TV RECENZE Pošahanou zámeckou rodinku střídají magoři z domovní schůze. Do nového roku s novými filmy, s kvalitou střídavě oblačno

Foto: ČT (stejně jako další fota v článku)

Popisek: Poslední aristokratka: Zámecká rodina přijíždí. Čerství aristokraté jsou neznalí místních poměrů a nepolíbení českou realitou, někdejší vlast a zámecký život znají jen z prastarých vyprávění příbuzných

Letošní rok se pomalu chýlí ke svému konci, a tak se i v televizním programu přesouváme od pohádek k silvestrovskému veselí. Česká televize uvede v prvních dvou dnech nového roku premiérově hned dva komediální hity loňska. Jeden od ostříleného komediálního tvůrce, ten druhý od nadějného debutanta.

POSLEDNÍ ARISTOKRATKA (1. ledna ČT 1 20:25)

Manželé Frank a Vivien z New Yorku, získají v rámci restitucí nazpátek český zámek Kostka. Spolu se svou dcerou Marií tedy nadšeně opouští svět za velkou louží a putují do malé zemičky ve středu Evropy. Zde jsou však postupně rozčarováni z toho, v jakém stavu se jejich rodinné dědictví nachází a jejich nová životní etapa šlechtické rodiny se najednou nezdá být tak růžová.

Hynek Čermák ukazuje své dceři, ´poslední aristokratce´, rodový zámek

Poslední aristokratka je již osmým snímkem režiséra Jiřího Vejdělka, patřícího v současnosti, minimálně z komerčního hlediska, k jedněm z našich nejúspěšnějších filmových tvůrců. Ačkoli Aristokratku v minulém roce, co do návštěvnosti předstihl jiný tuzemský hit, totiž Ženy v běhu Martina Horského, stále si vedla v kinech více než dobře. O rok později si může film vychutnat i televizní divák. Děj zasazený do vánočního období, vrcholící silvestrovskou nocí, si pak vyloženě říká o novoroční uvedení. 

Toto není Jurášek s Popelkou, ale Frankova dcera Marie (Yvona Stolařová) 

Genius loci českých zámků

Vejdělkovy filmy vynikají v rámci současné komerční zábavy minimálně svou formální stránkou. Na tom má jistě nemalý podíl spolupráce s jedním z našich nejlepších kameramanů Vladimírem Smutným, se kterým režisér spolupracoval na svých posledních třech filmech. V tomto případě je ale, kromě krásných kompozic a práce se světlem, třeba vyzdvihnout také scénografii a výpravu obecně. Veškeré exteriéry i interiéry jednotlivých zámků, ze kterých je fiktivní Kostka poskládána jsou vizuálně atraktivní a lahodí oku. Ať už se budeme bavit o prostorech luxusních a zrekonstruovaných, tak i těch už značně sešlých a polorozpadlých. Všechny jsou nasnímány tak, že mají své estetické kvality a vyzařují jisté genius loci. Vánoční atmosféru pak dodávají bílými lipicány brázděné scenérie plné sněhu.

Český element na zámku s prořízlou pusou a cynickými hláškami ztělesňuje hospodyně, Eliška Balzerová

Zábavy poskrovnu

Žánrově tentokrát Vejdělek operuje, i přes jistou dávku sentimentu, výhradně v komediálních vodách. Bohužel humor, na kterém by měl snímek stát především, je jeho zdaleka nejproblematičtějším místem. Film opírající se o humoristický bestseller Evžena Bočka přinesl opravdové zábavy poskrovnu. Několik úsměvných momentů se najde, ale na téměř dvouhodinovou stopáž jich je pramálo. Pojetí jednotlivých situací a postav je do velké míry stylizované. Humor tedy také operuje s nadsázkou, mající někdy až nádech absurdity. Bohužel ona stylizace není dostatečně dotáhnutá a režijně funkčně zrealizovaná.

Kastelán Martin Pechlát

Situace s vyšším komickým potenciálem často vyšumí do ztracena, nebo jsou zabité zbytečně přepjatou inscenací. Na větších obrátkách humor nabere až v úplném závěru snímku a rozhřešení celé situace s prodejem zámku patří k jeho zábavnějším místům, ovšem opět trochu necitlivě zinscenovaným. Nadsazený obsah pak nakonec ani příliš nekoresponduje s výše popisovanou atmosférickou formální stránkou.

Rodilý Newyorčan Frank (Hynek Čermák) získá díky svým šlechtickým předkům dávné rodové sídlo - zámek Kostka. Potomek emigrantů se tak po více než čtyřiceti letech chystá s dcerou Marií (Yvona Stolařová) a temperamentní ženou Vivien (Tatiana Vilhelmová; na snímku) na velký návrat do Čech

Co se týče herecké složky, své momenty má především Martin Pechlát v roli věčně zpruzeného kastelána, kdy svými suchými humory párkrát trefí do černého. Hynek Čermák jako entuziastická hlava rodu dokáže, v této pro něj netypické poloze, působit relativně sympaticky. Tatiana Dyková jako prototyp americké paničky občas překračuje mantinely akceptovatelné naivity své postavy.  Na první dobrou pak působí ve své roli nejvíce bezprostředně nejmladší členka ansámblu Yvona Stolařová v roli dcery Marie. I v rámci zvolené stylizace se u postav obecně tlačí, jak herecky, tak scenáristicky, příliš na pilu. 

VLASTNÍCI (2. ledna ČT 1 20:05) 

Do vánočního období je zasazena i hořká konverzační komedie Vlastníci. Atmosféru klidu a míru ovšem při jejím sledování nečekejte. Film je založený na divadelní hře, kterou pro filmové plátno adaptoval její samojediný autor Jiří Havelka. Děj snímku se odehrává převážně v jedné místnosti a krátkém časovém úseku vymezeném trváním schůze vlastníků bytových jednotek. To, co zprvu vypadá jako rutinní byrokratická sešlost, postupně eskaluje ve zběsilou melu plnou emocí.

Paní Zahrádková (Tereza Voříšková) s manželem (Vojta Kotek) idealisticky chtějí, aby společnými silami dům zachránili. Novomanželé Bernáškovi (Jiří Černý, Maria Sawa) se s nadšením připojují. Paní Roubíčková (Klára Melíšková) pedantsky kontroluje řádný průběh schůze. Paní Horvátová (Dagmar Havlová) všechno iniciativně komentuje. Naivní pan Švec (David Novotný) zastupuje svojí maminku. Paní Procházková (Pavla Tomicová) s panem Novákem (Ondřej Malý) hledá způsoby, jak zhodnotit svůj majetek. Pan Nitranský (Andrej Polák) touží po půdě v domě a pan Kubát (Jiří Lábus) důsledně sabotuje jakékoliv rozhodnutí. A v pozadí číhají bratři Čermákovi (Kryštof Hádek, Stanislav Majer), jen starý pan profesor Sokol (Ladislav Trojan) zatím nic nekomentuje…

Smích s hořkou pachutí

Vlastníci nabízejí sžíravější a kousavější komiku temnějšího rázu. Havelkova snaha není pouze bavit, ale také skrze mikrokosmos bytové chůze poskytnout analogii k širšímu společenskému makrokosmu. Přestože režisérova společenská kritika není do filmu pokaždé zakomponována zcela nenásilně, vykreslit jednotlivé charakterové prototypy se mu podařilo velmi dobře. Máme zde několik jasně profilovaných postav, které ovšem nepostrádají i určitou psychologickou hloubku.

Prostě taková ´normální´ domovní schůze společenství vlastníků

Na tom, jak postavy fungují, mají bez pochyby vliv i většinou dobře obsazení herečtí představitelé v čele s Terezou Ramba, Jiřím Lábusem nebo Davidem Novotným. Na herectví obecně v podstatě celý film stojí. Díky dobře napsaným rolím a jejich hereckým interpretacím mají mezi sebou postavy skvělou dynamiku, která zároveň udává tempo snímku. Zběsilé dialogové výměny a interakce jednotlivých postav produkují množství zábavných i dramatických momentů, někdy obojího charakteru zároveň. 

Divadlo na plátně

Divadelní kořeny snímek nezapře, ale nespatřuji v tom podstatný problém, i když někdy způsob herectví a některé typicky divadelně vystavěné situace upozorňují na jeho původ možná až příliš. Avšak například jednota místa a času může fungovat stejně dobře v divadle i ve filmu. Díky ní jsou vyhrocené události snímku pro diváka ještě více zintenzivněny a o to působivější. Navíc herecká přepjatost většinou nepřesahuje míru, ale více méně s celkovou koncepcí díla souzní.

Jiří Lábus a Dagmar Havlová

Dočkáme se zde i několika původních filmových vložek, či přizpůsobení filmovému jazyku. Těmi jsou například ilustrační záběry na různé kouty činžovního domu či samotných bytů, které hlavní dění na schůzi podkreslují. Například podoba bytů koresponduje s charaktery jednotlivých postav. Zároveň k závěru snímku tyto záběry začínají vytvářet i trefnou analogii k jejich emočnímu rozpoložení. Několikrát se zde operuje také se scénami snímanými v extrémně zpomalených záběrech, z nichž však minimálně ta nejvýraznější v poslední třetině snímku, jakkoli má své komické momenty, působí jako trochu násilný pokus o oživení bez skutečné relevance.

Vojta Kotek (na snímku s Terezou Rambou) se objevuje v obou nových filmech. Poslední aristokratka ho představuje jako právního zástupce Bendu, který řeší pro americkou rodinku záležitosti spojené s navrácením majetku 

Pokud bych se měl uchýlit ke srovnávání, vítězným filmem tohoto článku se stane druhý jmenovaný. Je však třeba upozornit na to, že oba snímky nabízejí zcela odlišný druh diváckého zážitku. Aristokratka je lehkonohá zábava, bohužel ani v rámci tohoto ranku nepůsobí zcela přesvědčivě. Snímek má ale minimálně jisté estetické kvality. Oproti tomu Vlastníci kladou stejný důraz na komiku i dramatičnost, přičemž se snaží poskytnout i jistý společenský komentář. Přes jisté výhrady však nakonec funguje Havelkův autorský počin jako celek daleko lépe.

Vložil: Tomáš Vahala