Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Prožijte znovu cestu do pravěku. Klasika ruské fantastiky se vrací s jedinečnými ilustracemi Zdeňka Buriana

23.01.2021
Prožijte znovu cestu do pravěku. Klasika ruské fantastiky se vrací s jedinečnými ilustracemi Zdeňka Buriana

Foto: repro wikipedia.org

Popisek: Slavný ruský cestovatel a geolog Vladimir Obručev

I když slavný ruský cestovatel a geolog napsal Plutonii před sto lety, je stále stejně čtivý a napínavý. Román Vladimira Obručeva, jehož české vydání ilustroval klasik stejně nesmrtelný, vydalo nakladatelství Albatros.

Slavný ruský cestovatel a geolog Vladimir Obručev napsal román Plutonie před sto lety. Jde o poutavý příběh v duchu románu Cesta do středu Země od Julese Verne. Odehrává se v časech, kdy dobrodružství bylo ještě napínavé, cestovatelé odvážní a pravěké ženy divoké.

 

Plutonie

 

Poprvé vyšel román v roce 1924 v Petrohradě, ale od té doby neztratil nic ze své čtivosti. V samotném Rusku je považován za nesmrtelnou klasiku žánru fantastiky a vychází stále znovu a znovu. Očividně se stal i jednou z inspirací pro neméně slavný film Karla Zemana Cesta do pravěku. Ilustrace k českému vydání vytvořil klasik stejně nesmrtelný – malíř Zdeněk Burian.

Autor: Vladimir Obručev
Ilusztace: Zdeněk Burian
Žánr:
román, dobrodružství, literatura pro děti
Nakladatelství:
Albatros

Ukázka z knihy:

Loď za hodinu zakotvila asi sto kroků od břehu u spícího městečka. Rachot řetězů vzbudil psy a noční ticho bylo roztříštěno štěkotem a vytím, kterého si však nikdo z obyvatel města nevšímal. Tenhle koncert se opakoval často, zřejmě to byl obvyklý zjev.
Ráno byli cestovatelé probuzeni shonem a zmatkem na palubě. Nakládali uhlí, pitnou vodu, zásoby. Všichni spěchali nahoru. Jasné slunce už vystoupilo vysoko nad hory a město oživlo.
Po dlouhé plavbě chtěli všichni ucítit pod nohama pevnou zemi; proto narychlo posnídali, a aby se dostali na břeh, nasedli do loďky, která plula pro zásoby. Tam se už sešli všichni obyvatelé Petropavlovska od dětí až po starce, kteří sotva vládli nohama, aby se podívali na loď a na cestující, dozvěděli se poslední novinky z daleké vlasti a zjistili, zda jim přivezli zboží, které potřebují.
Za nástupem se na mírném svahu rozložily v malebném nepořádku ubohé domky obyvatel města. Od těchto chat se velikostí a pevností odlišovala jen městská škola, nemocnice, nový dům gubernské správy a několik obchodních skladišť.
Cestovatele překvapilo, že tam nebylo pranic podobného ulicím. Domky byly rozházeny tak, jak to jejich stavitele a pány napadlo: některé stály otočeny k zálivu průčelím, druhé bokem, třetí dokonce šikmo. Kolem každého domku byly špejchary, kůlničky, přístřešky pro dobytek, věšáky na sušení ryb. Na mnoha místech ležely ještě hromady a pláně špinavého tajícího sněhu, zpod nichž sbíhaly k moři potůčky kalné vody; cestovatelé je museli přeskakovat, protože tu nebyly ani chodníky, ani můstky.
Všechny překvapilo, že tu skoro docela chyběla drůbež a drobné zvířectvo. Vysvětlovali si to tím, že tažní psi, bez kterých je život na Kamčatce nemožný, vyhubí všechna malá zvířata. Zejména na konci zimy, když se ztenčí zásoba sušených ryb a psi mají hlad. Ty psy, překrásně huňaté šelmy různých barev, bylo vidět u všech stavení. Někteří se hřáli na slunci malebně roztaženi, jiní se hrabali v kuchyňských odpadcích, další se prali nebo si spolu hráli. Cestovatelé si se zájmem prohlíželi tahle zvířata, jejich příbuzní se měli zúčastnit výpravy Polární hvězdy jako dopravní prostředek po sněhu a ledu neznámé země. Protože zimní cestování skončilo a na Kamčatce tál všude sníh, měli teď psi zasloužený odpočinek a nezasloužený veliký půst, zračící se na jejich propadlých bocích a hladových pohledech.
Nehledíce na klikatou cestu, která vedla mezi domy a jejich přístavky, obešli cestovatelé za necelou půlhodinu celé město a pustili se kousek dál. Botanik doufal, že za městem najde nějaké jarní rostliny. Doufal však marně – všude ještě ležel hluboký sníh a jenom na nejpříkřejším svahu, kde sníh již roztál, našli mladé lístky sasanek. Jaro na Kamčatce pro spousty zimního sněhu a vlivem studeného Ochotského moře začíná pozdě a sníh taje až koncem května. Ale podzim se zato pořádně protáhne až do poloviny nebo možná do konce listopadu.
Z horního kraje města se otvíral nádherný pohled na celý Avačinský záliv, obklopený prstencem hor. Ty se místy prudce svažovaly tmavými útesy k vodní hladině, jinde pak sbíhaly povlovnými svahy a byly proťaty údolími říček, které už shodily zimní okovy.
Prstenec hor se vzdaloval od břehu zálivu jen na západě, kde bylo vidět nížinnou deltu říčky Avači. U jejího ústí stály domky stejnojmenné vesnice, kromě Petropavlovska jediného obydleného místa na břehu tohoto nádherného bazénu, širokého asi dvacet kilometrů. Byly by se do něho vešly námořní flotily všech velikých i malých států, byl skvěle chráněn od moře, a proto tím spíše diváky překvapoval svou prázdnotou. Na jeho hladkém povrchu se nebělala jediná plachta; zato okolní lesnaté hory se ještě bělaly zimním příkrovem. Když naši cestovatelé sestoupili k břehu, stali se svědky zajímavé scény. U vody stálo třicet psů, svázaných vždy po dvou a určených pro výpravu. Obstoupilo je několik námořníků a zástup zvědavců, ale psi byli velmi nepokojní – vyli, prali se a chtěli utéct. Na vodě u břehu kotvila velká neohrabaná loďka, do které se snažili tu smečku naložit. Podsaditý, do pasu nahý chlapík, zřejmě kajur – tj. psovod – popadl dva vzpouzející se a vyjící chlupáče za kůži na hřbetě, odnesl je do loďky a posadil na zádi. Ale sotva se od nich otočil, aby šel pro další pár, chytří psi, kteří cestování po vodě zřejmě nemilovali, vyskočili na břeh a vmísili se mezi ostatní. K obveselení všech diváků se to několikrát opakovalo. Nepomáhaly ani rány, ani křik – psi nechtěli opustit svou otčinu. Kajur zuřil a nadával psům ruskými a kamčadalskými nadávkami, diváci se chechtali a všelicos mu radili, psi vyli – byl to nepředstavitelný zmatek.
Nakonec si kajur vymyslil vtipný, i když pro psy nepříliš příjemný způsob, jak nalodit chlupaté cestující. Odstrčil loďku asi pět kroků od břehu, její kotevní lano podal jednomu námořníkovi a pak začal házet psy přes vodu do loďky. Nic nedbal, že se vzpouzeli. Psi se ve vzduchu škubali, pleskali na dno loďky, vyskakovali předními tlapami na bok lodi a zoufale vyli, ale přece jen se neodvážili hupnout do vody. Když byly v člunu všechny neposedné páry, které bez ustání skákaly a vyly, obrátili člun přídí k břehu. Námořníci a kajur do něho rychle vskočili a chopili se vesel. Hned při prvním zabrání smečka ztichla, jako by někdo mávl kouzelným proutkem, a po celou dobu, co ji vezli, ani nemukla. Ale sotva člun přirazil k boku Polární hvězdy, koncert začal znovu zdvojnásobenou silou. Z břehu bylo vidět, jak vytahují páry psů na palubu v košíku spouštěném z paluby lodi na provaze a jak je kajur nosí do připravené ohrady, kde je slušná dávka sušených ryb přiměla, že se konečně smířili s osudem.
Shon na palubě, rachot kotevního řetězu a vytí vylekaných psů vzbudily nazítří ráno cestovatele, kteří bez meškání vystoupili na palubu, aby se naposled podívali na městečko a jeho obyvatele. „Hurá!“, „Šťastnou cestu!“ a mávali čapkami a šátky, a zatímco psi vyli, Polární hvězda se lehce otočila a plnou rychlostí zamířila přes záliv k bráně. Břeh rychle uplýval do dáli a zároveň se začal v pozadí vypínat za horami u městečka sněhobílý kužel Avačinské sopky. Z jejího tupého vrcholku stoupal tenkým, průzračným pramínkem kouř.
„Naše sopka si zapálila,“ ozval se hlas za zády cestovatelů, kteří stáli u okraje paluby a obdivovali se krásnému obrazu.
Všichni se ohlédli. Byl to onen energický muž, který včera přehazoval psy do loďky. Teď měl na sobě kuchljanku – kazajku ze sobí kožešiny srstí ven. Jeho úzké hnědé oči, posazené trochu šikmo, vysedlé lícní kosti, osmahlá barva obličeje, ploský nos a řídké černé knírky na první pohled prozrazovaly mongolský původ. S úsměvem se díval na cestovatele.
„To je nový člen naší výpravy, Ilja Stěpanovič Igolkin, velitel třiceti psů a kajur vedoucích saní. Naučí nás zacházet s těmihle nepokojnými zvířaty,“ pravil Truchanov a podával kajurovi ruku.
„Naši pejsci jsou náramně klidní, pane náčelníku,“ namítl Igolkin. „Už se ztišili. Vždyť z vlasti nikdo neodjíždí rád, a proto tak vyli.“
Když Igolkin odešel ke psům, Truchanov o něm vykládal svým druhům. Igolkin pocházel ze Zabajkalí z rodiny burjatských kozáků z jakési stanice na hranicích Mongolska. Bojoval ve válce s Japonci a pak zůstal ve Vladivostoku. Na Kamčatku ho zavezla vědecká výprava a jemu se zalíbila země dýmajících sopek, její volnost, spousta ryb a lov na medvědy. Našel tu druhou vlast, rychle se přizpůsobil svérázným zvyklostem tamního života a stal se z něho obratný kajur, známý po celém Petropavlovsku, a průvodce lovců. K účasti v Truchanovově výpravě ho zlákala vysoká odměna, kterou dostal rok předem a která mu pomohla, aby si postavil dům, opatřil dobytek a rybářské náčiní.
Polární hvězda za hodinu po tom, co zdvihla kotvy, vplouvala už do brány Avačinského zálivu, která je přes pět kilometrů dlouhá. Napravo u vjezdu proti svislým skalám Babuškinova mysu vyčnívala z moře ohromná kupa černého Babuškinova útesu, asi sto metrů vysoká, s plochým vrcholkem, velmi vhodná pro hnízdění mořských ptáků.
Stovky racků, kormoránů a jiného ptactva, vyplašeny hlukem stroje, začaly kroužit kolem útesu a naplňovaly vzduch pronikavým křikem.
Když Polární hvězda objela mys Dalnyj s majákem, ostře zahnu-la na severovýchod, zamířila podél východního břehu Kamčatky a poznenáhlu se od něho vzdalovala.
Dva dny nebylo co pozorovat. A navíc foukal studený severozápadní vítr, který přinášel hned déšť, hned kroupy nebo sníh. Moře bylo neklidné a teplé kajuty byly vábnější než mokrá paluba.
Nakonec se vítr utišil, ale zato se objevily plovoucí kry a nastaly mlhy. Dva dny pluli pomalu, aby nenarazili na ledové pole. Když se vyjasnilo, objevil se vpravo břeh skalnatého ostrova sv. Vavřince a nalevo Čukotský mys. Na západ odtud na břehu hlubokého zálivu Prozřetelnosti ležela obchodní osada; tam bylo pro výpravu složeno uhlí, které sem předem přivezla najatá loď. Polární hvězda zakotvila a začali nakládat. Po týdnu plavby všichni spěchali na břeh. Ale na pobřežních skalách nebylo místo k procházkám; na svazích ještě ležel sníh a jen nevelká plošina kolem osady byla beze sněhu...

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace