TV RECENZE Osud zamilovaného páru v rukou vyšší moci. Hodinářův učeň nabízí vizuálně opojný divácký zážitek

Foto: ČT (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Urban (Michal Balcar) a jeho láska Laura (Dana Droppová)

V průběhu vánoční svátků pro nás ČT, kromě zbrusu nových televizních pohádek, připravila na Boží hod také premiéru snímku Hodinářův učeň, který jsme mohli vidět minulý rok v kinech. Pohádka Jitky Rudolfové nezapře, že byla určena pro velké plátno.

Ve filmografii režisérky Jitky Rudolfové najdeme všehovšudy tři celovečerní snímky. Právě poslední z nich Hodinářův učeň se její dosavadní tvorbě očividně vymyká, neboť pro ni představuje první výlet do vod kinematografie tohoto žánru. Nutno říct, že Rudolfová na toto pole vstoupila sebevědomě a ve výsledku nám představila vizuálně atraktivní počin s výrazným autorským rukopisem.

Lakotnému hodináři v podání Viktora Preisse se jednoho dne zdá prorocký sen. V něm se dozví, že v den svatby jeho dcery připadne jakémusi Urbanovi velký poklad. Jelikož si hodinář usmyslí získat nezměrné bohatství pro sebe, vymyslí plán. Urbana najde a přivede k sobě domů, aby za něj mohl svou dceru provdat a sám se potom pokladu zmocnit. Netuší však, že je pouze jedním kolečkem v soukolí ovládaném vyšší mocí, která má své vlastní plány.

Viktor Preiss jako lakotný mistr Hodinář

V zajetí času a osudu

Výše popsaný děj představuje pouze část jinak květnaté zápletky. Důležitým motivem je zde každopádně osud. Ten je v pohádce zosobněn triem nadpřirozených postav-sudiček. Máme zde jednak sudičky kladné, zastoupené postavami Rodovoje a Rodovíta, které soupeří o osudy hlavních hrdinů se zlou sudičkou Lichoradkou. Osud zde není jednoznačně daná věc, ale spíše neustále se měnící proces, při kterém tyto nadpřirozené bytosti opakovaně zasahují do jednání postav, navzájem si hatí své plány a soutěží o to, čí sudba bude silnější.

Zlá sudička Lichoradka a 'suďáci'-dobráci Rodovoj a Rodovít

Dalším důležitým motivem, který je zde silně akcentován, je čas. Ten se zrcadlí nejen v profesi dvou ústředních postav. Hlavním artefaktem, jehož získání směruje velkou část vyprávění, jsou kouzelné hodinky, které majitele upozorní na blížící se smrt. Stejně tak úkoly, kterými musí protagonista na cestě za jejich získáním projít, s časem pokaždé nějak souvisí. Urban se tak například musí v jednom z momentů snímku vymaňovat z časové smyčky.

Toto tematické zacílení je jistě dobrý tah a tvůrci si s ním vyhráli napříč obsahem i formou. Přesto si umím představit, že by v některých případech mohlo být s tímto prvkem naloženo ještě invenčněji. Například při řešení druhého úkolu v kulisách kočovného panoptika působí časový charakter celého úkolu irelevantně. V úplném závěru ale zase díky časovému presu, do kterého se postavy dostávají, snímek hezky graduje, a ačkoli divák tuší, že jako v každé pohádce musí vše dobře dopadnout, dočká se i trochy napětí.

Kočovné panoptikum

Loutkáři a loutky

Tím, že jsou postavy z lidské říše do velké míry loutkami ve hře vyšší moci, ubírá jim to možnost být samy o sobě více aktivní. Proto se možná budou někomu hůře hledat sympatie k ústřednímu protagonistovi Urbanovi. Ačkoli několikrát projeví při řešení překážek určitou invenci, většinou spojenou s jeho hodinářskými znalostmi, často je skrze postavy sudiček až polopaticky naváděn k tomu, co má v konkrétní krizové situaci udělat. Nacházíme se ale v žánru pohádky, a tím nejdůležitějším, čím by měl hlavní hrdina disponovat a co mu zároveň umožňuje dosáhnout šťastného rozuzlení, je jeho ryzí charakter, vnitřní dobrota a bezpodmínečná láska k jeho milé. To všechno u protagonisty bezezbytku nacházíme.

V pohádce se i přes temnější nálady dočkáme také humoru. Hodně z něho má na svědomí již zmiňovaná trojice sudiček. Hašteřivý tandem 'hodných suďáků' (jak nazval v rozhovoru pro ČT tyto postavy jeden z jejich představitelů Václav Neužil) má bavit především neustálým škorpením a hereckou dynamikou mezi Neužilem a jeho hereckým kolegou Jaroslavem Pleslem. Ti mají své dobré momenty, ale také pár hluchých míst. Lehce rozporuplným místem zůstává herecký výkon Jany Plodkové v roli Lichoradky. Její exaltovaný herecký projev je opravdu hraniční. 'Uchraptěný' hlasový projev doplňuje, jinak většinou civilní herečka, ještě expresivní řečí těla. Chvilku trvá, než se na její groteskní herecké pojetí divák napojí. Nakonec však dokáže nejen upřímně pobavit, ale občas pouštět i hrůzu. Pravdou však zůstává, že se pohybuje na tenkém ledě snesitelné pitvořivosti, což se neobejde bez občasného sklouznutí k mírné trapnosti.

Z dalších herců stojí za pozornost určitě také Viktor Preiss, který hraje nejvíce ambivalentní postavu filmu, která přes výrazné záporné znaky dokáže vzbudit i určité sympatie. Nejednoho diváka pak jistě potěší epizodní rolička Miroslava Krobota v, pro něho typické, komediální poloze. U ústředního mileneckého páru je potom osvěžujícím pozitivem, že režisérka vsadila na neokoukané tváře. Michal Balcar i Dana Droppová do svých rolí minimálně typově sedí, ačkoli je pravda, že jsou zastíněni výraznějšími výkony vedlejších aktérů. To bych ovšem nepřipisoval ani tak na vrub samotných herců, jako spíše scénáři a koncepčnímu uchopení látky, které dává vedlejším postavám více vyniknout.

Hostinský U kukaček Miroslav Krobot

Zlato, skály a tikot hodin

To, co je ovšem na pohádce nejpůsobivější, je její výtvarná stránka. Její fikční svět je zasazen do druhé poloviny 19. století a do formální stylizace filmu se tak promítá inspirace secesí či romantismem. Ukazuje se to především u kostýmů a výpravy obecně. Secesi evokuje specificky zdobené oblečení či dekorativní příbytky. Ošacení a interiéry domu bohatého hodináře jsou dobrým příkladem. Prim pak obecně hraje zlatá barva. Vliv romantismu je zase cítit především v exteriérech, kdy je velký důraz kladen na přírodu. Ta je nejen malebná, ale často má i divočejší charakter. Velký prostor tak dostávají záběry na různé skalní útvary, ve finále korunované skvělým využitím, ač digitálně dokreslované, Panské skály. Nádech romantismu podporuje i všudypřítomná patina, kdy se tvůrci nesnaží kamuflovat stáří omšelých budov (kláštery, zámky atd.), ale naopak ho nechávají vyniknout (popraskané omítky).

K romantické atmosféře přispěly i exteriéry jihomoravského renesančního zámku Uherčice, který je občas nazýván učebnicí stavebních slohů

Výpravu pak samozřejmě umocňuje práce s kamerou a kompozicí. Z výrazových prostředků bych ale chtěl zdůraznit také práci se zvukem, a především pak povedenou hudební složku. Ta pokrývá širokou škálu emocí, kterou pohádka vyvolává. Od těch ponuřejších, kdy nabývá téměř ambientního charakteru, až po ty veselé, kdy dokáže být naopak energicky rozverná. V rámci celkového zvukového designu také různě operuje s motivem tikotu hodin, což je opět symptomatické k ústřednímu tématu času.

Zvířecí muž Jiří Vyorálek

Hodinářův učen je především po formální stránce velmi ambiciózně uchopený snímek. Ve výsledku je vizuálně opojný i citlivý. Více subtilnosti by se ovšem hodilo i v případě kloubení osudového příběhu s ne vždy padnoucím humorem. Ten však může být perspektivou dětského diváka vnímán odlišně a uvolňovat pro něj někdy temnější atmosféru pohádky. Film si zaslouží pozornost každého pohádkového fanouška a jistě by si ji ve vánočním vysílání neměl nechat ujít.

Vložil: Tomáš Vahala