Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

RECENZE Čirý skvost. Gabriel García Márquez: Plukovníkovi nemá kdo psát

08.03.2021
RECENZE Čirý skvost. Gabriel García Márquez: Plukovníkovi nemá kdo psát

Foto: Wikimedia Commons

Popisek: Gabriel García Márquez

Psát o držiteli Nobelovy ceny za literaturu (1982), muži, který je právem považován za jednoho z největších spisovatelů téhle planety, je obtížné. Když k tomu ještě přidám pud, mýty, inklinaci k detailu a hledání pevného bodu v bezčasí, je to o to složitější. Magický realismus v dílech Ajtmatova, Bulgakova, Fuentese, Murakamiho, a především Borgese s Márquezem je nadmíru obtížný. Ne pro autora, ne pro recenzenta, ale pro někoho, kdo s tímto typem literatury nemá zkušenost.

ODEON je nakladatel, který s péčí vybírá knihy, jež se silným tesákem zahryzly do osudů států a dějin. Neméně platné je to u časopisecky publikované novely Plukovníkovi nemá kdo psát (El coronel no tiene quien le escriba, 1961), kterou vlastně ani nechtěli vydat. Byla zřejmě složitá, temná, depresivní, nebyly v ní hmatatelné prvky tehdy navyklého dobového realismu či popisnosti spojené s dějinami jihoamerického kontinentu.

Nic naplat, že Všechna špína světa, autorův debut (1955), byla prozřením. Takový ten pocit, při němž citlivý člověk nechápe a zdatný čtenář jen marně nachází přirovnání. O komparatistech ani nemluvě. A přitom je těch podobností mezi Márquezovou prvotinou a druhou vydanou knihou několik.

Nejde ani tak o strasti vlasti, ani o čistotu jazyka, jako především o ten nenápadný pevný bod (středa, pátek), k němuž se hrdinové upínají. Plukovníkovi nemá kdo psát neznamená žádný jinotaj. Nehledejte v té méně známé knížce cosi magického, obsáhlého, přesahujícího. Není nutné nacházet náznaky, vše je řečeno a vše vede k logickému, až absurdnímu přiblížení. Takovému, jemuž Alfred Jarry o půlstoletí dříve připisoval vyhasnutí životního kotle. Ostatně tak psal i Havel, Camus, Dürrenmatt, Albee.

 

ODEON v původním překladu Hany Posseltové, jejíž životní pouť během 2. světové války také doporučím nastudovat, přinesl čistočistou prózu velikého spisovatele, jehož přesah a vliv trvá dodnes.

Život plukovníka, bývalého bojovníka z občanské války, je vyplněn strádáním a bídou. Každý týden, již patnáct let, chodí do přístavu a marně čeká na zprávu, že mu byla přiznána penze. Předtím je i s manželkou živil syn, teď nemají co jíst. Motiv jeho smrti a vykreslení politické situace jsou nejdůležitější prvky příběhu. Don Sabas, kmotr zesnulého syna a stranický předák, unikl perzekuci. Plukovník a jeho žena jsou, jak sami říkají, sirotky svého zastřeleného syna. Plukovník si chce stůj co stůj ponechat kohouta, jediné dědictví po zesnulém.

Na necelých sto stránkách se tak před čtenářem ocitne jedno bezejmenné město (nejde o Macondu) a osudy dvou protagonistů. Muže i ženu trápí nemoci, horko, hlad, obecný nedostatek. Není na léky... Jediným pevným členem příběhu je den, kdy se přiblíží dostavník a lze očekávat poštu. Ta ovšem nepřichází. Smyslem titulu je nejen tohle čekání na Godota, ale rovněž láska. Ta je vyobrazena tím podivně krásným kohoutem, na něhož se chodí dívat děti, když ho plukovník uvazuje za nohu ke stolu a krmí. Kohout představuje nejen spojení s mrtvým synem, který roznášel nelegální tiskoviny, ale i naději. Pokud by ho rodina prodala, dostala by až devět peso. Tolik, že by nevěděli, jak je utratit...

Marné, až kafkovské bušení na dveře lepšího života samozřejmě nepřichází. Kohout zůstává kohoutem v kuchyni, odkud dlabe svůj přiděl kukuřice, přičemž plukovník a plukovníkova žena marně čekají na přiznání penze. Hlad, nemoc ani dialogy s ostatními obyvateli ničemu nepomáhají. Dokládají zmar a šeď. V momentu, kdy by naturalista anebo realistický spisovatel tasil kolt a hrdinu nechal po vzoru Balzaca zemřít, nachází García Márquez vysvobození; tím je očekávání neočekávaného, další týden a další funící poštovní člun. Koloběh se neuzavírá, jelikož dopis ještě nepřišel...

Nelze hodnotit jinak než 93 procenty. Literární skvost.

Vložil: Zdeněk Svoboda