Za zvláštními okamžiky dějin se spisovatelem Tomášem Hejnou. Je to kombinace krátkých historických povídek a literatury faktu, říká
22.03.2021
Foto: Archiv Tomáše Hejny
Popisek: Tomáš Hejna letos v lednu
ROZHOVORY NA OKRAJI „Přihlédneme-li k faktu, jak staré je lidstvo a kolik se toho po celém světě denně děje, není vůbec divné, že se mnoho historických momentů z povědomí člověka ztratí. A tím nemyslím, že si jen málokdo z nás vzpomene na datum té či oné významné bitvy, data vlád panovníků nebo na to, kdy byla kým podepsána která významná smlouva. Mám na mysli skutečné střípky historie, které se většinou do učebnic, ale často ani do knih nedostanou.“ Takovéto střípky si pro svoji novou knihu Podivně pravdivé příběhy, vydanou v Nakladatelství Olympia, vybral její autor Tomáš Hejna.
Čtenáři vás znají především jako autora literatury faktu a v poslední době jako autora turistických průvodců. Podivně pravdivé příběhy jsou ale psány jako historické povídky, že?
Je to vlastně kombinace krátkých historických povídek a literatury faktu. Když jsem našel vhodné téma, nechal jsem pracovat fantazii a vytvořil jsem krátké příběhy na základě skutečných událostí. Občas jsem si hrál s tím, co by asi v danou chvíli řekla která skutečná osobnost. Tak vznikly krátké povídky inspirované skutečností. A abych čtenáře seznámil i se skutečností, přidal jsem ke každé povídce krátkou pasáž, kde popisuji skutečné historické reálie. Takže doufám, že se u toho čtenář zamyslí, občas pobaví a také poučí.
Takže jste vlastně vytvořil něco jako faktografické povídky?
Dá se to tak říct, vlastně ten termín občas užívám. Historie patří k mým největším zálibám, věnuji se jí od školy a skoro každý den. V posledních letech jsem nenapsal moc věcí, kde by nehrála historie a historická fakta svoji úlohu. I moje turistické průvodce, které vychází v Olympii v edici Toulky, jsou kombinací turistického bedekru a literatury faktu. Čtenář v nich najde podrobný popis cest včetně zajímavostí na cestě a zároveň se dozví o historii míst, kudy prochází – a to vždy co nejpodrobněji. Takže si přijdou na své jak turisti, tak i lidi se zájmem o dějiny.
A napsat historické či faktografické povídky vás napadlo přitom?
Ne, na ten nápad jsem přišel před pár lety na návštěvě v Anglii, když jsem se procházel po Canterbury a došel až k místnímu kostelu sv. Dunstana. Je v něm pohřbena hlava Thomase Mora a já se při své nenechavosti protlačil dovnitř, když byl kostel prázdný. Při pohledu na oltář, kde je lebka pohřbena, a když jsem si četl v brožurce o jeho životě, napadlo mne, že by bylo zajímavé popsat jeho popravu a uložení lebky trochu beletristicky. Tu povídku v knize nenajdete, ztratila se mi. Ale nápad zůstal.
Když se dívám do obsahu, v knize jsou skutečně rozmanitá témata od královských svateb přes souboje až po sebevraždy nebo války. Jak jste přistupoval k výběru témat?
To bylo hodně různé. Odebírám spoustu historických časopisů, ze kterých si archivuji články, co mne zajímají. Používám je jako náměty k dalšímu hledání informací. A k tomu slouží moje knihovna. Mám v ní kolem tří tisíc knih, hlavně literatury faktu, historie a regionálních sborníků. Když mne napadne téma nebo mne někdo na nějaké přivede, tak se do nich pustím a hledám, dokud nenajdu. Když nenajdu, jdu do knihovny, a když nepomůže ani to – patřím k lidem, co si dokáží koupit novou knihu jen proto, že je tam užitečná kapitola (smích). Na, jak říkáte, střípky jsem narážel na všech možných místech. V časopisech, různých knihách, taky v televizních dokumentech. Vždycky, když mne nějaký málo známý detail zaujal, poznamenal jsem si to a hledal k tomu informace. A pokud jich bylo dost, napsal jsem kapitolu. Žádnou jsem nenapsal bez dostatečných podkladů a alespoň dvou zdrojů. I proto mi trvalo napsání přes rok.
Podivně pravdivé příběhy je vlastně kniha s naprosto otevřeným koncem. Je v ní čtyřicet povídek seřazených chronologicky, ale dá se v ní číst jak postupně, tak na přeskáčku. Uvažujete o nějakém pokračování?
Jeden novinář napsal, že jsem použil jedinečný tvůrčí přístup. Možná je to trochu nadnesené, to musí posoudit čtenáři, ale za sebe musím přiznat, že se mi krátké povídkové útvary spojené s krátkými historickými články nebo pasážemi psaly opravdu dobře. Bohužel ta kniha vyšla ve špatnou dobu, zažila poslední dny prosincového otevření obchodů, takže nevím, jak ji přijali čtenáři. Látky mám dost, dalších deset povídek je kompletních a popsaný mám celý zápisník, ale jestli se v současné době pustím do pokračování, to netuším. Rozhodně bych chtěl ale vyzkoušet historickou novelu a dopracovat se postupně až k historickému románu. Podivně pravdivé příběhy jsou pro mě zkouška, jestli dokáži čtenáře zaujmout i jako beletrista.
Obsah Podivně pravdivých příběhů je skutečně pestrý. Některá témata jsou známější, jiná prakticky neznámá. Mě zaujal příběh o státě Quilombo dos Palmares. Šlo o státní útvar uprostřed brazilského pralesa, který založili v 17. století otroci uprchlí z plantáží. Jedinečnou pomůckou při boji proti bílým otrokářům jim při tom byla capoeira. Pozoruhodný je také příběh kněze, který sbíral knihy tak rád, že kvůli tomu i vraždil, dále vylíčení sebevraždy anglického malíře Benjamina Haydona nebo kapitola o jedinečném automobilovém závodu do Phoenixu a mnoho dalších. Pokud tedy máte rádi oddychovou literaturu a zároveň se zajímáte o historii, zvláště o zajímavé události, je kniha Podivně pravdivé příběhy z Nakladatelství Olympia právě pro vás.
Vložil: Zdeněk Svoboda