Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Pražská doprava

Pražská doprava

Zajímavosti i aktuality

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturně politického redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A nově i ty televizní

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Recenze

Recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Všechny sny se možná jednou konečně i splní. Nejdřív ale musí skončit válka

24.01.2021
Všechny sny se možná jednou konečně i splní. Nejdřív ale musí skončit válka

Autor: kristinharmel.com

Popisek: Americká autorka romantických bestsellerů Kristin Harmel

Za Velkou louží na Ruby čekají trable, ale také skutečná láska. A jaké tajemství ukrývá dům v pařížské Rue Amélie? Romantický příběh, zasazený do období druhé světové války, vydalo nakladatelství Motto.

Když se Američanka Ruby přestěhovala v roce 1939 za manželem do Francie, netušila, že nastanou těžké časy a ta skutečná láska na ni v Paříži teprve čeká. Po smrti jejího muže se jednoho dne nečekaně objeví sestřelený britský pilot Thomas, který nemá šanci přežít bez cizí pomoci. Ve stejném domě bydlí také židovská rodina Dacherových, jejíž dcera Charlotte je pro Ruby jedinou spřízněnou duší.

Zatímco Dacherovým hrozí koncentrační tábor, Ruby odmítá nečinně přihlížet zoufalé situaci a doufá, že jednou bude konečně žít podle svých představ. Thomas zase touží po návratu do spojenecké armády, aby mohl bojovat za mír, a Ruby sní o tom, že jednou zase uvidí kvést vlčí máky v rodné Kalifornii. Nejdřív ale musí skončit druhá světová válka.

 

Počkej na mě v Paříži

 

Autorka romantických bestsellerů Kristin Harmel získala první zkušenosti s psaním už v šestnácti letech během středoškolského studia, kdy současně pracovala jako sportovní reportérka St. Petersburg Times a časopisu Tampa Bay AllSports. Od roku 2000 je reportérkou magazínu People, její práce se ale objevily v desítkách dalších periodik. Žije v Orlandu na Floridě a chystá se napsat novou sérii pod pseudonymem Kiki Sullivan.

Autor: Kristin Harmel
Žánr:
román, romantika
Nakladatelství:
Motto

Ukázka z knihy:

Když nadešel červen, byl již exodus v plném proudu.
Paříž celá rozkvetla a ořešáky se skvěly svěžestí a vůní. Modré, jasně zelené a sytě červené květiny přetékaly z okenních truhlíků a jako příval barev zaplavily městské parky i ztichlé ulice. Ale v Ruby to vše vyvolávalo pocit, jako by se příroda městu vysmívala. Záhy bude svět, který znala, pohlcen postupující nacistickou invazí.
Ruby cítila její příchod jako bouři na obzoru, naplňující vzduch zlověstným tušením. Ač Francouzi celé měsíce zavírali oči před pravdou a nebrali na vědomí německé provokace na hranicích, nebylo možné pochybovat o jejich záměrech. Maginotovu linii Němci jednoduše obešli a Ardenským lesem se valili do nitra Francie. Budou tu každým dnem a budou se naparovat svým strnulým pochodovým krokem, nesmyslně nablýskanými uniformami a podivným nacistickým emblémem připomínajícím černý větrník zohýbaný vichřicí.
Francouzští generálové již prohlásili bitvu o Francii za ztracenou a zdecimované vojenské jednotky se daly na spěšný ústup směrem na jih. Po nocích kvílely sirény ohlašující letecké nálety. Auta s tmavomodře zabarvenými reflektory se pohybovala v tajuplné tmě. Obchody byly zavřené a davy Pařížanů prchaly z města a ucpávaly silnice v krajině poseté německými bombami. Paříž byla opuštěná a bez obvyklého dětského smíchu, který se dřív ozýval všude ze sousedství. Jako by na město padl příkrov ticha. Dokonce i Eiffelovka, tyčící se k obloze jako dýka, se zdála být nepřirozeně vzdálená, jako by i ona zadržovala dech.
„Proboha,“ řekl Marcel Ruby, když se choulili sami ve sklepě pod jejich domem, kde se schovávali před bombami, které padaly kdesi na jihozápadě – zřejmě na továrny Renault a Citroën, hádala Ruby. Němci bombardovali Paříž, což se ještě před několika týdny zdálo být nemožné. „Měla jsi odjet... Chováš se nezodpovědně.“
S nápadnými kruhy pod očima a křečovitě staženými rameny připomínal dětskou hračku s nataženým pérem.
„Věděla jsem, do čeho jdu,“ odpověděla, ale nepodívala se mu do očí. Nebyla to tak úplně pravda: zpočátku se nechala ukolébat falešným pocitem bezpečí. Ale pak se rozhodla zůstat, protože zůstával i on. „ Jsem tu s tebou.“
„Ale to je právě ten problém, že, miláčku?“ Místo aby to oslovení bylo milující, vyznělo sarkasticky, a oba to věděli. Byl v poslední době jiný, vůbec se nepodobal muži, jehož před rokem následovala přes Atlantik. Skutečnost, že ho armáda odmítla – kvůli výraznému kulhání na pravou nohu následkem dětské obrny –, nyní jako by poznamenávala každý jeho bdělý okamžik.
„ Jak to?“ Snažila se zachovat klidný hlas. „Zdá se, že věříš tomu, že jsi nezranitelná. Nežádal jsem po tobě, abys zůstala.“
„Toho jsem si vědoma.“ Naléhavě se ji snažil přimět k odjezdu, dokonce napsal jejím rodičům a žádal je, aby mu pomohli přesvědčit ji, aby si to rozmyslela. Ale Ruby odmítala utéct při prvním náznaku nesnází. Nechtěla nechat Marcela, aby invazi čelil sám. Spojila svůj osud s jeho v dobrém i zlém – a když se pokoušel poslat ji pryč, jen ji to utvrdilo v jejím odhodlání. „Pořád věřím, že nám tady prozatím nic nehrozí.“
„Ach tak, je to tak americké, chodit po světě s hlavou plnou iluzí, že?“
Ruby se odvrátila a vzápětí budovou otřásl další výbuch. Nepozorovaně to došlo tak daleko, že být Američankou bylo něco, za co by se člověk měl stydět, alespoň v Marcelových očích. Zazlíval prezidentu Rooseveltovi, že se nechce účastnit války v Evropě, a jak měsíce ubíhaly a Američané se stále odmítali zapojit, Marcel jako by víc a víc činil Ruby zodpovědnou za politiku její země.
„ Je mi to líto,“ omlouval se již mírnějším tónem. Položil jí ruku na rameno. „ Je to jen tím, že nevím, jak bych sám sobě odpustil, kdyby se ti něco stalo.“
„ Já vím.“ Ruby se trochu uvolnila a připomněla si, že je normální, že v manželství občas dojde k nedorozumění. A vůbec, jak by někdo mohl Marcelovi zazlívat, že se cítí bezmocný? „Ale jsem přesvědčená, že patřím sem, Marceli. Sem k tobě.“
Čekala, že protáhne obličej, ale místo toho se na ni jen dlouze zadíval. „Ruby, všechno jsem pokazil. Předstíral jsem, že jsem mužem, jakým jsem si přál být, ale teď jsi poznala, jaký jsem ve skutečnosti: muž, jemuž mizerná nemoc vzala schopnost tě chránit.“
Přistoupila k němu blíž a položila mu ruku na neoholenou tvář. „ Já ti rozumím, Marceli,“ řekla. „Vždycky jsem ti rozuměla. Myslíš, že francouzští vojáci, když teď ustupují z fronty, jsou na tom lépe než ty a mají situaci pod kontrolou?“
„Asi bych měl být vděčný, že se na svět pořád ještě díváš růžovými brýlemi. Možná že je užitečné nevidět až tak zřetelně hrozící bouři.“
Chtěla se ohradit, říct mu, že vidí věci stejně zřetelně, jako on, ale on si ji přitáhl k sobě a objal ji, a tak raději mlčela. Poprvé po řadě týdnů byla v jeho náručí a připadalo jí to jako návrat domů, byť se ukázalo, že to je jiný domov, než čekala.
O hodinu později, když zazněly tři tóny ohlašující konec náletu, vedla ho nahoru nazpět do jejich bytu v téměř opuštěné budově přímo do ložnice, která kdysi byla jejich útočištěm. Nyní jí připadala jako bojiště a Ruby věděla, že když chtějí přežít, musí se to změnit.
„Proč bys o mě měla stát?“ šeptal, když ho políbila. „Nejsem nic.“
„ Jsi můj manžel a stojím při tobě,“ odvětila pevně a zakryla mu ústa svými rty.
Jeho milování bylo uspěchané, téměř neurvalé. Snažila se vytrvat, dívat se mu do očí, přivést ho zpátky k sobě, ale on byl někde úplně jinde, až se na ni celý zpocený zhroutil, vyčerpaný a těžce dýchající. „Promiň,“ zašeptal do jejích ňader. „Miluju tě, víš? Opravdu tě miluju.“
Ruby počkala, až Marcel začne opět pravidelně dýchat, a pak odpověděla: „Taky tě miluju.“
Ano. Zůstane. Bouře jsou tu koneckonců od toho, aby se jim čelilo…

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace