Příběh těch nejobávanějších aneb Historie Hitlerovy neslavně proslulé osobní armády
23.01.2021
Foto: gilbert.co.uk
Popisek: Adrian Gilbert, britský spisovatel, editor a odborník na vojenskou historii 20. století
Waffen-SS si během druhé světové války získala pověst nelítostných vojáků, ale také válečných zločinců. Ucelený příběh těchto jednotek od jejich vzniku a rozvoje, přes působení ve válce až po zánik přináší kniha renomovaného historika, kterou vydalo nakladatelství cPress.
Cenami ověnčený autor bestsellerů, historik Adrian Gilbert, předkládá ucelenou historii Hitlerovy neslavně proslulé osobní armády, Waffen-SS, která je považována za jednu z nejobávanějších bojových organizací v historii. Původně osobní ochranka Adolfa Hitlera se v průběhu několika let proměnila v jednu z klíčových složek nacistických ozbrojených sil a státního aparátu.
Waffen-SS byly považovány za elitní jednotky s bohatými bojovými zkušenostmi, ale zároveň si získaly pověst krutých a bezohledných vrahů jak nepřátelských vojáků, tak civilního obyvatelstva a právem byly během norimberských procesů prohlášeny za zločineckou organizaci.
Adrian Gilbert vytvořil celkový pohled na více než padesát let, ve kterých Waffen-SS a její členové (jako byli Himmler, Sepp Dietrich, Otto Skorzeny a mnozí další) ovlivňovali běh dějin v Německu i zbytku Evropy. Autorově pozornosti neunikla ani problematika speciálního výcviku Waffen-SS, jejich ideologie, propagandy a v neposlední řadě dokumentuje nespočetné válečné zločiny, které nesmí být zapomenuty.
Autor: Adrian Gilbert
Žánr: historie, military
Nakladatelství: cPress
Ukázka z knihy:
Bitva o pláže
Bezprostřední hrozbu invaze do Francie si na jaře roku 1944 německé vrchní velení jasně uvědomovalo. Vnímavějším důstojníkům navíc docházelo, že se spojeneckým obojživelným výsadkem je třeba se bezodkladně vypořádat ještě na plážích. Pokud by v této věci neuspěli, celé tažení by téměř s jistotou skončilo porážkou. Na Západ byly přesunuty početné německé jednotky a jejich součástí se později mělo stát i pět tankových divizí Waffen-SS. Kdy a kde přesně k této invazi dojde, ale wehrmacht netušil.
Nedaleko oblasti, která se měla stát místem výsadku, se v Normandii rozmístily 12. tanková divize SS Hitlerjugend s armádní 21. tankovou divizí. Zvýšená letecká aktivita podél pobřeží v noci z 5. na 6. června veliteli Hitlerjugend SS-Brigadeführerovi Fritzi Wittovi naznačila, že by se mohlo jednat o známky začínajícího útoku. S pověstí člověka zachovávajícího v kritických okamžicích chladnou hlavu šel proto v 1:30 ráno klidně vzbudit svého náčelníka štábu, aby mu nařídil připravit divizi k boji.
Wittova předtucha se potvrdila ve chvíli, kdy začala postupně docházet hlášení o přistání nepřátelských parašutistů podél pobřeží severně od města Caen. Zpráva o invazi se ale stále nesetkala s žádnou oficiální reakcí, což bylo do značné míry způsobeno neohrabanou a vzájemně se překrývající strukturou velení, zřízenou ve Francii Hitlerem. Formálním velitelem všech vojsk na území Francie a Belgie byl sice polní maršál von Rundstedt, Hitler s OKW však jeho rozkazy opětovně měnili. Velení skupiny armád B, zodpovědné za severní Francii, bylo svěřeno polnímu maršálu Rommelovi; životně důležité tankové formace byly součástí samostatné tankové skupiny pod velením generála Geyra von Schweppenburg. Ohledně toho, jak spojeneckou invazi co nejlépe odrazit, nepanovala mezi různými vysokými veliteli příliš velká shoda a německá reakce na vylodění ze Dne D byla obecně vzato liknavá a chabě koordinovaná.
Wittova divize dostala rozkaz k přesunu směrem na Caen až na úsvitu 6. června. Hitlerjugend, zformovanou v červnu 1943, připravovali a cvičili důstojníci a poddůstojníci Leibstandarte SS „Adolf Hitler“ a obě formace spolu vedle baterie těžkého dělostřelectva a praporu tanků Tiger tvořily I. tankový sbor SS Seppa Dietricha. Vůdčími schopnostmi v boji se Dietrichovi vyrovnal jen málokdo, na vyšší úrovni velení však jeho vojenskou způsobilost zpochybňovali stejným dílem jeho kolegové z wehrmachtu i z Waffen-SS. Spletitosti spojené s vedením armádního sboru se zdály být mimo jeho chápání, německý systém velení, jehož kořeny sahaly do dob prusko-francouzské války, ale s něčím takovým počítal: Každý vysoký velitel dostal přiděleného velmi dobře vycvičeného štábního důstojníka, jehož znalosti i pravomoci mu v případě nutnosti umožňovaly přímé řízení vojenských operací. V Dietrichově případě se tímto „rovnoprávným partnerem“ stal bývalý plukovník armády Fritz Kraemer. Společně odváděli dobrou práci – veřejnou tvář a duši týmu obstarával Dietrich, Kraemerovi připadla role mozku fungujícího v zákulisí.
Mužstvo Hitlerjugend tvořili členové Hitlerovy mládeže, narození v roce 1926.1 Někteří z branců byli ke vstupu „přesvědčeni“, většina se jich ale přihlásila ze své svobodné vůle – dostatečnou pohnutkou k zápisu do stavu divize byl pro ně vzrušující pocit, že jsou součástí vojenské elity. Na okolní pozorovatele jejich nadšení hluboce zapůsobilo. Jedním z nich byl i Fritz Kraemer: „Zas a znovu zažívat, s jakým zápalem a vášní se tito mladí muži snaží osvojit si vojenské dovednosti, bylo zároveň potěšující i překvapivé.“
Vojenská instruktáž začala ve chvíli, kdy rekruti dorazili do hlavního výcvikového prostoru divize u belgického Beverloo. Důraz se v Beverloo kladl na zlepšení fyzické zdatnosti (celá řada odvedenců byla považována za podvyživené) a zajištění realistického bojového výcviku. Instruktorský kádr z Leibstandarte, s nedávnými frontovými zkušenostmi, byl té nejvyšší kvality a proměna branců z chlapců ve vojáky probíhala hladce. Witt, dobře známý svými laskavými skutky vůči vojákům pod jeho velením, trval na tom, aby instruktoři během výcviku zvolili otcovský přístup. Když byl pak spokojen s pokrokem, jehož rekruti dosáhli při přeměně v „mladé muže znalé vojenského řemesla“, nechal jim jejich příděly sladkostí nahradit tabákem a alkoholem.
O odvedence nebyla nouze. V květnu 1944 dokonce stav divize přesáhl předepsanou sílu a 2 000 poddůstojníků a vojáků bylo převeleno k Leibstandarte, která se po těžkých zkouškách, jimiž prošla na Ukrajině, začala ve Flandrech věnovat doplňování stavů a opravám. Jediný nedostatek Hitlerjugend v oblasti personálu prozrazovala poptávka po specialistech a technicích důstojnických hodností. Ty zajistil přestup padesáti důstojníků wehrmachtu, kteří si sice ponechali své uniformy i šarže, jinak ale tvořili nedílnou součást divize SS. Vůbec nejvážnějším problémem, s nímž se formace musela vypořádat, bylo nedostatečné množství vozidel, paliva a munice, na jaře roku 1944 se však podařilo pomalu zaplnit i tyto materiální mezery.
Vysocí důstojníci nové divize byli ostřílenými veterány z Leibstandarte. 25. pluku pancéřových granátníků velel impulzivní SS-Standartenführer Kurt Meyer; do čela 26. pluku byl postaven SS-Obersturmbannführer Wilhelm Mohnke. Mohnke utrpěl při invazi do Jugoslávie v roce 1941 vážné zranění a fakticky přišel o chodidlo. Pokračující bolest, která ho sužovala, pak podle všeho dále rozjitřila jeho beztak komplikovanou bouřlivou osobnost. 12. tankový pluk SS, složený z praporu PzKpfw IV a praporu PzKpfw V Panther, vedl SS-Obersturmbannführer Max Wünsche. Se svými světlými vlasy, modrýma očima a pověstí bývalého vůdce Hitlerovy osobní stráže byl pro Goebbelsovy propagandisty přímo ideální tváří. Tento horlivý nacista byl ale navíc i prvotřídním velitelem tanků.
V době, kdy se spojenecká invaze dala 6. června do pohybu, Leibstandarte právě dokončovala doplňování a opravy, a nebyla tudíž k dispozici pro okamžité nasazení do boje. V důsledku toho byl Dietrich povolán polním maršálem Rundstedtem ze svého bruselského velitelství, aby se ujal velení nad nově – byť jen dočasně – zřízeným sborem, zahrnujícím vedle Hitlerjugend a 21. tankové divize také silnou divizi Panzer Lehr…
Vložil: Adina Janovská