RECENZE Překrásná čeština jako z Čapkových próz. Méně známý příběh Viktora Fischla, tajemná Pátá čtvrť
05.03.2021
Foto: Roman Richtermoc
Popisek: Viktor Fischl
Mezi sedmi desítkami osobností, které město na soutoku Labe a Orlice zařadilo na seznam čestných občanů, patří hradecký rodák Viktor Fischl víc než právem. Díky svému rozhledu, umu, znalostem, dovednostem a textům nakonec překonal hranice nejen tohoto východočeského města, ale i Evropy. O záchraně dvou stovek lidí v protektorátním Československu ani nemluvě. Měl jsem možnost číst jeho zasněný příběh Pátá čtvrť, který jsem neznal. O jak čistou češtinu a poetiku se jedná, vycítí každý po prvních pár odstavcích.
Nakladatelství Garamond, jež zmíněný titul vydává, se Fischlem zabývá soustavně. V minulosti přineslo ceněné Hovory s Janem Masarykem, lyrický román Kuropění, trpké Dvorní šašky, které rozhodně doporučuji a je nutné je znát, a taky Ulici zvanou Mamila, psanou hebrejsky. Fischl mimochodem do Izraele emigroval již v roce 1949, aby se posléze stal sekretářem izraelského velvyslanectví v Japonsku.
Mně osobně jeho próza táhne už hezkou řádku let. Je to něco na pomezí snů, kruté reality, barvitých popisů osudů známých z Lustigovy tvorby, stejně jako důraz na cit a jednotlivce. Krom toho Fischl píše tak nádherným jazykem, který je srovnatelný skutečně s osobnostmi typu Karla Čapka. Pátá čtvrť je jasným důkazem lásky k víře, až eliadovskému mýtu (golem), staré Praze, kořenům, ale především k lidem. Steinerovy známé ilustrace beru jako pomyslnou třešničku na dortu.
„Koloman Gottlieb a Menachem Karlin se vídali sice několikrát do týdne, pravidelné schůzky však měli už odnepaměti v sobotu pozdě odpoledne, kdy se navzájem navštěvovali a jednou u toho, podruhé u onoho spolu už bůhvípokolikáté pročítali knihu Zohar, zvanou též Kniha nádhery. Ke každé větě, ba ke každému slovu měli jeden druhému co povědět. Někdy, když kapitola, kterou právě probírali, byla zvlášť zajímavá, se vraceli i ještě po večerní modlitbě ze synagógy a pokračovali v rozhovoru.“
Fischlův příběh s ryze detektivní zápletkou ze zanikajícího židovského ghetta, takzvané páté pražské čtvrti – Josefova, patří k méně známým knihám spisovatele. Když vyhoří vetešnictví Zigmunda Barbiera, je zatčen tiskař z Brendeisovy tiskárny Emil Holub. O jeho nevině jsou přesvědčeni doktor Karlin se správcem židovského hřbitova Kolomanem Gottliebem, kteří si marně lámou hlavu nad tím, kdo stojí za sérií žhářských útoků na vetešnictví v jejich čtvrti doopravdy.
Pravý viník žhářských útoků se skrývá někde mezi starobylými synagogami a obchůdky, kde se setkávají lidé moudří i pošetilí, mladí milenci i staří přátelé, smolaři i výherci milionů. Díky Fischlovu kouzelnému vyprávění v Páté čtvrti (1989) ožívají postavičky jako chapr Šalomoun Markus, kartáčník Geduldiger, dámy z nevěstince vdovy Bandlerové či věčně opilý lampář Vastl, a nad celou čtvrtí se vznáší přízrak Golema, který může mít mnoho tváří…
Jednou z nich je bezesporu i tvář božího soudu.
Knihu jsem měl přečtenou za den. Stránky mizely jako postavy na orloji, chvílemi jsem nevěděl, jestli mi jde víc o popis staré Prahy nebo zločinů. Obojí se krásně skloubilo v posledních kapitolách, kdy odhalíte lineární příčinu i důsledky. Fischl dokázal, že způsob klasického vyprávění nepatří výlučně ruským klasikům a obsáhlost češtiny neskončila národním obrozením a Palackého Dějinami národu českého v Čechách a v Moravě.
Opakovaně zmíněný jazyk bych v tomto příběhu postavil na první místo. Druhé obsadí Josefov. Detektivní zápletka je pro mě nepodstatná, byť je pro jednotlivé figury v jistou chvíli zásadní.
Celkový dojem? Úchvatná a strhující slovní zásoba, cit pro detail, dávno zapomenuté profese i doba, které přehlučí pragmatickou část prózy. Chybu jsem nenašel žádnou, pouze stylistickou drobnost; citaci zahájenou uvozovkami nahoře místo dole. Dávám 84 procent.
Vložil: Zdeněk Svoboda