Po stopách vraha na český venkov, v doprovodu Armstronga a Dostojevského
19.01.2021
Foto: rodinný archiv
Popisek: Zdeněk Antonín Jirotka se slavným tatínkem Zdeňkem, maminkou a manželkou Hanou
Ovdovělý penzista František Vlk se vrací na místo činu – do ospalého maloměsta, kde kdysi pracoval a kde se zdánlivě zastavil čas. Rád by podlehl zaslouženému nicnedělání, osud s ním má ale jiné plány. Letní starosvětskou detektivku z devadesátých let minulého století vydalo nakladatelství XYZ.
Penzionovaný armádní důstojník František Vlk je nucen přenechat na léto svůj pražský byt napospas dospívající neteři a sám se vrací do míst, kde kdysi strávil mnoho let života. Se zájmem registruje změny a znovu poznává dávné kamarády. Proplétá se mezi starými známými a vzpomínkami, poddává se místnímu koloritu. A u toho mu zpívá Louis Armstrong blues o tulákovi, který jako kdyby marně hledal a nemohl najít ztracený domov.
Když se jednoho rána rozhodne pro nostalgickou procházku městem, kterou zakončí na staré plovárně u řeky Otavy, stane se shodou okolností svědkem vraždy mladé dívky, zdánlivě nevinně se plavící na loďce. Se starým kamarádem z kriminální policie rozjede vyšetřování, které však nekončí pouze pátráním v blízkosti místa činu v malém městečku Matoušově. Po stopách vraha se v hlavním městě vydává také nadšená neteř, která bez rozmýšlení vymění svůj magič za knížky Dostojevského a pouští se do vlastního studia zločinu.
Autor: Antonín Jirotka
Žánr: detektivka
Nakladatelství: XYZ
Ukázka z knihy:
Jedenáct let a sedm měsíců. Pro devatenáctiletou holku je taková doba věčnost, ale mně to připadá, jako by se to všechno stalo včera. Zasněžená ulice, automobil obrácený na střechu, pach benzinu vytékajícího z proražené nádrže. Marie nejezdila špatně, jenže jedno jediné přehlédnutí dopravní značky oblepené sněhem ji stálo život. kuš! Teď snad zase o něčem jiném.
„Jak si to prosím představuješ? myslím technicky.“
Rozhlédla se po místnosti kritickým pohledem bytového architekta, pozotvírala několikero dveří, vzadu za kuchyní objevila nepoužívanou komůrku ne větší než dvakrát dva metry.
„No, ty bys zůstal ve svým pokoji,“ navrhla a já ocenil její velkorysost, „a já si šoupnu matraci do toho pokojíku pro služku, nebo co to je. Tak se aspoň nebudeme rušit.“
Na tu poslední větičku jsem v následujícím týdnu myslel mnohokrát. Já nerušil – já ne! když jsem, kdysi před lety, obdivoval miniaturizaci v elektronice, netušil jsem, že jedním z výsledků revolučního vývoje bude výkonný magnetofon, který se snadninko vejde do dámského cestovního kufru.
... je to paráda, lehnout si na záda
a číst knížku...
Prosím, já se nehádám, ale proč chlapík, který světu sděluje tuhle geniální informaci, tak příšerně řve? a proč to mám denně poslouchat padesátkrát?
... jedou auta do kopečka
jako brouci na kolečkách!
Bože, co se to děje s českou písní? Dobrá, tahle slečna možná chyběla ve škole, když se pobírala teorie rýmů. Jenže rozhodně ne samotná. Texty současných diskoskladeb v národě Wolkera, Holana, Nezvala či Seiferta připomínají řádění opic na hrobech ušlechtilých Aztéků.
Já chci žít nonstop!
Já chci žít nonstop!
Já chci žít nonstop!
A tak dál. Čtyři slovíčka nekonečně opakovaná až do úplného otupení ohlušeného publika. Dost! Nejsem povolán kritizovat produkci popmusic, chci jen naznačit, že z útulného bytu na Vinohradech mě nevyhnala ani tak neteř Tereza, ze které se nakonec vyklubala dívka celkem příjemná, a navíc znamenitá kuchařka, ale její magič – jak láskyplně říkala přístroji na rušení domovního klidu.
Navíc, mám-li být upřímný, jsem se do městečka, kde jsem prožil tolik hezkých let, už dávno chystal. Na náměstí brzy pokvetou lípy, pod kterými jsme s Marií chodívali. Když se nechá v noci otevřené okno, vítr voní pryskyřicí z nedalekého lesa. A bývalo mi tam dobře, opravdu tak dobře, že jsem podlehl dětinské iluzi, že se všechno musí vrátit, jakmile na nádraží vystoupím z vlaku.
Telefonicky jsem si v hotelu U Žlutého psa objednal pokoj a upozornil vzdáleného recepčního, že se tam nejspíš zdržím dost dlouho.
„Kampak?“ ptala se Tereza udiveně, když si všimla, že balím.
„Na dovolenou,“ vysvětlil jsem. „A i když uznávám, že jsi plnoletá, rád bych tenhle byt, až se vrátím, našel v přibližně takovém stavu, v jakém je teď.“
„Kdy se vrátíš?“
„To přesně nevím. Ale každopádně si sem čas od času zajedu pro důchod .“
Přijala to klidně.
„Kdyby tě někdo sháněl, kde budeš?“
„Matoušov. Hotel U Žlutého psa.“
Chvilku mlčela a pomáhala mi věci skládat do kufru. Teprve když jsem byl ve dveřích, neodpustila si otázku:
„A co tam budeš dělat?“
Trochu mě zaskočila, protože o tom jsem neměl ani tušení.
„Budu žít nonstop,“ prohlásil jsem hrdě a opustil byt…
Vložil: Adina Janovská