přesune ke známé trati tramvaje č. 11, spojující Liberec s Jabloncem. Těla dívek nalezená právě tam vyvolávají řadu otázek: Jak moc je do případu zapletený Pechův bratr? Co dělat, když vyšetřovatel — na rozdíl od čtenáře — potenciálním zločincům do hlavy nevidí? A kam až lze zajít ve snaze učinit spravedlnosti zadost? Uspěje Pech díky své komplikované povaze a svérázné morálce tam, kde se zákon a spravedlnost vydávají po odlišných kolejích?

„Teď přijde ta část, na kterou jsem se těšila nejvíc. Místo činu. Sáhnu pod matraci a vytáhnu zbytek rybářskýho vlasce, co jsem koupila v sobotu ráno a asi metr a půl z něj nastražila do šuplíku se šitím. Jasně že ho Oskar ještě ten den našel. Ten kousek si odnes. Myslim, že to bral dost vážně, protože mi v neděli navrhoval, ať se k němu přestěhuju. Byla bych pro. Vlastně si nic jinýho nepřeju. Chci jeho pokoj, jeho rodiče, jeho ségru, jejich umělej krb, zahradní jezírko a stereotypní pohodu, když se dohadujou, na jaký zprávy se večer budou koukat. Ale kromě Oskara mě tam nikdo nezve. Musí jim mě bejt líto. Fakt líto. Musej mě nejdřív oplakat."

Když Klára Aycox psala, měla před očima jednotlivé postavy. Jim přiřadila motivy a postupně odhalovala děj. Netýká se to pouze prvního případu, vražd na severu Čech. Týká se to celého Pecha. Postup se jí zdařil. Všechny dialogy a události vedou k cíli. Katarzi nahrazuje tragédie. Málokdy se mi stane, že bych u detektivky přemýšlel nad osudem hlavní postavy. V tomto případě ano. Závěr mi přišel líto. Opravdu to bylo nečekaná rána po pás, čímž nemyslím slabost, ale náhlou neschopnost pohybu a rozhodování. Překvapilo mě, že budování kostry románu Aycox ukončila tímto způsobem. Jelikož v závěru děkuje nakladatelství Host za obrovskou trpělivost, dá se to pochopit. Román možná zrál natolik dlouho, že musel přijít razantní šlus. Ač jeho psaní zabralo pouhé tři měsíce.

Celkový dojem rozdělím na tři části. Dějovou, jazykovou a spojující.

Děj se mi líbil. Tři debutové příběhy zapadaly a místy (Bolevák) i mě zaujaly logické tendence. Jazyková vrstva měla být bohatší, postavy se měly odlišovat a krom nespisovné a hovorové češtiny s patinou nářečí měl být zdůrazněn (profesní) žargon, spisovná čeština a vulgarity. Líp by se pak postavy rozlišovaly. Spojující prvek v podobě ústředního hrdiny je vyvedený. Jeho jsem chápal a rozuměl prakticky všem krokům; rodina, práce, ženy.

Upozorním ještě na obálku Evy Veselé. Konečně důvtip a glejt originality.

Ač jsem zkraje recenze vytýkal, dojem na knížce to vážně nezkazilo. Dávám 75 procent a doporučuji.

Vložil: Zdeněk Svoboda

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace