Sto let strhujícího souboje v dobývání vesmíru aneb Od Koroljova k Elonu Muskovi
24.01.2021
Foto: academia.cz
Popisek: Spisovatel a publicista Karel Pacner
Dějiny dobývání vesmíru jsou současně historií nekonečného souboje dvou světových velmocí. Pod pokličku mu tentokrát můžeme nahlédnout díky spisovateli a publicistovi Karlu Pacnerovi, který se celý život věnuje popularizaci vědy. Jeho další knihu o strhujícím vývoji techniky vydalo nakladatelství Kniha Zlín.
Renomovaný autor literatury faktu Karel Pacner, který je českou jedničkou v popularizaci kosmonautiky, přináší v nejnovější rozsáhlé publikaci fakta o tajném souboji vědy a techniky dvou světových velmoci o dobytí vesmíru. Startem Jurije Gagarina 12. dubna 1961 kosmodromu Bajkonur získali nejprve dočasný náskok Sověti, s dobytím Měsíce ale nakonec vítězili Američané. Vývoj kosmonautiky ovšem pokračoval a pokračuje dál a je strhující. A pokračuje dál i onen nepsaný souboj. Poslední vítězství si v létě 2020 odnesl Elon Musk, který je hlavní hrdinou poslední kapitoly knihy.
OSAMOCENÝ TAJNŮSTKÁŘ: Američan Robert Goddard
NEPRAKTICKÝ TEORETIK: Němec Hermann Oberth
VYNÁLEZCE NÁZVU: Francouz Robert Esnault-Pelterie
VĚČNÝ ROZEHRÁVAČ: Rus Michail Klavdijevič Tichonravov
INŽENÝR UKRYTÝ POD CIZÍM JMÉNEM: Rus Jurij Vasiljevič Kondraťjuk alias Alexandr Ignaťjevič Šarhej
OBERTHOVA NĚMECKÁ ŽEŇ: Němci Max Valier, Rudolf Nebel, Reinhold Tiling, Karl Poggensee a Rolf Engel, Slovinec Herman Potočnik
NEDOKONČENÉ POKUSY KOUMÁKA: Čech Ludvík Očenášek
VYNÁLEZCE KOSMICKÉHO BOMBARDÉRU: Rakušan Eugene Sänger
„KLUB SEBEVRAHŮ“ V PASADENĚ: Čechoameričan Frank Joseph Malina
JMÉNO SOVĚTSKÉHO UPRCHLÍKA NA MĚSÍCI: Poangličtělý Osetinec Grigorij Tokaty-Tokajev
Z KONCENTRÁKU DO TAJNÉ DVORANY SLÁVY: Rus Sergej Pavlovič Koroljov
SPUTNIK PROJEKTOVAL SYN „NEPŘÍTELE LIDU“: Rus Gleb Jurjevič Maximov
„ZAVEDL AMERIKU DO VESMÍRU“: Američan novozélandského původu William Hayward Pickering
PROJEKTANT „OD BOHA“: Rus Konstantin Petrovič Feoktistov
STVOŘITEL LUNÁRNÍHO MOSTU: Američan John Houbolt
„KŘESTNÍ OTEC“ GAGARINA: Rus Oleg Genrichovič Ivanovskij
ARCHITEKT KLÍČOVÝCH PLAVIDEL: Američan Maxime Faget
DNES BY GAGARINA NAHORU NEPUSTIL: Rus Boris Jevsejevič Čertok
NEÚSPĚŠNÝ DOBYVATEL MĚSÍCE: Rus Vasilij Pavlovič Mišin
AUTOR RAKETOVÉ UČEBNICE: Poameričtělý Němec Wernher Magnus Maximilian von Braun
PODLE STALINA FANTASTA: Rus Vladimír Nikolajevič Čeloměj
OBNOVITEL ČÍNSKÝCH RAKET: Číňan Čchien Süe-sen
GENERÁLNÍ KONSTRUKTÉR VŠEHO: Rus Valentin Petrovič Gluško
LEGENDA ŠPIONÁŽNÍCH DRUŽIC: Američan James Plummer
GENERÁL HVĚZDNÝCH VÁLEK: Rus Gleb Jevgenijevič Lozino-Lozinskij
STAVBYVEDOUCÍ MEZINÁRODNÍ STANICE: Američan Michael Suffredini
SRDEČNÍ VĚC PLUTO: Američan Alan Stern
VIZIONÁŘ PRO 21. STOLETÍ: Poameričtělý Jihoafričan Elon Musk
Po absolvování Vysoké školy ekonomické nastoupil Karel Pacner v roce 1959 do redakce Mladé fronty, kde pracoval až do odchodu do důchodu v roce 2001. Věnuje se popularizaci vědy, zvláště kosmonautiky, mimo jiné se stal v létě 1969 jedním ze dvou Čechů, kteří byli osobně přítomni u vypuštění Apolla 11 k Měsíci na mysu Canaveral.
Od roku 1990 se rovněž věnuje moderním dějinám a historii špionáže. Napsal více než padesát knih literatury faktu, například Hledáme kosmické civilizace, Osudové okamžiky Československa, Osudové okamžiky XX. století, Doteky dějin, Géniové XX. století, Velmistři špionáže, Neobyčejné okamžiky historie, Tajný závod o Měsíc a další. Právem obdržel několik cen za popularizaci vědy i za knižní tvorbu.
Autor: Karel Pacner
Žánr: literatura faktu, vesmír
Nakladatelství: Kniha Zlín
Ukázka z knihy:
Ztráta spojení před cílem
Deset dnů před vyvrcholením celé operace, v sobotu 4. července 2015, však zažili lidé v řídicím středisku horké chvilky. Krátce před druhou hodinou odpolední letního času přestala sonda vysílat. Hlavní řídicí počítač zahltila data – zpracovával dříve získané údaje a do toho začaly přicházet ze sondy nové informace. Hlavní počítač postupoval přesně podle programu – předal aktuální korespondenci záložnímu počítači, který se pokusil spojení obnovit. Po 81 minutách se nicméně podařilo spojení opět navázat.
Po devíti letech činnosti by byla ztráta spojení katastrofou. Půltunovou sondu New Horizons vypustili Američané z Kennedyho kosmické základny na Floridě raketou Atlas14. července 2006. Byl to dosud nejrychlejší start v historii – krátce po něm dosáhla aparatura rychlosti vůči Zemi 16,21 kilometru za sekundu, tedy 58 350 kilometrů za hodinu.
Cíl byl velmi vzdálený od Slunce, a proto ji konstruktéři nemohli vybavit solárními bateriemi, nýbrž jako zdroj energie použili radioizotopový generátor. Sedm vědeckých přístrojů mělo zjistit geologické a topografické vlastnosti Pluta jeho měsíce Charon, změřit teploty na povrchu a zjistit chemické složení, prozkoumat jejich atmosféru včetně vlivu slunečního větru, hledat stopy po sopečné činnosti. Samozřejmě měly studovat i čtyři menší měsíce a pátrat po případných dalších.
Kromě toho nese sonda rovněž malé množství popela objevitele Pluta Clyda Tombaugha. A také kompaktní disk se 430 tisíci jmény lidí ze všech kontinentů, kteří projevili zájem o zapsání. Těmito seznamy zájemců, které se ukládají na palubu meziplanetárních automatů, zvyšuje NASA zájem o kosmický výzkum a vědu vůbec.
Nalezení Pluta nebylo jednoduché. Astronom Percival Lowel, který pracoval na observatoři ve Flagstaffu v Arizoně, si všiml, že Neptun a Uran se pohybují po drahách, které musí ovlivňovat ještě nějaké další těleso – říkal mu „Planeta X“. Proto v roce 1905 navrhl, aby se po této deváté planetě sluneční soustavy pátralo. Sám neuspěl. Až po jeho smrti zahlédl toto těleso ve Flagstaffu na fotografických deskách v únoru 1930 čtyřiadvacetiletý Clyde Tombaugh, nadaný astronom, který se právě chystal na vysokou školu. Jméno mu navrhla po diskusi s dědečkem jedenáctiletá britská školačka Venetia Burneyová: Pluto, římský bůh podsvětí.
Jeden ze sta nejvlivnějších lidí
Sondu New Horizons Alan Stern v NASA doslova vyboxoval. Už v roce 1989, kdy dokončoval doktorandské studium, napsal do Laboratoře proudového pohonu (Jet Propulsion Laboratory – JPL) v Pasadeně, která řídila všechny operace meziplanetárních automatů, že by měla vyslat průzkumníka i k Plutu. Doporučoval cestu okolo Neptunu k Plutu. Tento návrh opakoval, když se před čtvrt stoletím stal předsedou pracovní skupiny kosmické agentury pro vnější planety. Avšak šéfové považovali jeho návrh za technickou fantazii a místo toho schvalovali vypouštění automatů k bližším planetám. Stern se nevzdával. V tomto boji pokračoval i jako vedoucí pracovník Jihozápadního výzkumného ústavu (Southwest Research Institute) v Boulderu v Coloradu.
Pluto leží v oblasti, kde jsou i další nebeská tělesa, možná velká jako tato planeta – argumentoval Stern v časopisu Icarus v roce 1991. Astronomové už tam první takové balvany zpozorovali. Následující rok dokonce dali tomuto pásmu, které se rozkládá od 30 do 55 astronomických jednotek od Slunce, název Kuiperův pás – podle holandského kolegy Gerarda Kuipera, který se těmto objektům podrobně věnoval.
Zahájíme program nazvaný New Horizons(Nové obzory) – rozhodlo v roce 2003 vedení NASA. Měl by odpovědět na čtyři hlavní otázky: Jak se vyvíjela sluneční soustava během pěti miliard let? Jak se proměňoval život? Jak vznikly a vyvíjely se obyvatelné světy? Jak fungují planetární systémy? A to jsou základní otázky lidské existence.
Do té doby už americké automaty prozkoumaly všechny planety s výjimkou poslední – Pluta, které obíhá Slunce jednou za 247 let. Proto musel přijít na řadu i tento nebeský objekt, který krouží okolo Slunce ve vzdálenosti 40–50 astronomických jednotek (AU), tedy 40–50krát dál než Země. A to je dálava, za níž někde končí vliv naší hvězdy, a tedy začíná mezihvězdný prostor…
Vložil: Adina Janovská