RECENZE Lisa Jewellová a její Rodina z podkroví. Bezchybné psycho
12.03.2021
Foto: Youtube / repro
Popisek: Lisa Jewellová
Britská autorka není pro české čtenáře překvapením. V minulosti se u nás objevily její romány Pod dohledem (2020) a Beze svědků (2019). Oba byly strhující. A na stejné vlně se veze taky neskutečně dobře zvládnuté tempo kriminálního thrilleru Rodina z podkroví. V něm více než kde jinde vstupuje do popředí postava vypravěče a nenápadné prohazování časů. Knihu zvládnete za den, hodně těžko se totiž odkládá.
V napětí prošpikovaném titulu Beze svědků čeká Laurel na odpověď, co se stalo s její zmizelou dcerou Ellie. Čeká přes deset let. Kromě dialogů se v této knize Jewellová postavila na stranu empatie vůči ženám. Román Pod dohledem pro změnu proplétá řadu osudů současnosti a minulosti. Zvládá to bez jakýchkoli problémů téměř mistrovsky.
Laici i odborníci žasli. Nezbývalo než Jewellovou chválit, chválit a zase chválit.
Úplně stejně se autorka popasovala se svým posledním počinem, tedy s Rodinou z podkroví. Ačkoli se mi v první chvíli nechtělo věřit, že to bude tak dobré, věřte, bylo. Abych to dořekl; na krátko jsem si myslel, že půjde o jakýsi uzavřený román z prostředí baráku plného lidí, taková ta klasická situační dějová linie. Ne, ne, ne. Nic takového.
Londýn, módní čtvrť Chelsea pro bohaté. Honosný dům na nábřeží a v něm kolébka s nakrmeným a spokojeným miminkem, které čeká, až ho někdo pochová. O patro níž v kuchyni leží tři rozkládající se mrtvá těla. Jinak nikdo. Policie, výslechy sousedů, ticho. Stav před nějakými pětadvaceti lety. Blik. Žena je kdesi u moře, prochází se, nemá co jíst, kam složit hlavu. Svou i dětí. A taky psa. Blik. SMS. Malé je 25.
Právě tady to celé začíná.
Spisovatelka Lisa Jewellová miluje pracovat s figurami. Je to znát. Vyžívá se v postavách, které staví do výjimečných a extrémních situací. Obvykle ukáže nejen důsledek, ale i příčinu. To se týká především vztahu k ženám. Nebudu ani naznačovat. Druhou věcí, na níž se Britka zaměřuje, je časovost. Někdy jsem byl tak unesen dějem, že mi vůbec nedošlo, kde jsem a co se přesně děje. Navíc mi to vůbec nevadilo.
Před vámi se objevují prakticky jen tři osudy. První popisuje mladou ženu s dětmi a psem někde v Evropě u Azurového moře. Nevíte, kde se vzala. Snad jen to, že ji týral manžel, že od něho utekla, že je bez peněz a ráda fidlá na housle. Aby těch nejasností nebylo málo, její pas je falešný. Chce se vrátit do království, neví jak. Tak se rozhodne poprosit svého ex. Toho, který ji málem zabil.
Pak je tu mladá Libby. Pracuje, kde pracuje, vede docela obyčejný život. S mámou, single, s kamarády. Spokojená, klidná, milá. V den jejich narozenin jí na stole přistane obálka od prestižní advokátní kanceláře Smithkin, Rudd & Royle. Dopis jí pochopitelně změní život. Zjistí, že je adoptovaná…
Pak tu máme třetí part. Návrat do minulosti, který končí tam, kde začíná děj. Nalezením tří mrtvých. Hromadná sebevražda a malé dítě. Propletenců a zvratů je v knize hned několik. Všechny jsou špičkově domyšlené, ústřední dějová linka je pochopitelná, ač ujetá, což u narušených lidí bezesporu bývá. Chvíli jsem měl pocit, že se zasměju, chvíli… no… chvíli zase, že se nezasměju.
Děj je výtečný. To byla jedna radost číst, protože vás tam pořád něco žene. Chcete zjistit, kdo ty lidi jsou, co se stalo, jak se to stalo, proč se to stalo. Příčina, důsledek.
Z hlediska stylu, spíše tedy stylistiky musím vypíchnout ještě jeden aspekt. Perfektní přenesení role vypravěče.
Kapitola končí slovy, co se stalo před patnácti lety. Další otevře oponu stručným hodnocením, jež se vztahuje k dnešku.
Něco jako: „On tehdy zabil našeho psa a my brečeli.“ Konec kapitoly. „Samozřejmě jsem toho psa nezabil, bylo mi dvanáct, teď je mi osmatřicet…“
Výborná hra postav, vyprávění a časů. Kniha mi udělala velikou radost, dávám 86 procent. Chybu jsem našel jenom jednu, dvakrát zopakované zájmeno to v oznamovací větě.
Vydává Cosmopolis v překladu Milana Lžičky.
Vložil: Zdeněk Svoboda