TV RECENZE Slováci kolonizují Tahiti. Osudy národního hrdiny dostaly unikátní filmovou podobu, která není pro každého

Foto: ČT (stejně jako další fota v článku)

Popisek: Film Cesta do nemožna vypráví příběh Milana Rastislava Štefánika, slavné postavy československých dějin, který nám ale trochu ´zkameněl´, což se tvůrci snaží silou mocí změnit

Česká televize slaví 65 let vysílání ostravského studia. Proto byl minulý víkend věnován průřezu tvorby z tohoto studia vzešlé. V rámci speciální programové nabídky si na televizních obrazovkách odbyl premiéru i česko-slovenský koprodukční projekt Cesta do nemožna. Snímek, který unikátní formou pojednává o osudech jedné z největších osobností naší moderní historie. Milana Rastislava Štefánika.

V roce 2019 uplynulo celých 100 let od Štefánikovy tragické smrti při letecké havárii. V tom samém roce naplánoval slovenský režisér Noro Držiak, spolu s producentem a kameramanem v jedné osobě Michaelem Kabošem, premiéru snímku zabývajícího se Štefánikovým životem. Cesta do nemožna, na jejíž tvorbě se podílelo i ostravské studio ČT, má ovšem ke klasickému životopisnému snímku značně daleko. Nejen díky své experimentální formální stránce kombinující živé herce s animací a množstvím digitálních efektů, ale i kvůli celkově výstřednímu a velmi stylizovanému přístupu k tématu.

„Říkáme tomu filmu mélièsovské dokudrama,“ prozradil režisér Noro Držiak s odkazem na slavného průkopníka kinematografie Georgese Mélièse, který v roce 1904 natočil také krátkometrážní Cestu do nemožna. Stejným rokem začíná Štefánikův filmový příběh. „Držíme se historických událostí. Mapujeme jeho život od příchodu do Paříže až po jeho smrt,“ potvrdil Držiak (na snímku vlevo, producent a kameraman Michael Kaboš je ten druhý na fotografii)

Eskamotér, vědec i dobrodruh

Film vykresluje Štefánika jako renesančního člověka. V jeho postavě se potkává eskamotér, vědec, dobrodruh, voják, svůdník i politik. Tvůrci jej prezentují téměř jako romantického hrdinu s duchem dobrodruha a díky specifické formě se nám snaží tento jeho naturel adekvátně zprostředkovat. Množství vizuálních kejklí a bezbřehá režijní fantazie jde ovšem občas na úkor příběhu, který v tomto důsledku trpí zkratkovitostí. Epizodické situace často není čas uvést do patřičně srozumitelného kontextu. Vyprávění se tak stává lehce zmateným, neboť jsou jednotlivé události brány moc hopem. Tvůrci příliš spoléhají na důslednou obeznámenost se Štefánikovou osobností a historickým kontextem. Spoustu věcí pak pouze naznačují.

„Milan Rastislav Štefánik byl takový Indiana Jones. Chtěli jsme vyprávět jeho příběh poutavou a zajímavou metodou, přiblížit ho mladým divákům,“ řekl producent a kameraman Michael Kaboš

Jak u formy, tak u obsahu samotného je třeba akceptovat velkou míru nadsázky. Do reálných událostí pronikají fiktivní prvky a skutečné figury se mísí s těmi smyšlenými. Tvůrci navíc často operují s groteskní až absurdní komikou. Divák neobeznámený se Štefánikovou osobností může místy tápat, které věci mají reálný základ a které jsou již čirou fantazií tvůrců. Všudypřítomná nadsázka toto rozlišování značně znesnadňuje. Následně překvapí, které šílenosti se opravdu zakládají na pravdě, jako například záměr osídlit Tahiti Slováky.

Zrovna to Tahiti se zakládá na pravdě

Přes komickou nadsázku ale ve filmu dobře fungují i vážněji pojaté momenty. Především pak v samém závěru snímek hezky graduje v dojemné finále za vydatné podpory patetického symfonického doprovodu, který se k romantizujícímu filmovému pojetí ovšem beze zbytku hodí. Tvůrci se zároveň nebojí na některých místech vážné situace shazovat humorem. Opět však díky celkové stylizaci díla tento přístup nepůsobí nepatřičně.

Ve filmu jsou až ´cimrmanovské´ scény: V dobré náladě, po párty se Štefánik a Giuliana procházejí prázdnými ulicemi nočního Říma. Giuliana vstoupí po kolena do Fontány di Trevi. I Štefánik vstoupí do vody a přiblíží se k ní. Oba stojí proti sobě, zvuk fontány je tichý. „Všetko sa skončí a budeme spolu," říká. Celou romanci sleduje malý italský chlapec. Najednou se ozva z dálky hlas jeho matky: ´Federico, Federico! Presto!´

Pocta kinematografii

Snímek je vyprávěn ve dvou dějových liniích. Linii mapující Štefánikův život od kariéry vědce až na post vrcholného politika rámuje zcela fiktivní linie pražského filmového nadšence a režiséra, který po Štefánikově boku jeho dobrodružství zaznamenával na filmový pás. Postava českého režiséra vystupuje ve filmu jako vypravěč a zároveň jeho přítomnost ospravedlňuje zvolené formální pojetí.

Příběhem provází filmař Otakar, který se Štefánikem cestuje po celém světě a točí o něm dobový dokument. Hraje ho český herec Petr Vaněk (na snímku vlevo s Janou Strykovou). Štefánika ztvárnil Slovák Tomáš Mischura

Snímek podléhá stylizaci inspirované v prapočátcích kinematografického média, především pak tvorbě průkopníka trikového filmu Georgese Mélièse. Ten je ve filmu některými vizuálními prvky přímo citován a jeho postava zde má i malé cameo. Navíc titul Cesta do nemožna prapůvodně náleží právě jednomu z fantaskních snímků tohoto francouzského filmového velikána. V kontextu české kinematografie je pak na místě zmínit jakožto potenciální inspirační zdroj i jméno režiséra Karla Zemana, který na Mélièse svou tvorbou také navazoval.

Štefánikova vojenská kariéra je poměrně známá. Milan Rastislav Štefánik byl ale mužem mnoha tváří a profesí. Světoběžník, doktor filozofie v oboru astronomie, badatel, matematik, pilot, rytíř Čestné legie, francouzský generál, diplomat a první ministr války Československé republiky – to vše byl Milan Rastislav Štefánik. A po celý život snílek a dobrodruh

Hvězdné války, Titanic i Fellini

Navzdory tomu, že tvůrci své inspirační zdroje nacházejí v hluboké filmové historii, je film realizovaný za pomoci ryze moderních výrazových prostředků. Všechny scény byly natáčeny před zeleným plátnem a valná většina kulis a prostředí bylo generováno až postprodukčně počítačovou technikou. Tento přístup umožnil tvůrcům pojmout snímek opravdu velkolepě a dostatečně akcentovat jeho dobrodružný charakter.

Herečka Judit Bárdos (na snímku s Tomášem Mischurou) si zahrála Štefánikovu životní lásku, markýzu Giulianu Benzoni… „Film ukáže na plátne aj jeho osudové ženy. Francúzsku Louise Weiss, sufražetku a novinárku, ktorá mu pomáhala napriek jeho odmietnutiu presadzovať jeho politické ciele, stvárnila česká herečka Jana Stryková. Najdôležitejšiu ženu jeho života, mladú taliansku markízu Giullianu Benzoni, s ktorou sa zasnúbil a zodpovedala jeho predstave krásnej a nepoškvrnenej ľalie, ktorú chcel, avšak už nestihol, predstaviť svojmu ľudu, hrá vo filme Judit Bárdos a Kristína Svarinská sa prevtelila do francúzskej baleríny a kabaretnej tanečnice Cléo de Mérode,“ píší Slováci, u nichž film zaznamenal velký mediální ohlas

Autoři nás tak můžou přenášet z místa na místo a střídat rychle za sebou historicky i geograficky rozdílná prostředí přes noční Prahu dvacátých let, vaudevillovou Paříž přelomu století či sněhovou bouří bičovaný Mont Blanc, přičemž nakonec zakotví na idylicky prosluněném Tahiti. Dočkáme se také scén, které by byly jinak v hraném filmu, v kontextu česko-slovenské tvorby, z finančního hlediska nerealizovatelné. Především mám na mysli akční scény, jakými jsou například letecké bitvy na pozadí první světové války.

Jako první Slovák podnikl v roce 1910 cestu kolem světa. Šestkrát zdolal Mont Blanc. Pracovně pobýval v severní Africe, v Brazílii nebo na Tahiti

Tvůrci se v žádném případě nesnaží o realistický vizuál, naopak vše dostává značně nadsazený fantazijní rozměr. Formální stránka je velmi hravá, prošpikovaná různými vizuálními nápady. Zvláště si tvůrci vyhráli s animacemi přemosťujícími jednotlivé scény, kteréžto nahrazují klasický střih. Dále se také dočkáme několika scén parodujících různé filmové klasiky. Kromě již zmíněného Meliése se zde citují například Hvězdné války, Titanic či scéna Fontány di Trevi z Felliniho kultovního Sladkého života. 

Stinné stránky digitální technologie

Ačkoli digitální technologie skýtají netušené možnosti, želbohu má tento tvůrčí přístup i své stinné stránky. Počítačem renderované prostředí zkrátka nepůsobí vždy esteticky příjemně. V některých pasážích dokáže výtvarné řešení lahodit oku, v jiných naopak za oko trošku tahá. Film navíc zběsile střídá rozličné výtvarné stylizace a občas může v tomto ohledu působit trochu přeplácaně. Snímku tak chybí estetická čistota jeho filmových vzorů. Zároveň však můžeme tento ´punkový´ vizuál vnímat jako součást tvůrčího záměru, neboť je zde zřejmá jeho přiznanost. Každopádně chvíli trvá, než se divák na specifickou formu naladí.

Přestože generál Štefánik zemřel ve věku 38 let, jeho krátký život ale v mnoha směrech připomíná dobrodružný román. Je téměř neuvěřitelné, že muž z chudé rodiny i přes své chatrné zdraví dosáhl tolika cílů

Je třeba říci, že snímek rozhodně nesedne každému. Pokud očekáváte seriózní portrét národního hrdiny, nepochodíte. Z informačního hlediska má film svou validitu, ale spíše se snaží zábavnou a originální formou diváka k zájmu o Štefánikovu osobnost povzbudit, než by o něm sám o sobě do hloubky a dostatečně srozumitelně informoval. Každopádně je Cesta do nemožna více než zajímavým experimentem a snaží se přistupovat k žánru životopisného snímku svou vlastní cestou. Což je mi osobně více než sympatické. 

P.S. pro historické hnidopichy

Pokud budete mít po zhlédnutí snímku nutkavou potřebu zaplnit některé informační mezery, můžete zhlédnout dokument nesoucí název M. R. Štefánik: Dobrodružný život legendy. Dokumentární snímek, jenž mají na svědomí totožní tvůrci, v některých případech doplňuje k filmovým událostem potřebný kontext a činí je srozumitelnějšími. Ve filmu se objevují i některé sekvence z původního filmu, ty jsou však doplněny rozhovory s historiky a odborníky na dané téma. Jak film Cesta do nemožna, tak dokument M. R. Štefánik: Dobrodružný život legendy jsou v současné době stále přístupné on-line v iVysílání České televize.

Vložil: Tomáš Vahala