Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Po stopách vraha na český venkov, v doprovodu Armstronga a Dostojevského

19.01.2021
Po stopách vraha na český venkov, v doprovodu Armstronga a Dostojevského

Foto: rodinný archiv

Popisek: Zdeněk Antonín Jirotka se slavným tatínkem Zdeňkem, maminkou a manželkou Hanou

Ovdovělý penzista František Vlk se vrací na místo činu – do ospalého maloměsta, kde kdysi pracoval a kde se zdánlivě zastavil čas. Rád by podlehl zaslouženému nicnedělání, osud s ním má ale jiné plány. Letní starosvětskou detektivku z devadesátých let minulého století vydalo nakladatelství XYZ.

Penzionovaný armádní důstojník František Vlk je nucen přenechat na léto svůj pražský byt napospas dospívající neteři a sám se vrací do míst, kde kdysi strávil mnoho let života. Se zájmem registruje změny a znovu poznává dávné kamarády. Proplétá se mezi starými známými a vzpomínkami, poddává se místnímu koloritu. A u toho mu zpívá Louis Armstrong blues o tulákovi, který jako kdyby marně hledal a nemohl najít ztracený domov.

 

Blues pro žlutého psa

 

Když se jednoho rána rozhodne pro nostalgickou procházku městem, kterou zakončí na staré plovárně u řeky Otavy, stane se shodou okolností svědkem vraždy mladé dívky, zdánlivě nevinně se plavící na loďce. Se starým kamarádem z kriminální policie rozjede vyšetřování, které však nekončí pouze pátráním v blízkosti místa činu v malém městečku Matoušově. Po stopách vraha se v hlavním městě vydává také nadšená neteř, která bez rozmýšlení vymění svůj magič za knížky Dostojevského a pouští se do vlastního studia zločinu.

Autor: Antonín Jirotka
Žánr:
detektivka
Nakladatelství:
XYZ

Ukázka z knihy:

Jedenáct let a sedm měsíců. Pro devatenáctiletou holku je taková doba věčnost, ale mně to připadá, jako by se to všechno stalo včera. Zasněžená ulice, automobil obrácený na střechu, pach benzinu vytékajícího z proražené nádrže. Marie nejezdila špatně, jenže jedno jediné přehlédnutí dopravní značky oblepené sněhem ji stálo život. kuš! Teď snad zase o něčem jiném.
„Jak si to prosím představuješ? myslím technicky.“
Rozhlédla se po místnosti kritickým pohledem bytového architekta, pozotvírala několikero dveří, vzadu za kuchyní objevila nepoužívanou komůrku ne větší než dvakrát dva metry.
„No, ty bys zůstal ve svým pokoji,“ navrhla a já ocenil její velkorysost, „a já si šoupnu matraci do toho pokojíku pro služku, nebo co to je. Tak se aspoň nebudeme rušit.“
Na tu poslední větičku jsem v následujícím týdnu myslel mnohokrát. Já nerušil – já ne! když jsem, kdysi před lety, obdivoval miniaturizaci v elektronice, netušil jsem, že jedním z výsledků revolučního vývoje bude výkonný magnetofon, který se snadninko vejde do dámského cestovního kufru.
... je to paráda, lehnout si na záda
a číst knížku...

Prosím, já se nehádám, ale proč chlapík, který světu sděluje tuhle geniální informaci, tak příšerně řve? a proč to mám denně poslouchat padesátkrát?
... jedou auta do kopečka
jako brouci na kolečkách!
Bože, co se to děje s českou písní? Dobrá, tahle slečna možná chyběla ve škole, když se pobírala teorie rýmů. Jenže rozhodně ne samotná. Texty současných diskoskladeb v národě Wolkera, Holana, Nezvala či Seiferta připomínají řádění opic na hrobech ušlechtilých Aztéků.
Já chci žít nonstop!
Já chci žít nonstop!
Já chci žít nonstop!

A tak dál. Čtyři slovíčka nekonečně opakovaná až do úplného otupení ohlušeného publika. Dost! Nejsem povolán kritizovat produkci popmusic, chci jen naznačit, že z útulného bytu na Vinohradech mě nevyhnala ani tak neteř Tereza, ze které se nakonec vyklubala dívka celkem příjemná, a navíc znamenitá kuchařka, ale její magič – jak láskyplně říkala přístroji na rušení domovního klidu.
Navíc, mám-li být upřímný, jsem se do městečka, kde jsem prožil tolik hezkých let, už dávno chystal. Na náměstí brzy pokvetou lípy, pod kterými jsme s Marií chodívali. Když se nechá v noci otevřené okno, vítr voní pryskyřicí z nedalekého lesa. A bývalo mi tam dobře, opravdu tak dobře, že jsem podlehl dětinské iluzi, že se všechno musí vrátit, jakmile na nádraží vystoupím z vlaku.
Telefonicky jsem si v hotelu U Žlutého psa objednal pokoj a upozornil vzdáleného recepčního, že se tam nejspíš zdržím dost dlouho.
„Kampak?“ ptala se Tereza udiveně, když si všimla, že balím.
„Na dovolenou,“ vysvětlil jsem. „A i když uznávám, že jsi plnoletá, rád bych tenhle byt, až se vrátím, našel v přibližně takovém stavu, v jakém je teď.“
„Kdy se vrátíš?“
„To přesně nevím. Ale každopádně si sem čas od času zajedu pro důchod .“
Přijala to klidně.
„Kdyby tě někdo sháněl, kde budeš?“
„Matoušov. Hotel U Žlutého psa.“
Chvilku mlčela a pomáhala mi věci skládat do kufru. Teprve když jsem byl ve dveřích, neodpustila si otázku:
„A co tam budeš dělat?“
Trochu mě zaskočila, protože o tom jsem neměl ani tušení.
„Budu žít nonstop,“ prohlásil jsem hrdě a opustil byt…

Vložil: Adina Janovská