RECENZE ´Když brečím, musím mít otevřenou pusu, abych nekřičela.´ Deníky židovské dívky Ruth Maierové přesahují jejich formu
31.01.2021
Foto: Wikimedia Commons
Popisek: Jan Erik Vold
Abel Jacob Herzberg a jeho deník z Bergen-Belsenu. Deník Etty Hillesumové z let 1941–1943, deníky Victora Klemperera, Anny Frankové, Hermana Kruka, Nestorase Matsase, Phila Mechanicuse z Osvětimi, Oscar Rosenfeld a jeho 890 dnů v Lodži, Theresienstadt perem Evy Roubíčkové Mándlové, Reniin deník, Deník Rivky Lipszycové, Kovno Ghetto diary (Surviving the Holocaust) a tolik dalších, že by to nestačilo na hutný odstavec.
Literatura šoa je široká, nepřeberná, nepřenositelná.
Deníky Ruth Maierové v úžasném a strhujícím překladu Kateřiny Krištůfkové jsou ovšem docela jiného ražení. Rozsahem, edičním zpracováním norské, německé i české verze, a zejména svým obsahem. Ten zcela svrchovaně přesahuje formu deníků.
Takovou tu podobu, od níž čekáte datum, odstavec, sem tam fotografii, autorovo nitro. Recenzované deníky mají přesah do literatury, dobových reálií, do umění. Vlastně, kdybych chtěl být trošku patetický, sahají do celého 20. století. Každopádně jsem je měl možnost pečlivě číst, listovat jimi, nechat se na chvíli vtáhnout do doby, která je zdánlivě cizí a vzdálená, a přitom, což opakuji často, je tu ještě pořád mnoho těch, kteří na holocaust mohou živě vzpomínat.
Doteď jsem hospitovala ve druhém ročníku latinské větve Akerského obecního gymnázia. Postoupila bych jako řádná žačka taky do třetího ročníku (posledního!), předtím bych ale musela složit zkoušky z předmětů, které už ostatní mají za sebou. Tady to totiž chodí tak, že student každý rok plně absolvuje jeden nebo dva předměty, takže mu k maturitě zbydou jednom dva nebo tři. Kapišto? V říjnu tedy budu skládat zkoušky z chemie, zeměpisu, matematiky. Jsi zvědavá na ty „komplikace"? Ano! V první řadě naše třída končí. Je nás celkem jenom osm. Kromě toho bude škola střežena nebo tak něco.
Ruth Maierová se narodila ve Vídni v roce 1920 do asimilované židovské rodiny. Otec pocházel z moravských Žarošic, kde Ruth a její sestra Judith trávily v rodinném kruhu letní prázdniny. V deníku o tom v červenci 1936 píše: „Jsme teď v Žarošicích. Je tu překrásně. Mám Žarošice raději než Vídeň. Cítím se tady doma. Budu psát. Teď se musím dívat. A nasávat do sebe všechnu tu krásu. Po návratu do školy to využiju a budu z toho žít. Jako velbloud z tukových zásob.“
Po Křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938, kterou ve Vídni prožívá v předvečer svých 18. narozenin, hledá útočiště v Norsku. Dne 26. listopadu 1942 byla při masovém zatýkání Židů v Oslo zatčena a poslána do Osvětimi. Deník si začala psát jako dvanáctiletá školačka. Její důvěrná přítelkyně Gunvor Hofmo zápisky schraňovala padesát let. Dopisy, které Ruth Maierová odeslala z Norska, uchovala její sestra Judith v Anglii. Na základě osmi sešitů deníku a padesátky dopisů stvořil Jan Erik Vold, velmi významný recitátor, spisovatel a překladatel, doslova strhující životní příběh, který je nejucelenějším literárním dokumentem, jaký v Norsku existuje o židovské osobě za druhé světové války.
Nepřestává mě udivovat, jak nezadržitelně stárnu. Dvacet jedna. Říkám si to nahlas a snažím se ze zvuku toho slova – jednadvacet – být moudrá. Moc jsem toho nevykonala. Absolvovala jsem takzvanou maturitu, jinak nic. No, řeknu to, co Gunvor zmínila v jedné krátké básničce, kterou napsala jako sedmnáctiletá: „Odteď budu čekat, až mi zbělají vlasy." Ano! Budu čekat, až mi zbělají vlasy a budu jíst knekkebrot.
Kniha nakladatelství EDIKA je zpracovaná způsobem, který dává jasně najevo, jak moc všem záleželo na její finální podobě. Kombinace rukopisných textů, desítek poznámek pod čarou, vsunutých vysvětlení, zachovaných tvarů, složitých přehlásek, reprodukovaných akvarelů, perokreseb, básní... To je něco, s čím jsem se předtím nesetkal.
Není to beletrie, není to literaturu faktu. Je to kolářovská siláž nálad, stylů, pocitů, přesahů a postojů slečny, kterou nejvíce přiblíží dvě závěrečné fotografie. První zachycuje osolský přístav dne 26. listopad 1942 a mlčící hlouček zatčených, již čekají na vězeňskou loď Donau. Druhý snímek je o tři listy dál. Čtenář na něm uvidí poslední členku rodiny Maierových. Stará dáma stojí a usmívá se. Na zdi jejího manchesterského bytu visí obraz rodinného domu v Žarošicích.
Judith Suschitzky, rozená Maierová, zemřela 14. dubna 2020. Sestra Ruth... zmizela.
Její deník vzbudil při vydání v roce 2007 značnou pozornost a práva k němu se prodala do jedenácti zemí. Česko je nyní dvanáctou, kde překlad norského originálu vychází. Nutné bude dodat, že naše edice je obohacena o čtyři fotografie.
Celkový dojem se mi těžko rozepisuje.
Až jednou otevřou knihkupectví, běžte tam, abyste si tu knížku vzali do ruky a chvílí v ní listovali. Pak to přijde úplně samo.
Vložil: Zdeněk Svoboda